Minule Ježíš zdůraznil svým posluchačům, že na slovech záleží. Že je to první, co z člověka vychází. To první, co platí a od čeho se pak odvíjejí i činy. Že má člověk mluvit tak, jak potom opravdu chce i jednat.

Jeho posluchači však tohle nechtějí poslouchat. Ukaž nám čin, ukaž nám znamení. Pak si tě možná poslechneme. Co to ale je za člověka, kterému se musí ukázat síla, aby začal o něčem přemýšlet?

Opravdu, kdo potřebuje znamení a zázraky? Kdo si neví rady, měl by být přece rád, že mu někdo do věci vnese jasno. Pokud mu doteď nedávalo nic smysl, jistě je lépe přijmout něco, co smysl dává. A kdo má jasno, kdo ví, pro toho přece není problém mluvit s kýmkoliv. Pokud má skutečně pravdu, nebude pro něj potíž druhému odpovídat na jeho námitky. A ještě spíše se dozví něco nového, na co ještě nepomyslel a jeho poznání naroste.

Pokud jsme si jisti, že naše přsvědčení je od Boha, že je to Boží pravda, logicky musíme počítat s tím, že nejsme se svou pravdou jediní na světě. Že i jiným Bůh zjevil to co nám, že s nimi můžeme dojít alespoň částečné shody.

Bůh takto vícekrát upomíná své proroky, kteří se někdy přirozeně cítili se svou pravdou stejně osamocení, jako my. Elijášovi, který je snad nejvíce takovým osamoceným bojovíkem za pravdu, připomíná hlasem tichým, jemným: „zachovám v Izraeli sedm tisíc, všechny ty, jejichž kolena nepoklekla před Baalem a jejichž ústa ho nepolíbila“. Má někdo z vás sedm tisíc známých? Člověk si prý za život nedovede výrazněji zapamatovat víc jak tisíc lidí, na víc jeho mozek, jeho srdce, nestačí. A tady je sedmkrát tolik spřízněných duší. Konec konců Jonáš, o kterém se dále mluví, nemohl uvěřit tomu, že by někdo než on sám bral vážně káravá Boží slova – a Ninive, to veliké město, se pak obrátilo po jeniném kázání. Bratři a sestry, křesťan nikdy nemůže být solitér, svéráz, originál. Protože ani tito velcí proroci nesměli být – a kdo z nás by se s nimi chtěl srovnávat. Protože Bůh zaslíbil, že nikdy nebude bez svého lidu, bez své církve.

Křesťané se přesvědčení o rozumné, všem pochopitelné pravdě svého učení drželi od počátku. Už Pavel říká na Aeropagu řeckým filosofům: `Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme´, jak to říkají i někteří z vašich básníků: `Vždyť jsme jeho děti. Pavel dovede i u pohanů rozeznat, že se dobrali pravdy. A už jeden z prvních mučeníků, Justin, kterému skutky jistě nechyběly, když za víru položil život, je znám jako Justin Filosof. A pak i dále dávala církev vždy větší váhu tomu, o čem se dá rozumně mluvit, než zázrakům a divům. Přišel středověk, který si v divech a zázracích liboval – ale i tehdy církev dlouho váhala, než nějaký zázrak potvrdila. V té době si už dokonale přisvojila řeckou filosofii, takže dokázala odpovědět téměř na jakoukoliv otázku víry. Kdo si dnes dá tu práci a něco z té doby si přečte, často se podiví nad hloubkou a přitom srozumitelností toho myšlení.

To vše se však zhroutilo, když církev sama své pravdě přestala věřit. Jistě si všichni vzpomínáte, že náš Jan Hus byl hotov odvolat jakoukoliv svou mylšenku, pokud ho někdo přesvědčí z Písma. Pár set let před tím by se o to určitě někdo alespoň pokusil. Ale v jeho době mu už jen ukázali sílu.

Není totiž pravda, co se dnes často říká, že lidé příliš si jistí svou pravdou sahají k násilí. Opak je pravda: Násilí propuká vždy tehdy, když jsou lidé ve svém přesvědčení vnitřně nejistí. Třeba když vládnou tři papežové najednou a každý sám sebe prohlašuje za toho pravého. Když se církev rozdělí na tři různé a každá sama sebe prohlašuje za tu pravou, jako tomu bylo za reformace. Tak i dnešní muslimové sahají k násilí hlavně proto, že jim bylo řečeno, že jejich společnost je ta nejlepší a nejšťastnější a v Evropě zjišťují, že to prostě není pravda, že naše společnost je při všech svých chybách prostě lepší. A nemají na to jinou odpověď, než bomby.

To ale jistě neznamená, že by Bůh nebyl mocen zázraků, že by nekonal mocné činy. Písmo je plné svědectví o mocných Božích činech a všechny Boží zázraky se nepochybně staly. Přesně tak, jak je to tam napsáno. A více, křesťanství bez zázraků a mocných činů není pro nikoho zajímavé. Všechny pokusy nabídnout lidem takové křesťanství dávno selhaly.

O Božích divech však platí něco podobného jako to přísloví „chytrému napověz, hloupého kopni“. Bůh sahá k zázrakům, když už s lidmi není jinak rozumná řeč. Nebo když je už víra z venčí natolik ohrožena, že by zahynula, kdyby o sobě Bůh nedal jasně vědět. Žalmy i jiná místa Písma shodně vypovídají, že Boží divy jsou hrozné. Všichni, kdo spatřují Boží divy, jsou poděšeni a také zahanbeni. Bůh tu celou dobu byl a já to nevěděl, říkají svědkové Božích divů.

Boží divy jsou tu proto, že sám lidský rozum je nakažen hříchem. V přijetí evangelia nebrání lidem nepochopení, ale špatné svědomí. Evangelium totiž znamená stejný metr pro všechny. Všichni zhřešili, jak je psáno. A tak i pro každého jednotlivě znamená přijetí evangelia přiznat svou konkrétní vinu.

Vědí farizeové, že když žádají znamení s hůry, přiznávají tím vlastně: Jsme tak zlí a nevěrní, tak otrlí, že s námi nic než zázrak nepohne? Ježíš to o nich každopádně říká. Bratři a sestry, než půjdeme k dalšímu, musíme říci, že s člověkem to tak skutečně je. Jeho rozum je nemocný, dovede sám sebe obratně přesvědčit o lži. Ač samo slovo Boží stačí, Bůh vždy také konal, koná a bude konat mocné činy, jinak by nebyl zachráněn žádný člověk.

A jen proto, že kolem křesťanství se vznáší oblak tajemné moci, jen proto, že kostely ční do víše a varhany mocně duní, touží lidé stále nahlédnou do kostelů. Nač potřeboval Bůh chrám vyložený zlatem, naplněný vůní kadidla a obehnaný vysokou zdí, než aby lidem ukázal: Pozor, tady nejde o obyčejné řeči, zde promlouvá Slovo Boží. Proto má v církvi majestátnost, nádhera a důstojnost své potřebné místo. Není sice jádrem věci, není tím nejpodstatnějším, ale pomáhá slovu prorazit do našich srdcí.

Přiznáváme tedy také my, že člověk není zcela rozumný, a že, když už ne znamení, alespoň náznak přítomnosti vyšší moci potřebuje. Ale o ten náznak, o pouhé vědomí o tom, že Bůh je schopen mocných činů, Ježíšovi právě jde. Ne náhodou vzpomíná Jonáše, ne náhodou vzpomíná ten div, kdy se Jonáš po třech dnech v nitru mořské obludy, po třech dnech v nejtemnějších hlubinách, zjevil znovu mezi živými. Z Ninivských přece tohle nikdo neviděl. Ale stalo se to. Jonáš šel do Ninive v síle tohoto zážitku, v síle poznání Boží moci. Podle toho také kázal a ninivští síle těch slov uvěřili, ač nic neviděli.

A stejné znamení bude dáno i tomuto pokolení. I Ježíš povstane se srdce země, vyjde z pekelné propasti. Boží div se sice opravud stane, ale uvidí ho jen pár lidí. Všichni ostatní uvěří až na jejich svěděctví.

A zase se, z jiného směru, vracíme k tomu, že křesťan nemůže svou víru žít sám. Má vyhledávat společenství těch, kteří stejně jako on poznali pravdu. Má jim o pravdě svědčit, ale stejným dílem si má nechat svědčit od nich. Jak jsme slyšeli, nemnozí vzkříšeného viděli. Ale mnozí uvěřili na základě jejich svědectví, že Bůh má moc křísit z mrtvých. Křesťan má mít lidi kolem sebe. Ale také za sebou. Má také vědět, že byli křesťané i před ním. Že i ti, kteří jsou nyní u Boha, s ním tvoří společenství. Vždyť celé Písmo je pouhé slovní svědectví o Boží moci. Průchod Rudým mořem jsme neviděli, ale věříme těm, kteří je zažili. S Jonášem jsmev břiše obludy nebyli, nebyli s ním ani ninivští, ale věříme mu. Vzkříšeného jsme neviděli, ale věříme jeho apoštolům.

Ježíšovým současníkům nestačí svědectví druhých o divech, které už Kristus vykonal. Nestačí jim svědectví předchozích generací o tom, že Bůh dokáže konat divy. Chtějí svůj osobní zázrak, chtějí jeden zázrak sami pro sebe. Nevěří svědectví druhých, nevěří ani svědectví předků. Proto je to generace, která zradila své předky i své společenství, pokolení zproněvěřilé.

Takové pokolení může třeba i vyhánět zlé duchy. Opravdu a skutečně je vyhánět. Ale pokud místo toho zlého ducha nepřijde Duch pravdy, Duch společenství, ten zlý se zas vrátí a s ním sedm horších.

To vše tedy, shrnuto závěrem, znamená: Bůh koná mocné činy a bez jeho divů bychom nemohli být zachráněni. Kdyby Kristus nevstal ze srdce země, nikdo by nemohl být zachráněn. Bůh si však přeje, aby si o té věci lidé svědčili navzájem, mezi sebou i z generace na generaci. Aby všechny jeho děti spojovala společná pravda, o které spolu dovedou a chtějí rozmlouvat. Ze které se radují, když jí naleznou u druhého. Ano, dovedeme-li se více radovat z pravdy, kterou nalezneme u druhého než z vastní soukromé pravdy, pak máme jistotu, že příbytek našeho srdce není prázdný. Amen