„Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Ať je to otázka Janova nebo jeho učedníků, byla vyslovena a měla být vyslovena. Ta otázka ukazuje hranice proroctví. Proroku je dáno nahlédnout budoucnost. Ale když se z budoucnosti stane současnost, když se splní, co předpovídal, nač by ještě kázal? Prorok ohlašuje, že je něco špatně a že si Bůh přeje změnu. Ale když ta změna nastane, prorok už nemá, co říci. Vzpomeňte na hněv Jonášův – když se město Ninive obrátilo, takže jim Bůh odpustil a nezničil je, Jonáš věděl, že už je zbytečný na jeho slova nedošlo a byl tím velmi roztrpčen. Když se proroctví splní, není už prorok potřeba. Musí jakoby sám sebe zrušit.

Jak už jsme řekli, prorok vidí budoucnost. Ale ne jako nějaká kartářka nebo jiná čarodějnice. Ta vám řekne: Do pěti let zemřete. A kdo je takový bloud, že jí uvěří, bude se trápit a nejspíše sám sebe do těch pěti let sám umoří. A nebo vám řekne: Tento rok potkáte velkou lásku. A komu by se nechtělo tekové věci uvěřit, velkou lásku chtějí všichni. A takový muž či žena si pak i u nehodného člověka, na kterého narazí, bude namlouvat „To je přeci ta velká láska, karty nelžou“. Věštectví lidem neprozrazuje budoucnost. Věštěctví lidem bere budoucnost, vytváří budoucnost už v tu chvíli, kdy je věštba vyslovena a bere lidem jejich život. Proto je věštectví těžký hřích, Bůh jej nenávidí a jeho hněv je proti všem, kteří se k němu uchylují.

Prorok nikomu budoucnost nebere. Prorok totiž vidí budoucnost všech, jakoby celou budoucnost najednou. Proto se i z proroctví něco plní hned, něco až za mnoho generací. A každé proroctví je zároveň tak trochu hádankou, tak trochu snem, u kterého váháme, jak jednotlivé věci souvisí a jak si je máme vyložit. Prorok ohlašuje budoucnost, aby nám dal možnost vybrat si v budoucnosti své místo. Na které straně chceme stát.

Prorok často probouzí nevoli. Říká totiž: Budoucnost bude o dost jiná, než jak jsou věci teď. Zařídil ses podle toho, jak jsou věci teď. Ale budoucnost zamíchá kartami a rozdá je úplně jinak. Tvé přizpůsobení tomu, co je teď, ti bude k ničemu.

Některá proroctví, třeba jako to Jonášovo, ohlašují zkázu, která přijde jako trest za hřích. A obrátí-li se lidé, zkáza je nestihne. Je ne. Když se však začtete do proroka Nahuma, zjistíte, že Ninive bylo opravdu zničeno o několik generací později. Ale ta hrozná budoucnost Ninive se ještě nestala budoucností té generace, které kázal Jonáš a která se obrátila.

Někteří proroci však, třeba Jeremijáš, ohlašují skázu, která přijde už najisto. I kdyby se lidé obrátili, to co má přijít, prostě přijde. Ale opět: Do nových podmínek mohou přijít lidé promění zevnitř. Shoří sice jejich město, skončí radovánky. Ale když jejich hlavní cíl už nebude v tom mít hezký dům a dobře jíst a pít, skáza jejich města, chudoba a nouze už pro ně nebude koncem jejich světa. Jejich srdce už bude jinde a i přes jistě těžko snesitelnou nouzi budou mít přece něc navíc. Jejich tělo bude snad strádat, ale jejich srdce už bude jinde.

Ale to nejdůležitější, co chceme dnes říci: Proroctví je od toho, aby se splnilo. Ohlašuje změnu. Ale změnu, která jednou jistě nastane. „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Představte si, kdyby byla pravda ta druhá možnost. Má se prorokovat dál. Někteří poslechnou Jana. Jan jim řekl: „Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak.“ Přišli i celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se: „Mistře, co máme dělat?“ On jim řekl: „Nevymáhejte víc, než máte nařízeno.“ Tázali se ho i vojáci: „A co máme dělat my?“ Řekl jim: „Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem.“ Lidé byli plni očekávání a všichni ve svých myslích uvažovali o Janovi, není-li on snad Mesiáš.

Takže, kdo má dvoje oblečení nebo nějaké jídlo navíc, rozdělí se. Obrácení celníci budou poctiví. Vojáci se spokojí se svým žoldem. Tak, bratři a sestry, to je zhruba stav, ve kterém dnes žijeme. Starého oblečení se lidé zbavují ochotně arádi, na sběrná místa je nosí vyprané a složené. Celníci pracují podle státních tabulek, ti nepoctiví spíše někomu clo protiprávně odpustí, rozhodně ale nemají důvod vymáhat víc – ani by z toho nic neměli. A naši vojáci? Kdy naposled sem přijeli z Žatecké posádky a po domech vymáhali výpalné? V sedmnáctém století? Co si jan přál, už v naší zemi víceméně nasatlo. Už hodně dávno.

A přece bychom si jistě přáli proměnu světa. Cítíme, že od lidí je třeba žádat více, než žádal Jan – takhle dnes dovedou jednat i jinak docela zlí lidé. Ano, i kdyby Janovo kázání uspělo, je třeba prorokovat dál.

Ale tady nastává potíž: Kdy se to prorokování zastaví? Lidé se polepší a přijde nový prorok a řekne: To ještě není dost, daleko více se změňte. A lidé se třeba i změní a přijde zase další a řekne: I to je málo, ještě více se změňte. A tak do nekonečna. Víme, že samo křesťanství v některých svých proudech dospělo již za časů apošotolů do stavu, kdy, jak uvádí Pavel, někteří zakazovali lidem ženit se a jíst pokrmy, které Bůh stvořil, aby je s děkováním požívali. I později se někteří zatoužili stát proroky a protože pokolení, ve kterém žili, bylo celkem slušné a nebyla vidět nějaká vyloženě zlá věc, co lidem vytknout, samozvaní proroci zakazovali lidem tancovat nebo hrát karty; dokonce byl doživotní závazek odříci se takových, víceméně titěrných věcí, svého času součástí konfirmačního slibu. Naše doba je nakonec přímo nemocná zpochybňováním úplně všeho a tlačí nás k pocitu viny úplně za vše, co jsme donedávna měli za normální a správné.

Prorokování, které nebere konce, začne člověka štvát jako zvěř. A jak mu bude ubývat cílů, na které by se zaměřilo, stane se úplně libovolným a svévolným. Nakonec bude hříchem úplně všechno.

Neprorokuje se, aby se vše stále měnilo jako vlny na moři. Neprorokuje se, aby se člověk ani v nejmenší věci nemohl spolehnout, že jedná správně. Neprorokuje se, aby se svět, život, změnil v naprostý chaos. V každém proroctví je přece i zaslíbení. A pravý prorok musí věřit, že se jeho slova naplní. Že nastane čas, kdy se opravdu stane, co prorokoval. Prorok ví, že některá věc se musí změnit. Ale má se změnit a také se změní ve věc dobrou. A co je dobré, to přece není třeba měnit. Buď je něco zlé – a pak se to změnit má. Ale co je dobré, to má zůstat. Co je dobré, to má zůstat.

Ježíš jim odpověděl: „Jděte, zvěstujte Janovi, co vidíte a slyšíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“ S prvním Kristovým příchodem nepřišla ještě zkáza, kterou kázal Jan. Neznamená to však, že jeho proroctví nebylo pravé. Jako v Ninive, přišla zkáza na chrám, Jeruzalém i celý Izrael o pouhých čtyřicet let později. To už Jan neviděl. Ale něco se splnilo už za jeho života, splnilo se právě teď: On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Lopata je v jeho ruce; a pročistí svůj mlat, svou pšenici shromáždí do sýpky. A Ježíš již v tu chvíli shromažďoval. Bylo u něj místo pro slepé, chromé, malomocné, hluché a chudé. Neuzdravil všechny slepé, chromé, malomocné a hluché. Ale uzdravil jich docela dost. Ne všichni ho poslechli či možná vůbec slyšeli. Ale mnozí chudí v něm opravdu našli útěchu. Nenastal celosvětový převrat. Ale přece již tu bylo něco, co tu dříve nebylo. Blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží, řekl Kristus Pán.

A tak, bratři a sestry, i my máme vědět nejen o tom, že je něco nepochybně potřeba změnit. Ale vždy i o tom, že v něčem již změna nastala. Že se dobrým stalo, co dříve dobrým nebylo. Že vě světě, kde nebylo útočiště, Kristova církev s dary Jeho ducha v chatrných sice nádobách, přece se stala útočištěm všem, kteří věří a doufají. Máme vědět nejen o svých slabostech a vinách. Ale také o svém duchovním růstu; máme vědět o tom, že v něčem jsme se stali lepšími, než jsme byli dříve.

Kristus je v jistém smyslu koncem všech proroctví, i když o prorocích slyšíme i později. Ale přece, v něm je stálé pokání. Kdo v něj věří, má stálé vědomí svých chyb. Ale s tím hned také stálou útěchu a zaslíbení odpuštění. A možnost každodenní proměny. Už teď a tady, snad z vteřiny na vteřinu, snad ze dne na den, snad během měsíce. V něm je totiž vzor, jakým by člověk měl být. Ten vzor máme stále před očima, ten je před námi skrze jeho Ducha. Kristus je normální člověk, ve všem nám podobný. Ale právě bez hříchu. Bez zbytečných a zlých slov, bez zbytečných zlých skutků či naopak zase věcí, které jsme měli a bez problémů mohli udělat a neudělali. Právě že v tom hlavním žádné velké proroctví není potřeba. My jsme Krista již poznali. Dovedeme si sami sebe představit bez hříchu, ale přece takoví na konci žádného dne neuléháme. Přece však je nám už přítomen a již dnes nás uzdravuje. Proměna ke Kristovu obrazu, ta už v nás nyní nastává, věříme-li.

Jistě nastane proměna času, přijde i onen Janův oheň, dříve, nebo později. Ale každý, kdo slyší slova proroctví ať ví, že království Boží, obec boží je vždy už i přítomno v tomto světě a že proroctví se již v mnohém v Kristu naplnila. A přece i že za všech časů, i v samotném času Kristova pozemského pobytu jeho dílo vypadá v jistém pohledu nepatrně. Ale přece, byť na poslední čas teprve čekáme, již Kristus mezi námi je, také v tomto sboru. A blaze každému, kdo to rozpozná a nad Ním se neuráží. Amen