Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. Vícekrát jsem slyšel, že Ježíš svými podobenstvími přibližoval prostým lidem svou nauku na příkladech z denního života, které sami znali. Že tedy jeho theologie byla pro prosté lidi, pro všechny.
Jenže právě tehdy, když Ježíš vykládá podobenství, málokdo chápe. To už spíš lidé rozumějí a dovedou reagovat, když říká přímo nějaký názor na theologické otázky. Ale podobenství zůstávají pro většinu posluchačů hádankou. Proto také učedníky zaráží, proč Ježíš mluví v podobenství, když je skoro nikdo nechápe. A to zrovna ve chvíli, kdy se k němu shromáždil veliký zástup, kdy ho můžou slyšet opravdu všichni.
Totiž, jak jsme slyšeli na začátku, Ježíš vyšel s domu a posadil se u moře. Ale pak přišlo tolik lidí, že si musel přesednout do lodi a odjet kousek od břehu, aby se na něj lidé netlačili, aby ho bylo vidět a slyšet.
Ježíš pak sám říká učedníkům, že mluví v podobenstvích proto, aby mu méně chápaví nerozuměli a aby pochopili jen ti, kterým je dáno. Za Ježíšem jsou davy, masy, ale Ježíš nechce, aby mu všichni rozuměli.
Vzpomeňme, co říká Ježíš ústy Abrahama v podobenství o boháči a Lazaru: Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých. A opravdu: Co nepochopitelného je na příkazech tohoto stylu: „Nebudeš netečně přihlížet, jak se zaběhl býk tvého bratra nebo jeho ovce. Vrátíš je svému bratru. Jestliže tvůj bratr není blízko tebe a ty ho neznáš, zaženeš dobytče do svého domu a bude u tebe. Až tvůj bratr bude po něm pátrat, vrátíš mu je.“ Není na nich nic nejasného. Co naopak znamená třeba podobenství O nepoctivém správci neví dodnes pořádně nikdo.
Přikázání Zákona jsou jasná a srozumitelná. Ale zkuste si naplnit třeba právě to s dobytčetem: Zaženete ho do svého domu. Ale majitel se už do večera neukáže. Neukáže se ani zítra, ani pozítří. Dobytče mezitím musíte krmit, podestýlat mu atd. A třeba až za měsíc se majitel ukáže a ještě vás osočí, že jste mu dobytče ukradli. Příště už zřejmě nic podobného podstupovat nebudete a řeknete si: Ať se o svůj dobytek postará každý sám. A zhřešíte tak proti Bohu a jeho Zákonu. I když jste měli s tím dobytčetem polízanici, Zákon přece mluví jasně a vaše důvody opravdu nikoho nezajímají.
Nemusely by zajímat – a přece. Kristus ve svých podobenstvích mluví právě k těm, kteří se Zákon někdy naplnit pokoušeli. Nebo kteří o tom alespoň chvilku přemýšleli a pak nad tím mávli rukou. A nebo i k těm, kteří jsou stále takto slušní, že vracejí lidem ztracené věci, ale nedočkali se za to žádného vděku. K lidem, kteří jsou slušní, ale dostanou za to jen přes pusu. A kteří už, i při své slušnosti, za to začínají Boha nenávidět, už se ani k němu nemodlí a to je ovšem také hřích. I při tom, jak dobře člověk začal.
Kristus mluví k takovým lidem – kteří chtěli Zákon naplnit a vzdali to, dříve či později. Tedy k hříšníkům – a přece ne ke všem hříšníkům. Přece ne k těm, jejichž srdce obrostlo tukem, kterým je všechno jedno. Právě jen k těm, kterým je něco alespoň trochu líto.
Ježíšův příchod tak znamená poslední a konečné Boží sklonění k lidem. Když lidé nedělají, co mají, ač je skoro každému jasné, že přikázání jsou správná a dobrá, přichází Ježíš. A jakoby v anekdotě, lehce, s vtipem říká, třeba právě v tomto podobenství:
Vím, že to často není lehké, být v tomto světě dobrým člověkem. Ale Bůh také nikdy netvrdil, že to bude snadné. A konec konců, když jde o vaše vlastní soukromé věci, třeba o vaše políčko, když není zbytí, jste normálně zvyklí plýtvat silami. Podívejte se na rozsévače: To zrní si odtrhl od úst v zimě, odtrhl ho od úst své ženě a svým dětem, aby měl co zasít na jaře. To zrní ho hodně stálo a je to všechno velmi dobré zrní, vhodné na osivo. A jemu stejně nezbývá nic jiného, než ho většinu nechat sežrat ptákům, něco hodí na cestu, něco na skálu, něco do trní. Jenže obilí se nedá sít jako ředkvičky do důlku. To byste ho sázeli až do léta. To se musí rozházet. Pak samozřejmě vidíte, kolik ho ještě zadusí plevel. Ale co tak asi chcete dělat? A se vším dobrým jednáním je to stejně tak. Nedá se zas tolik váhat, co má cenu a co nemá, protože život je krátký, utíká to hrozně rychle.
Samozřejmě, že většina dobrého jednání je úplně k ničemu. A to doslova, většinu dobrých věcí dělá člověk úplně na nic. Ale něco má tak velký efekt, že to vůbec neodpovídá naší námaze. Ale dopředu nikdy nemůžeme říci, co to je.
A jako by Ježíš řekl: Tak, teď jsem vám prostě řekl, jak to na světě chodí. Vlastně docela krutou, hroznou pravdu. Ano, bratři a sestry, většina naší dobré snahy je k ničemu. Jenže mi dopředu nikdy nevíme, co je k ničemu a co ne. A ustat v dobrém nemůžeme. Ježíš k tomu přeci jen přidává mocnou útěchu: Něco se zas povede tak, že má stonásobný, šedesátinásobný nebo třicetinásobný efekt.
Možná se vám někdy stalo, že vás potkal někdo a dojatě řekl: Co jste mi řekl, řekla tenkrát před třiceti lety, to mi moc pomohlo. Nebo: Jak jste mi tehdy poslal, poslala ten pohled, to mi zas dalo chuť žít. A vy už ani nevíte, o co šlo, protože jste tomu tehdy nevěnovali velkou pozornost. Jen ze slušnosti děláte, že víte, o co šlo. Mě se tedy nikdy nic takového nestalo, zas jiné, menší, nečekané úspěchy jsem zažil. Ale vím, že se takové věci dějí.
Ježíšova podobenství tak nejsou ani pro obyčejné lidi, ani pro intelektuály. Nepochopí je ani jedni, ani druzí. Prosté lidi napadne, že žádné obilí nedává stonásobnou úrodu a že o tom Ježíš houby věděl. Intelektuálové napíšou výklad stokrát delší, než je to samotné podobenství a uspořádají o tom konferenci. Ale jen lidé, prostí i vzdělaní, kteří někdy zkoušeli dělat něco dobrého a bylo to skoro k ničemu, ty hned nějak napadne, že zhruba vědí, o čem se mluví.
Tak podobně lékaři, kteří mají někdy těžkou službu, mají své anekdoty. Podobně i faráři. Podobně ujařmené národy, jako jsou Židé, Rusové, Poláci nebo třeba Češi měli nebo mají své anekdoty, které z vnějšku nikdo nepochopí a ani se to od něj nečeká. Taková anekdota vám řekne: Je to špatné na tom světě. Ale víme to všichni. Nikdo z nás s tím přece není sám. Povídáme si o tom. Je to špatné, ale my se z toho přece nezhroutíme. Slyšíte takový vtip a je vám lépe. A máte v tu chvíli rád člověka, který vtip řekl a máte pocit, že i on vás má rád. A podobně fungují podobenství.
Ježíš nás má rád, ale, řekněme, takovým mužným způsobem. Jako má člověk rád svoje přátele a nechce, aby se pod něčím hroutili. Chce, aby pevně stáli na nohou. Ale umí i pozvednout. A tak, i když učedníkům vlastně řekl, že by tomu podobenství měli rozumět, tak jim ho nakonec vyloží, do jejich situace. Tak třeba oni půjdou kázat a skoro nikoho to nebude zajímat. Někoho nejdřív ano, ale pak to zapomene. A někomu to kázání úplně změní život. Jenže není dopředu jasné, kdo bude kdo. Ani není vůbec jasné, které kázání zabere a které ne. Oni prostě musí kázat den za dnem, moc nekoukat nalevo ani napravo a ono už z toho něco vyleze. A ne jen něco, ale třeba i stonásobný úspěch proti vynaložené námaze. A oni u toho možná ani nebudou, protože nikde není řečeno, že kdo seje, potom také sklízí – někdy jsou úkoly rozděleny.
A jde to vyložit i jinak, tenhle výklad byl pro učedníky a pro kazatele. Já to zas rád vykládám na sociálních pracovnících, kteří se hodně nadřou a výsledek mají většinou dost malý. Jenže když už si třeba jeden bezdomovec najde práci a bydlení a založí rodinu, tak to je jako Boží zázrak. A když se slabomyslné dítě naučí ráno samo oblékat a čistit si zuby, tak si buďte jisti, že jsou z toho všichni, kdo ho mají rádi, u vytržení a taky jim to dost ulehčí život. Tyhle věci nejsou vidět a nedají se ani pořádně statisticky vykázat. Nu ale je to právě jedno z tajemství Božího království.
A tak nám zůstává toto: Boží vůle byla na počátku našeho povolání, je i na jeho konci. Boží vůle byla i svěřit nám skrze Krista děsuplné tajemství, že většina snah člověka nemá žádný výsledek, ale že mu přesto nezbývá, než dělat, co může. Takže se nemáme z ničeho hroutit, tohle tajemství nám prozradil sám Ukřižovaný. Boží vůle je, abychom to pochopili, prozradil nám ho proto, že nás má rád. A koho má rád, toho nenechá padnout a bude spolu s ním kralovat na věky věků ve věčné blaženosti. Amen