Proč Pán nedovoluje svým služebníkům vytrhat plevel? Předně musím říct, bratři a sestry, že to není tak, jak tento text vykládali již učitelé církve a jak se vykládá i podnes. Není to tak, že by služebníci od sebe nedokázali odlišit pšenici a plevel. Vždyť čteme: „Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel.“ Zapomeňme tedy na to, že již dnes od sebe nedokážeme odlišit dobré a zlé. Vždyť Písmo svědčí jinak:

„Běda těm, kdo v provazech šalby vlečou nepravost, jako by v postraňcích táhli povoz hříchu, a říkají: ‚Nechť urychlí a uspíší své dílo, ať je uvidíme; nechť se přiblíží a uskuteční úradek svatého Boha Izraele, ať jej poznáme.‘ Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, kdo vydávají hořké za sladké a sladké za hořké! Běda těm, kdo jsou moudří ve vlastních očích a rozumní sami před sebou. Běda bohatýrům zdatným v pití vína, mužům udatným v míchání opojných nápojů, těm, kdo za úplatek ospravedlňují svévolníka a spravedlivým upírají spravedlnost.“

Sám Ježíš pak říká: „Zasaďte dobrý strom, i jeho ovoce bude dobré. Zasaďte špatný strom, i jeho ovoce bude špatné. Strom se pozná po ovoci.“

Nerozlišovat již nyní, co je dobré a co zlé by se nám mohlo pěkně vymstít; a už se to i stalo. Tak se církev kdysi radovala z císaře Konstantina a přehlížela jeho bratrovražedné skutky – vždyť zastavil pronásledování a tak je třeba nad něčím přimhouřit oko – třeba to má nějaký vyšší význam. A pak následovala na západě staletí zápasu s císaři o moc nad církví, církev našich bratří na východě je pak v područí vládců až podnes. Tak naši otcové svěřili reformační při moci renesančních knížat. Knížat, kteří se více než v evangeliu Kristově shlíželi v zašlé slávě římských císařů. A tato knížata pak v touze po přepychu, moci a světské slávě vtáhla křesťanstvo do třicetileté války a ukončila tak dějiny křesťanské Evropy. Tak po tolerančním patentu hledali naši evangeličtí předkové spojence proti katolické církvi v osvícenství a nacionalismu. Hledali spojence mezi těmi, pro které stojí člověk výš než Bůh a národ výš než obecná církev. Tak bylo možné, aby za první republiky vyšel v novinách společný inzerát Českobratrské církve, Československé církve a sdružení Volná myšlenka, sdružení bojovných ateistů. Pod nacionalistickým heslem „Pryč od Říma“ se zde jedním dechem nabízely dvě volby: Buď se staň evangelíkem, nebo ateistou, hlavně nezůstávej katolíkem. Tak jsme sami sobě dali nálepku křesťanů, kteří to vlastně nemyslí tak smrtelně vážně, která nám přináší pochybnou popularitu až dodnes. A jak tento plevel po staletí bujel, není divu, že vydal své trpké plody v 50. letech, v ostudném dialogu s marxisty, který podnes obhajuje na stránkách Kostnických jisker profesor Smolík. Ale nejde jen o iluze, které si děláme o pohanském světě. Protože byla církev ochablá, protože spala, dovolila již v dávných časech, aby se křesťané začali dělit na „kněží“ a „lid“, později na „vyznávající“ a „lidové“, nebo „znovuzrozené“ a ty ostatní. Žádný div, že ten, kdo byl podle tohoto dělení jen napůl křesťanem, když neměl kněžské svěcení, ten, kdo se ostatním nezdál znovuzrozený, přestal do kostela chodit vůbec. Přitom už na počátku bylo ovoce toho všeho zjevné: Bratrovrah nemůže být dobrým ochráncem církve, kdo sám sebe vidí jako nového Caesara, neskloní se v pokoře před Kristem. Kdo se klaní před lidským rozumem, musí se vysmívat divům, které rozum přesahují. Kdo miluje nade vše svůj národ, nemůže být bratrem křesťanům po celém světě. Kdo hlásá „není Boha“, také tak jedná. Kdo sám sebe vyhlašuje za znovuzrozeného, pramálo dbá na jednotu, ve kterou nás pojí křest, skrze který nás znovuzrodil sám Bůh.

A když se tak rozhlížíme po dějinách i po naší současnosti, ptáme se spolu se služebníky: „Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?“ A Pán odpovídá „To udělal nepřítel. “Teprve teď tedy první ponaučení z dnešního podobenství: Za vše zlé ve světě i v křesťanstvu nelze vinit Boha, ani jeho Syna, ani jeho svaté učení. A hned druhé ponaučení: Všimněte si, že Pán nezmiňuje, že plevel byl zaset, když učedníci spali. I oni nesou svůj podíl viny. Jistě nemohli být bdělí stále. Když člověk nespí, začne vidět přeludy. Ale proč nebděl alespoň jeden z nich? Asi proto, že mu ostatní řekli: ‚Nestraš tady a pojď si lehnout, kdo by na tom poli teď v noci něco prováděl.‘ Ale Pán spánek učeníků nezmiňuje, nezhoršuje ještě situaci, nenimrá se v tom, kdo za to může. Buďme mu vděční za jeho shovívavost. Protože by skutečně mohl říci: ‚Teď se ptáte, kde se vzal plevel?‘ Pokud se mám opět uchýlit k příkladům, připomíná mi to stížnosti na faráře, které se poslední dobou rozmáhají v církvi. Avšak kdo volí faráře a kdo má pravomoc jej odvolat, ne-li sbory? A pokud se nový duchovní představuje na sboru, téměř se mu nestane, že by mu někdo položil otázku z duchovní nebo etické oblasti. A pak se najednou všichni diví, kde že vzaly ty bílé taláry, jak to, že jeden farář odmítá křtít děti a druhý zase vítá zákon o registrovaném partnerství. Ale, jak čteme, Pán upouští od toho dávat někomu vinu. Místo toho řeší situaci, která už nastala.

Služebníci, kteří se právě probrali, jsou hned celí horliví vytrhat plevel, který neměl být ani zaset. Ale už je pozdě. Dobré se zlým prorostlo. A je to tak, jak k nám dnes promlouval kazatel: „Jsou spravedliví, které jako by poznamenalo dílo svévolníků, a jsou svévolníci, které jako by poznamenalo dílo spravedlivých.“ A o tom na závěr několik příkladů: Nemůžeme se tvářit, že jsme křesťané první generace, jako by nebyli žádní křesťané od smrti apoštolů po Jana Husa. Obecenství s křesťany prvních staletí a středověku a jejich dědictví nás nese podnes, ač můžeme odlišit, co v těch dobách do církve vešlo: ba právě proto. A nemůžeme lehkovážně smazat hranice, které v křesťanstvu vytýčily reformační vyznání, i když reformace končila v strašném krveprolití a rozdělení trvá v církvi od té doby až podnes. Velmi se ochudíme, když zavrhneme Evropu a její kulturu, i když dávno není naše. O kultuře, o umění, to platí nejvíce, že je zde spolu prorostlá dobrá a zlá setba. Pokud jde o naší zemi, že nejde hodit první republiku jen tak za hlavu, je snad zřejmé každému. A pokud jde o profesora Smolíka a jeho žáky, právě on vytrhl svou odbornou prací bohoslužbu ze zajetí lidských zvyklostí a navrátil ji Bohu. Na závěr, i o letničním hnutí, o které jsem se tu otřel, je třeba říci, že právě skrze něj se křesťanství šíří po celém světě rychlostí, jaké snad ještě nikdy nebylo a přes všechno rozkolnictví, povyšování a násilnost právě z jeho řad pocházejí často křesťané nejpokornější a nejlaskavější. Pro normu křesťanského života pak platí, že z něj nejde, bez příkazu Písma, jen tak vyloučit vše, co se v některých případech ukazuje jako škodlivé, jako třeba sport, populární kulturu nebo alkohol. Právě zde pěkně vidíme kořeny plevele pevně zarostlé do dobré setby.

Úplně nakonec tedy: Jistě již dnes víme, co je dobré a co zlé, jinak jsme Písmo četli nadarmo. Ve světle nekonečné boží moudrosti vidíme i to, jak je zlé s dobrým prorostlé. Přesto má každý z nás dobré a zlé ostře odlišovat – jen je potřeba se vystříhat rychlých, ukvapených řešení.