Zasaďte dobrý strom, i jeho ovoce bude dobré. Zasaďte špatný strom, i jeho ovoce bude špatné. Když už je jednou zasazený, těžko se dá už něco dělat. Kristus nám znovu připomíná to nejdůležitejší rozdělení, které na světě je: Na dobré a zlé. Na lidi, kteří to myslí dobře a jsou beze lsti. A na lidi zlé, kteří nikdy nemohou být zcela upřímní, protože číhají na své oběti. Kteří nemohou žít v pradě, protože pak by sami sobě museli přiznat, že jsou na cestě do záhuby a že jejich počínání je marné.

Můžeme žít na světě v chudobě nebo v bohatství, ve zdraví či v nemoci. Můžeme zažívat vzrušení i nudu, radost i mrzutost, cítit zadostiučinění i křvdu. Obvykle se všechny tyhle věci u člověka střídají v podivných propletencích. A tak jeden úplně sám neví, jak na tom je. Zda je rád na světě, nebo by z něj raději odešel. Jen to jedno rozdělení, rozdělení na dobré a zlé, na sparvedlivé a svévolné, to zůstává dosti jasné. Vždy je nejdůležitější stát na té dobré straně. A ty další věci život přináší a odnáší a my s tím zase tolik nedělat nemůžeme.

Když Bůh stvořil slovem svět, za každým dnem viděl, že je to dobré. Země vznikla, aby vydala rostliny, rostliny, aby vydaly plody. Vše je stvořeno, aby vydávalo dobré a dobré také přijímalo. Že máme dobré přijímat, vidíme na sobě: Máme hlad a žízeň, máme potřebu sklidného spánku v bezpečí, chceme něco hezkého vidět, chceme, aby nám někdo něco hezkého řekl a taky nás někdy pochválil. Jistě jsme na světě proto, abychom dobré přijímali, jako celé stvoření. To nám nemusí nikdo připomínat. Ale nebyli jsme stvořeni jako bezedné jámy, do kterých jen vše padá a nic dobrého z nich nevychází. Rovnou měrou má z člověka i dobré vycházet a proto je také řečeno: Miluj bližního svého, jako sám sebe. Člověk smí brát ze života dobré, to mu nikdo nebere, musí ale také dávat, jinak se minul Stvořitelovým cílem. A tak, i když máme jistě mnoho silných a důležitých potřeb, touha být dobrým člověkem by všem ostatním touhám měla kralovat. Ostatně dobro lze plně užít jen s čistým svědomím.

Nemusím zde vysvětlovat, že k dobrému nás mění právě naše víra. Za prvé věříme, že zlé je nám v Kristu odpuštěno a tak má smysl začínat znovu a tentokrát lépe. Jednak věříme, že když se rozhodneme pro dobré, nejednáme už tak úplně sami, ale vede nás Duch Boží. Věříme, že nás mění Bůh.

Věříme navzdory mnohému zlému, navzdory různým pochybám. Ale nevěříme navzdory pravdě. Věříme navzdory různým překážkám, ale ne navzdory úplně všem faktům. Mnoho věcí víru potvrzuje. Člověk se ve své víře může o spoustu věcí opřít. Není to s vírou tak, že by člověk hleděl na černou a musel říkat: To je bílá. Vždyť vzkříšený Ježíš se svým učedníkům zjevil. Dotýkali se ho, jedl s nimi. Nenechal je vůbec na pochybách, že je živý. A tak naše víra rozhodně potřebuje oporu ve věcech, které sami vidíme. Víra není tma, která by člověka nutila zavřít oči a říkat, že je vše jinak. Víra naopak otevírá člověku oči a dává mu vidět věci ve správných souvislostech.

Proto, když věříme v odpuštění, potřebujeme také vědět, že jsme se ze hříchu poučili. Když věříme v proměnu Duchem svatým, potřebujeme také vidět, že se náš život mění. Kdyby člověk u své víry neviděl žádné plody, brzy věřit přestane. Kdyby víra neměla skutky, je mrtvá, jak říká Jakub. Pavel, který hlásal milost všem národům, ve svých listech dobře dovede odlišit, kým byl, než potkal Krista, a kým je teď. Zrátka, potřebujeme sami na sobě vidět, že víra funguje.

Na tom, jak se člověk cítí a o čem přemýšlí tu změnu člověk úplně nepozná. Hlavou se člověku honí deset tisíc věcí. Mnohdy myšlenky ani nelze zastavit. Kdybych teď řekl: Nemyslete na jablko, vsadím se, že se všem vybaví před vnitřním zrakem, pěkně červené, a tu myšlenku dlouho nepůjde zaplašit. Čím více chce člověk na něco nemyslet, tím více na to myslí. Čím více chce člověk věc zapomenout, tím lépe si ji pamatuje. Třeba jako otravná písnička z rádia, kterou si pořád musíme zpívat.

Bůh tak pro náš pokoj jasně stanovuje hranici: V hlavě se člověku může honit ledacos. Platí to, co pak řekne nebo udělá, co vyjde ven. Myšlenku zastavit nejde, ale špatné slovo jde vždycky polknout. Mozku ani srdci možná člověk neporučí. Ale aby promluvil, musí se nadechnout, musí pohnout rty a jazykem. Tady už každý může a nemusí. Slova, která řekneme – to je hranice mezi tím, co nemůžeme ovlivnit a tím, co už můžeme.

Lidem je nakonec vlastnější mluvit, než jednat. Ve starých příbězích a o hrdinech a jejich slavných skutcích tito hrdinové sami na svých cestách tráví spoustu času u táborových ohňů, v hostincích a hodovních sálech. A všude tam vyprávějí a poslouchají příběhy. Ač velké věci sami zažívají, nejvlastnější jim je těch velkých skutcích spíše povídat a také poslouchat. Právě ze správných slov vycházejí správné činy. Nejdříve se mezi lidmi musí správně mluvit, aby se pak správně jednalo.

Bůh svět slovem stvořil. Člověk svými slovy svět vždycky nějak přetváří. Každé slovo něco způsobí, něco změní. I v nevlídných podmínkách a nedostatku často vzniká příjemná společenost, když s polu lidé dovedou mluvit vlídně, s humorem a porozuměním. I sebekrásnější místo a událost dovedou otrávit jedovaté a plané řeči.Každé slovo něco způsobí a proto si člověk má dát pozor na jazyk.

Pravdivé je to přísloví: Hlupák říká, co ví; moudrý ví, co říká. Naše řeč nemůže být úplně „co na srdci, to na jazyku“. Není jen naše nitro a pak hned svět, kterému to všechno musíme vypovědět. Podle toho právě poznáváme, že je v nás i Duch Boží, když si dovedeme své myšlenky přebrat a posílat ven jen to dobré. Proto Kristus řekl: Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré; zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé. Ne že by dobrý člověk neměl v srdci také zlé mylšenky. Každý z nás je má. Ale dobrý člověk je nevynáší ven. Ne že by i ve zlém člověku nebyly i dobré myšlenky. Skoro na každém lze nalézt něco dobrého. Ale zlý člověk vynáší ze svého srdce právě to zlé. A i kdybychom se uvnitř cítili zlí a ničemní, i kdybychom byli plní hněvu, vždy v sobě najdeme i trochu dobrého. Někde v koutku duše snad vždy dovedeme najít něco dobrého. A pokud právě to z pokladu svého srdce vyneseme, pokud právě tu jednu dobrou věc řekneme, z venku to všichni vidí tak, že z nás vyšla dobrá věc. Podle toho poznáme, že nás vede Duch Boží.

Zbývá nám zodpovědět, co jsou ona planá, zbytečná slova, před kterými Kristus varuje. Nevaruje totiž jen před zlými slovy, ale také před slovy planými. Neznamená to jistě, že by člověk vždy měl mluvit jen vážně a jen o vážných a podstatných věcech. Vždyť všichni víme, jak příjemně se nám mluví o různých zajímavostech a odtažitých věcech, jak rádi žertujeme a tak dále. Právě takové hovory dovedou proměnit v příjemnou chvíli čekání v mrazu na autobusové zastávce nebo pobyt v nemocničním pokoji. Život často nebývá veselý a když s humorem mluvíme o chvílích, kdy nám nebylo veselo, právě tím přetváříme svět k lepšímu. Život často nebývá ani zábavný a tak hovory o dalekých krajích, tajích vesmíru a o čem možném ještě, vnášejí do životů všech, kdo poslouchají, něco kouzelného a vzrušujícího. A tak jistě křesťan nemusí být nemvluvný, když má co zajímavého povědět.

To tedy nejsou planá slova – vždyť mění k lepšímu tu chvíli pro všechny, kdo poslouchají. Taková, i nevážná a nepraktická slova, mají velikou moc.

Planá slova jsou právě ta slova, u kterých nevěříme, že něco změní. Planá slova jsou ta, u kterých nevěříme, že mají nějakou moc:

Vyznání viny, po kterých nenásleduje změna smýšlení a náprava. Sliby, které nikdy nehodláme splnit. Přání a touhy, pro jejichž naplnění nehodláme nic udělat. Stížnosti, které nehledají řešení a jsou jen remcáním. Ale také nářky, u kterých nevěříme, že si je někdo poslechne a opravdu nás ze srdce polituje a utěší.

Kdo mluví naprázdno, kdo nevěří, že jeho slova něco mění, ztrácí moc sám nad sebou a je jako suchý strom, kterým kývá vítr. Nemá moc sám nad sebou a tak nemůže ani Boha poslouchat – pak jím ale vládne někdo jiný.

Ale kdo věří, že co řekne, také se stane, kdo dělá věci jen proto, že to před tím řekl, má velkou moc: Může do velké míry určovat běh svého života, může tedy být i poslušen Boha a nést dobré ovoce.