V minulém podobenství z každé čtvrté zrno přišlo nazmar. A když už se aspoň ta čtvrtina chytla, v dnešním podobenství do ní ještě někdo naseje plevel. Už jí snad mohl nechat být. Už to vypadalo tak dobře. Ale ne.

Ježíš nám opět ukazuje tajemství života, nikoliv příjemné, ale takhle to prostě je. Něco dobrého se stěží vypyplá, stěží udrží a hned se k tomu ještě přibalí nějaké zlo. Tak si vemte nás: Jsme z malého národa. V tom malém národě je velmi málo křesťanů. V rámci toho mála křesťanů je tak jedno procento evangelíků. Z nich je jen velmi málo v ústeckém kraji. A v ústeckém kraji jsme jedním z nejmenších sborů. A teď si ještě vemte, že se k tomu přidá ještě nějaká mrzutost. No ale i když se to zdá nespravedlivé, tak se to klidně může stát. Tak to prostě je a berme to srdnatě a zmužile.

V tom podobenství je navíc hned od začátku mocná útěcha: To zlé přece vyrašilo tam, kde už před tím něco dobrého fungovalo. Už na osetém poli. Když mluvíme o církvi, mluvíme o místu, kde už byla začata dorbá práce, která začíná pomalu růst. Když mluvíme o církvi, mluvíme o dobrém, vlídném prostředí.

Všechno, co se v církvi děje nedobrého, děje se vlastně proto, že v ní panují příznivé, vlídné podmínky. V církvi narazíme na lidi s velmi zarážejícím chováním – protože v církvi panuje láska a mnoho se tam odpouští. Všude jinde by s některými lidmi už ztratili trpělivost. Ale je pro to zle, že v církvi panuje láska a shovívavost? Církevní prostředí vždy trochu svádělo k pokrytectví – protože si tam lidé navzájem věří. Ale mají si proto lidé v církvi přestat věřit, když je na víře založená? V řadách církve se zároveň často vyskytuje drsná nesmlouvavost – protože v církvi lidem o něco jde a jsou odhodláni za něco bojovat. Ale má být kvůli tomu v církvi všem všechno jedno?

Dalo by se to totiž říci i obráceně: Jen v církvi mohou být přijati lidé, kteří jsou v jádru dobří, ale mají mnoho slabostí a každý s nimi ztratí trpělivost – jen církev ne. Jen v církvi mohou být přijati dobří lidé, kteří ale bohužel dělají špatný první dojem a tak jim jinde nikdo nevěří. Jen v církvi najdou své místo lidé, kteří jsou čistí, kteří hladoví a žízní pro spravedlnosti, kteří nesnesou podlost – protože všude jinde se nad podlostmi přivírají oči a nikdo nechce být vyrušován z klidu. I takhle obráceně se na to dá dívat.

Nicméně „Když vyrostlo stéblo a nasadilo klas, tu ukázal se i plevel.“ Ten plevel je na celku církve vidět. Každý vidí, že v té dobré setbě je něco přimíšeno. Hospodář neřekně těm služebníkům: To se vám zdá, žádný plevel tam není. Je tam! A udělal to nepřítel. Nemusíme zavírat oči a říkat: Všechno je v pořádku. Vlastně ani nesmíme. Ti služebníci byli věrní služebníci, o pole jim hodně šlo, proto si plevele všimli a trápilo je to. Takže když dnes vidíme okolo sebe něco zlého, tak se třeba vůbec nemusíme mýlit. V tom podobenství není výslovně řečeno, že by učedníci neměli vytrhat plevel z toho důvodu, že ho od pšenice nepoznají. Zkušený zemědělec plevel pozná, když nasazuje na klas.

Často je něco zlého jasně vidět. Ale druhá věc je, že už se nejde pořádně dopátrat příčiny. Nedávalo se nějak všeobecně pozor. A teď všichni vědí, že je něco špatně, ale v podstatě všichni na tom mají svůj podíl viny. A tak zlo umíme pojmenovat často docela dobře. Ale dopátrat se konkrétního viníka už je nemožné. Všichni nějak zaspali a najednou je tu průšvih.

Možná vás jako mě napadlo, že nejlépe by bylo, kdyby lidé nespali a nenechali nepřítele plevel zasít. Plevel obvykle není potřeba sít, vyroste sám. Ale nemuselo ho být tolik. Tenhle někdo zasel. Musel po tom poli běhat pěkně dlouho, aby ho celé osil. Kdyby byl alespoň někdo vzhůru, asi by si toho všiml. Ono když vám někdo v noci chodí po poli, stačí se obvykle slušně zeptat: Promiňte prosím, ale co tu děláte? A ten člověk na nic nečeká a uteče.

Někdo řekne, že člověk nedokáže nespat. Jednak ovšem nemuseli sptá všichni na jednou; jednak spánek v evangeliu téměř vždy znamená spánek duchovní, ledabylost, lehkomyslnost. U spousty věcí stačí říci ne na začátku. Později tak prorostou s polem, tak si na ně lidé zvyknou, že už se skoro nic nedá dělat, jen říci: Je to špatně, ale co naděláme. Zdá se to k nevíře, ale že si nikdo ničeho dlouho nevšimne se stává docela často. Je proto dobré být opatrný, se s čímkoliv začíná, nepřehlížet detaily. Když se věc rozbují, pak už často nezbývá, něž být velkorysý. Je lepší být přísnější na začátku a pak ubírat, povolovat šrouby, než být blahoskloný na začátku a pakpřitvrzovat, šrouby utahovat. To už moc nepomůže.

O něco hlubší smysl podobenství pochopíme, když si to jednoduše představíme: I když ten plevel jasně rozeznáte, zkuste vlézt do lánu obilí a něco tam trhat. Kořeny nemusí být nutně prorostlé, ale když do obilí vlezete, prostě ho pošlapete. Lán obilí je prostě jeden kus. Už se do něj nedá vlézt, když vzroste. Nedupe se v něm.

Z toho plyne jedna věc, se kterou se v církvi musíme smířit: Člověk v ní vždycky má tak trochu svázané ruce. Jakmile se razantněji rozmáchne, jakmile trochu zvýší hlas, už někde něco rve z kořenů. Ty stálé ohledy, které člověk musí brát, někdy dovedou člověka k vnitřní zuřivosti. Ale tak to prostě je. Jako v minulém podobenství, ani tady není řečeno, že to není těžké. No ale to je další z tajemství království Božího, že člověk občas musí mít trpělivost až k nesnesení. Jako ti služebníci, když museli koukat, jak plevel raší v obilí. Ale to proto, že základ církve je dobrý, že bylo zaseto dobře, že ten lán jako celek má smysl a dá velký užitek. Než to všechno zničit, raději překosunout něco, na co se skoro nedá koukat. Nicméně, že je v obilí plevel, služebníci říci smějí.

Pěkný bolehlav, to zaplevelené pole. Pěkný bolehlav, dívat se na zlo, které se rozmohlo a nemoci nic dělat. Proto Kristus hned přispěchá s dalšími dvěma podobenstvími. O hořčičném zrnu, které se malé ztratí v zemi. A pak dokonce slouží ptákům za hnízdo. To nebyl vůbec účel, proč se semeno zaselo. Nikdo to od tak malého semínka nečekal. Najednou slouží daleko nad svůj původní účel. A stejně tak kvas: Úplně se v mouce rozplyne, zmizí. Ale pak se ukáže, že proměnil všechnu tu mouku, celé to prostředí, ve kterém naoko zmizel.

To nám Kristus říká, abychom nepochybovali o smyslu evangelia a církve. Jsme nepatrní uprostřed nepatrných. Celé to sborové dílo má však daleko větší účinek, než jak v jednotlivostech vyhlíží. Sbor má podivuhodnou moc stát se útočištěm těm, kterým je vlídným místem třeba jen na chvíli, jako pro ty ptáky. Ale ti pak půjdou zase někam dál, něco dobrého světem ponesou. Pro nás moc žádný prospěch, pravda, ale z Božího pohledu to smysl má. A každý z nás má své všední dny a do nich si ze sboru něco odnáší. Nějaký kvas. Náš sbor moc podivuhodně prokvášet i celé město, asi jako deset spravedlivých mohlo zachránit Sodomu. Jak se to stane, jak to může fungovat, neptejte se mě. Ani u kvasu většina z nás neví, jak prokváší těsto – a přece spolehlivě funguje.

A tak je v našem počínání, v díle církve, mnoho naděje; stačí se na ni podívat jako na jiné věci všedního života; jako na pole, jako na semínko, jako na kvas. Někdo snad připomene, že jsem nevzpomněl Ježíšův výklad toho podobenství, ten, který řekl učedníkům za zavřenými dveřmi. Ano, aby naděje nezněla falešně, je potřeba říci: Nejen zlé věci, ale celí zlí lidé mohou být někdy v církvi. Jistě takoví jsou, ale Ježíš ubezpěčuje učedníky, že to Bohu neunikne, nenechá to jen tak plavat. Oni se o to nemusí starat. Ale i když i soud bude, Ježíši jde více o naději, i nám o ni má jít. A tak končíme stejnými slovy, jako on: Tehdy spravedliví zazáří jako slunce v království svého Otce. Kdo má uši, slyš!