Ježíšovi krajané žasnou a říkají: Odkud se u toho člověka vzala taková moudrost a mocné činy? Nepopírají, že je Ježíš moudrý. Napopírají, že s ním přišly dobré věci. Ježíš je vlastně přijat přátelsky a s úspěchem.

A přece se Ježíše jejich přijetí dotkne. Postoj jeho krajanů k Ježíši je natolik nevhodný a nesprávný, že mezi nimi ani nejde udělat mnoho mocných činů, jen pár. Celá jejich chyba spočívá ve slovech: „Což to není syn tesaře? Což se jeho matka nejmenuje Maria a jeho bratři Jakub, Josef, Šimon a Juda? A nejsou všechny jeho sestry u nás? Odkud to tedy ten člověk všecko má?“

Nám by možná takové přijetí v rodné obci lichotilo. Známe ho od mala – a podívejme, co z něj vyrostlo! Odkud se to v něm vzalo? Měli bychom pocit, že jsme přerostli své rodné prostředí. Že jsme to někam dotáhli. Vždyť se z toho vyprávění skoro zdá, že je Ježíšova domovská obec pyšná na svého slavného rodáka, který to někam dotáhl.

Ale Ježíše ta slova roztrpčují. Podle všeho Ježíš nemá žádnou potřebu svoje domovské prostředí přerůst. Ježíš je přece Syn Boží. Kdyby chtěl být větší, než všichni lidé, mohl zůstat v nebi na pravici Otce. Ale místo toho se narodil v provincii, uprostřed té provincie v betlémském zapadákově, v tom zapadákově dívce chudé, která měla za muže tesaře – a navrchl k tomu všemu se narodil ve chlívě, do krmelce místo do kolébky. A to vše dobrovolně, z vlastní vůle, z vůle Otce nebeského. Takže znovu: Kdyby Ježíš stál o to někoho přerůstat, asi by se nenarodil v takové Lhotě, v jaké se ve skutečnosti narodil.

První ponaučení z dnešního příběhu tak zní: Ani naším cílem nemá být někoho nebo něco přerůstat. Tak jako Syn člověka a pravý člověk, Kristus Pán, nestál o to přerůst místo, ve kterém se narodil, tak ani mi se nemáme nikdy stydět za to, odkud jsme vzešli. Jak mnohé obce jsou dnes spola opuštěné. A kdo v nich zůstává, říká: Odtud nic dobrého nevzejde. A také pak ovšem skutečně nevzejde. Ale potřebuje snad Bůh velká města a vysoce postavené lidi, aby mohl učinit něco dobrého? Postavil snad Bůh člověka na počátku doprostřed stvoření nějak nízko, aby se člověk terpve musel vyhrabat nahoru? Ne, na počátku dal Bůh člověku vládu nade vším – jen to po něm žádal, aby se člověk se svým místem spokojil. Bůh je přece Pán a kde chce, tam dát přebývat své Moudrosti, kde chce, tam koná svoje mocné činy.

Zdá se tedy, že Ježíše jeho krajané urazili, protože urazili jeho Nebeského Otce, kterému upřeli jeho moc. To je totiž ta největší urážka Boha, upírat Bohu jeho moc.

Ač Ježíše jeho krajané přijímají na pohled přátelsky, jejich úžas prozrazuje nehoráznou sebespokojenost. Zdá se, že tito lidé nikoho a nic nepotřebují – proto se jim také od Ježíše téměř ničeho nedostane.

Za prvé totiž: Nedovedou připustit, že v člověku může být víc, než jeho původ, jeho dětství, jeho mládí, jeho rodina, jeho město a jeho profese. A přitom je tak mnoho lidí, kteří se stali spravedlivými navzdory své rodině. Přitom je mnoho těch, kteří dokázali uznat a zavrhnout chyby svého mládí. I v nejposlednější vesnici můžeme, požehná-li nám takto Bůh, najít lidi, kteří se nenechají strhnout okolním zlým prostředím. Zůstávají celý život na jednom místě a přece, když je blíže poznáme, jsme zaraženi jejich ušlechtilostí.

A nejde tu o nějakou teroretickou možnost. Poznal jsem svého času člověka na pokraji bezdomoveství. Bydlel na zablešené ubytovně a vidělával si na ni u pásu recklační linky, po lokty v odpadcích. Z jedoucího pásu občas vybíral knihy – kdo je tam asi hodil, než potomci lidí, kteří si je dříve koupili a četli. Když měl po šichtě, zalezl v zimním čase už v šest na svou pryčnu a ti knihy čítal. Jednou dvakrát měl ten člověk v životě sen, ve kterém ho Boží hlas utěšoval v jeho nelehkém údělu.

Když zajdete do průměrného českého hostince a budete chvíli poslouchat někoho z těch hostů, kteří se na takovém místě umějí chovat, brzy zjistíte, že běžný český řemeslník má často ve znalostech historie a kde jakého vědního oboru vrsoko navrch před lecjakým televizním a rozhlasovým expertem. Zvláště pokud je starší, umí i lépe česky, než leckterý známý hlas či tvář televize a rozhlasu. Začasto budou volit i méně hrubé výrazy, než je zvykem na zasedání politické strany nebo schůzce kamarádek z kanceláře. Protože do jistého věku na nás má vliv rodina a rozhoduje za nás, od jistého času už si volíme sami, čím chceme být právě na tom místě, kam nás Bůh postavil. A tak leckterý člověk, který se v práci mnoho umaže, nechce ještě špinit vzduch hrubou řečí, když konečně oddechne. Ostatně, pán Ježíš Kristus byl, nejspíše ne náhodou, také řemeslník – a sice tesař, syn tesařův.

Když tedy Ježíšovi sousedé rozpoznávají, že s Ježíšem přichází Boží moc a moudrost, mají po ní sprostě skočit. Mají zmlknout a dychtivě naslouchat moudrému slovu, protože mnoho moudrého člověk za život obyčejně neslyší. Mají se hřát v teple a záři těch velkých činů. Taková příležitost přece nenastává vždy. Život je plný všednosti, která sice nemusí být nepříjemná, ale zrovna tak je nepatřičné oslavovat ji velkými slovy. Teď zažívají něco výjimečného. Proč po tom neprahnou, proč nezmlknou před velkými slovy, i když je říká někdo v jejich očích obyčejný a nízký, pouhý řemeslník? Řemeslník, jako oni sami jsou většinou řemeslníci a rolníci. Protože jsou sami se svou nízkostí a ochablostí spokojeni. Cokoliv je tedy moudré a mocné, je pro ně pouhá zajímavost, po které ale nijak neprahnou.

Nemáme-li být stejně omezení a ochablí, musíme vždy pamatovat na to, že mezi Ježíšovým příbuzenstvem a jeho dary nelze hledat souvislost. Nelze hledat souvislost mezi věcmi lidskými a věcmi Božími. Pokud někdo dobře mluví, pokud někdo dobře jedná, není to proto, že by byl takový od narození. Že by ho tak rodiče vychovali nebo proto, že má takové povolání. Ale sám Bůh v tu chvíli promlouvá skrze člověka a sám Bůh skrze něj jedná, přitože není dobra mimo Boha. A tak musíme ocenit moudré, ať už to řekne kdokoliv a ocenit dobrý čin, ať už ho vykonal kdokoliv. A stejně tak odmítnout pošetilé řeči a odsoudit zlé jednání, ať už tak jedná kdokoliv. Obvykle sice někteří lidé mluví většinou moudře a většinou dobře jednají, jiní zas většinu času mluví pošetile a většina jejich skutků je zlá. Ale vše, co je dobré, není nikdy z člověka, ale s hůry. A nedopátráme se dobra z běhu lidských životů, ale vždycky je to milost s hůry. Která tu sice je, ale také by tu být nemusela. Proto vyznáváme, že Ježíš je Bůh i člověk, nesmíšeně.

A přece z žádného dobra bychom neměli prospěch, kdyby k nám nepřicházelo skrze lidi. Tak Bůh sice mluvil k Abramovi, kterým se počíná příběh víry. Ale i k němu poslal kněze Malkísedeka, kněze Boha nejvyššího, s chlebem a vínem. S Mojžíšem jako s jediným prorokem mluvil Bůh přímo; ale přece i k němu poslal jeho tchána Jitra, aby mu radil. Tomu Mojžíšovi řekl lid: „Ať k nám Bůh nemluví přímo, mluv k nám ty.“ A Bůh odpověděl „Dobře to pověděli.“ A tak se i vždycky dělo, nikdo nikdy nenašel Boha rozumem nebo v nějaké meditaci, ale Jeho slovo pronášeli Božím jménem Jeho proroci. Dokonce i Pavla, který na cestě do Damašku viděl samotného Krista v nebeské slávě, poslal přece Kristus za mužem jménem Ananiáš, aby mu řekl vše potřebné.

Můžeme mít různé sny a vidění, můžeme zažívat náhlá osvícení. Ale ze sna se člověk probudí, osvícení pohasne, z vidění se vrátí do normálu. A vše dobré, co viděl, slyšel a cítil může člověk prožívat jen s druhými. I kdyby stokrát poznal pravdu, pokud se na ní ani s jedním člověkem radostně neshodne, pokud nedodstane šanci horlivě kývat a říkat „tak přesně to si myslím taky“, tak je mu poznání pravdy jen k bolesti a žalosti. Jak smutní jsou osamělí proroci, jako Jeremiáš – a i ten měl nakonec svého písaře Bárucha, aspoň někoho, s kým by se shodl a o pravdu podělil.

A proto je téměř smrtící ten podiv Ježíšových sousedů: „Což to není syn tesaře? Což se jeho matka nejmenuje Maria a jeho bratři Jakub, Josef, Šimon a Juda? A nejsou všechny jeho sestry u nás?“ Navíc ne náhodou i ten popis Ježíšových poměrů je jen nepřesný odhad, jak to tak bývá. Víme, že Josef byl pouze Ježíšovým pěstounem. Jeho matka se sice jmenovala Maria. Ale obecné „bratr“ a „sestra“, které se v té době používalo pro všechny příbuzné stejné generace mate prosté čtenáře podnes – byli to totiž bratranci a sestřenice. V tom rádoby znaleckém popisu se Ježíšovým sousedům úplně ztrácí div vánoc a panenského zrození i důstojnost Ježíšovy matky, kterou mají blahoslavit národy.

Z toho plyne druhé naše vyznání: Ježíš je pravým Bohem a pravým člověkem nerozděleně. Tak jako Bůh už na počátku stvořil člověka jako muže a ženu, aby si byli navzájem byli dobrem, tak i vždy potom až po dnes má člověk nacházet pravé dobro v tváři, v pohledu, v řeči a činu druhého člověka. Nenajdeme-li dobro mezi námi, v blízkém okolí, mezi příbuznými, mezi sousedy, mezi bratry a sestrami, jinde už není. Ať se vydáme do přírody, ať budeme přemýtat v myšlenkách o duchovním světě, ač je tohle vše dobré a prospěšné, přece nás lesní cesta i mudrá kniha vždy vrací mezi lidi a nejde se od nich odchýlit pryč natrvalo.

A proto měli Ježíšovi sousedé říci: Dobře, že ten moudrý a mocný člověk je právě z našeho města, dobře že známe jeho matku Marii, Jakuba, Josefa, Šimona a Juda, dobře, že ty jejich holky jsou tady od nás. Protože máme sklon na základě předchozích zkušeností dopředu od každého čekat to horší. Jenže je tu ještě třetí moc, proměňující moc Boží. A my nesmíme přehlédnout, že mnohdy působí proměnu i u těch, které známe jako své boty.

Bratři a sestry, pokud dokážeme říci s oddechem: Dobře, že jsme tu spolu, že na druhých vidíme mnoho dobrého v poznání, slovech i činech, pak jsme pochopili slova toho, který je víc, než prorok. Pak jsme, to je u proroctví nejdůležitější, rozpoznali čas, že něco velkého se děje již teď a že Boží království je blízko. Maranatha, přijď Pane Ježíši! Amen