Když to Ježíš uslyšel, odplul lodí na pusté místo, aby byl sám. Ježíš se dozvídá o náhlé, nesmyslné smrti svého bratrance přes koleno, o smrti jediného člověka, který pracuje na podobném díle jako on sám. O smrti člověka, který mu fandí, i když ne bez jistých pochyb. Z čista jasna. A to jen kvůli zvrácené opilecké hře na pitce papalášů. Při tom to vypadalo, že prostě bude jedním z těch dlouhodobě vězněných.

Jan byl totiž svého druhu prominentní vězeň. Takoví spíše nebývají popravováni. Všimněme si hned na začátku, že bibličtí hrdinové konají svůj odboj většinou promyšleně, nikdy bez naděje na úspěch. Když totiž proti vládci vystoupíte veřejně, před očima mnoha svědků, už vás prostě nejde jen tak odstranit – stal by se z vás mučedník. A tak už v Janovi a jiných prorocích se naplňuje Ježíšovo slovo: Kdo bych chtěl svůj život zachránit, ten o něj přijde. Různí tyrani si mohou dělat co chtějí s lidmi opatrnými, ba zbabělými; takoví lidé své nesnáze mohou připsat jen sobě, že neměli dost odvahy veřejně se postavit na odpor. Ale když tyranům někdo veřejně vmete pravdu do očí, má nemalou šanci to přežít. Jan tak seděl dlouho ve vězení a jinak se nic nedělo.

Jan napadl Herodovo manželství. Jeho řeč nebyl obvyklý revolucionářský pokřik „bijte pány“, který často sází na obyčejnou lidskou závist. Jan řekl jen: Ať vládce, ať poddaný, ať bohatý, ať chudý, stejná pravidla osobní morálky platí pro každého. Tím, že se člověk stane veřejnou osobou, nestane se z jeho soukromí něco nepodstatného. I kdyby někdo postavil v každém městě nemocnici a zabránil všem válkám – a tohle na Heroda celkem sedí – i kdyby byl kdo jaký dobrodinec, cizoložstvím se z něj stává zavrženíhodný hříšník, jako z každého jiného. Platí to jistě i obráceně, pokud člověk páchá v obci zlo, už je pak jedno, jak spořádaná je jeho rodina.

Hřích veřejný a hřích soukromý je pořád ten samý hřích. Jsou to spojené nádoby. Janova lekce je pro nás velmi důležitá. Protože máme sklon omlouvat veřejné, řekněme politické, hříchy lidí tím, že je ze soukromí známe jako milé, přátelské, rodinné typy. A naopak, veřejné dílo některých lidí nás ohromuje natolik, že zapomínáme, že jejich hříchy v soukromí působí někomu stejnou bolest, jakou bychom v takovém případě cítili i my sami.

Jan nikomu neslídí v soukromí, nehledá nějaké malé slabosti, které se zákonitě najdou u každého člověka. Všímá si postatné věci, která je sice osobní, ale přece z podstaty veřejná – Herodových zákonných vztahů v rodině. Vztah k rodině a přátelům bude vždy věc, do které nám mají druzí co mluvit.

Stojí za to ptát se u veřejně činných lidí po jejich rodinných vztazích a po jejich minulosti. Protože hřích má často komplice. V Herodově případě Herodias, kterou odloudil svému bratru, podle dobových svědectví mísrnému a laskavému člověku. Hříšník ví o své vině, denně se mu připomíná. Nespokojí se s tím, že se mu nic nestalo. Celý jeho život se poukroutí podle toho, jak se svůj hřích bude snažit zamaskovat. Herodias touží po tom, aby Herodes jediným mocným aktem síly potvrdil, že oni dva si mohou dělat, co chtějí. Že jejich láska je mocnější než cokoliv. Ano, komplice ve zločinu často váže mocnější pouto, než jsou jakékoliv jiné mezilidské vztahy. Vidíme na tom také, že láska muže a ženy, která už nebere ohled na nikoho jiného, ve skutečnosti není láska, ale pouhé spiklenectví ve zločinu. A tak, cokoliv i člověk činí dobrého, nakonec pokřiví nevyznaný hřích z minulosti. Vždyť Herodes svého času rád Janovi naslouchal ve vězení, jak svědčí ostatní evangelisté. A ani jako vládce nedělal vše špatně. Ale nevyznaný hřích nakonec ničí vše.

Jak už jsme řekli, hřích jsou spojité nádoby. Z veřejné oblasti se přelévá do soukromí, ze soukromí zas do veřejné oblasti. Herodes nebyl právoplatný král Izraele, už jeho předkové se chopili moci neprávem. Už nastupoval na trůn s tím, že stojí mimo Zákon. Pak už pro něj nebyl asi problém zapudit svou bývalou ženu a odloudit ji svému bratrovi. Když došel tak daleko, nebyl problém uvěznit člověka jen za to, že říká pravdu. Když došel tak daleko, už pro něj nebyl problém nechat nevlastní dceru tancovat pro pobavení hostů – nebyl to ledajaký tanec. Dovedete si představit, že necháte své hosty civět na svou dceru, byť nevlastní? Celá ta pitka je odporná – a tak už pro Heroda není problém zakoukat se jako mlsný kocour i do nevlastní dcery a za přítomnosti své manželky jí skládat opilecké kavalírské poklony. A stále se nám prolínají zločiny politické a soukromé, jednou tak, podruhé onak. Jednou funkce, na kterou nemám nárok, potom žena, na kterou nemám nárok, potom zas věznění odpůrců, potom zas krvesmilstvo. Nakonec vražda člověka, lidský i politický zločin zároveň.

Pak tu máme samotnou Salome. Potomstvo zvrácených politických a i rodiných poměrů. Holčinu, která nemá žádné politické ani milostné cíle. Která jde, kam ji pošlou a udělá co jí řeknou, která v dětinské poslušnosti drží s matkou a je její snad ještě děsivější kopií. Protože ani nevíme, proč to dělá; v jejím světě už není ani dobro, ani zlo. O co jí jde můžeme jen hádat a neuhádneme. „Něžná i proradná, krutá i bezradná, plamen i červánek, ďábel i beránek“, zpívá se v té písni. A není to vyznání lásky, ale výkřik hrůzy nad lidmi, v jejichž světě už není ani dobro, ani zlo.

A jako tečka za vším král, jehož slovo platí a nejde vzít zpět. Zrovna v tuhle chvíli. A bývá to tak, že dlouhodobou velkou nedůslednost a lehkomyslnost na hořkém konci nahradí děsivá důslednost. A tak králi, který už porušil jakýkoliv zákon lidský i božský, politický i mezilidský, najednou nezbývá než skálopevně trvat na jediném, co mu zbylo – na vlastním, zcela svévolném a pomateném rozhodnutí.Stejně tak všichni líní a ničemní lidé jsou k všeobecnému překvapení schopni náhle vyvinout velké úsilí a činorodost, když je ohroženo jejich pohodlí. Všichni proradní lháři jsou schopni náhle říct krutou pravdu, když se to nejméně hodí. Lidé zbabělí jsou ochotni podstoupit obrovský risk, když jde právě o ně.

Proto jako křesťané buďme ve svých všedních dnech přímí a důslední, odvážní a zásadoví, abychom si mohli dovolit někdy vzít své slovo zpět a přimhouřit oko, když si toho žádá milosrdenství.

Celý ten příběh zrady, podvodů, skrývané viny, uražené píchy, uslintané vilnosti a hry na zásadovost končí skoro porážkou, ani né popravou, ale ránou jak na jatkách někde v cele. Ježíš se od Janových učedníků dozvídá, že byl zabt jeho příbuzný rodinný i příbuzný duchovní, na konci panské pitky, kde si všichni hráli a na konci měli na parádním ubruse mezi stříbrem a lahůdkami useknutou lidskou hlavu. Pro nic, zbytečně, jen tak pro zábavu zemřel Ježíši jeden z nejbližších. Náhle, když se přitom dalo doufat, že ho časem pustí. Není to jen smutné, zvedá se z toho také žaludek. „Když to Ježíš uslyšel, odplul lodí na pusté místo, aby byl sám.“ – Ta věta mluví za vše, není potřeba k ní nic dodávat, každý z nás má představu, jak se mohl Ježíš cítit.

Ale snad bychom se mohli zeptat: Proč to nebyl Ježíš, kdo mluvil proti Herodovi? Proč teď proti němu nevystoupí, nepřevezme pochodeň? Protože je nejen člověk, zkrušený smrtí přítele jak ze zlého snu. Ale také Bůh. Jan byl statečný a jednal s Herodem jako já pán – ty pán. Nedal na jeho královskou hodnost, bral ho jako člověka. Ale Ježíš je Bůh a nějaký Herodes ho ani nezajímá. Ježíš ví, že nikdo z lidí mu nesahá po kotníky a dívá se na všechny lidi z vrchu – on jediný si to může dovolit. Místo boje s Herodem je po výstupu z lodi pohnut lítostí k lidem – protože jsme před ním všichni jen ubožáci, jen žebráci. Jeho nekonečná božská vůle v něm jde neomylně a sebevědomně ke svému cíli – skrze milosrdenství až na kříž. Čelem proti nám všem, ke mě i vám, které jeho milosrdenství usvědčuje z hříchu. Čelem celému stvoření, které je bez slitování, čelem nám všem, kteří Krista v sdrci křižujeme. Bůh je strašlivý i ve svém milosrdenství.

A přece nezapomíná ani na Heroda a jde dál, než Jan. Protože nasycení zástupů patří k příběhu stětí Jana. Ježíš shromáždí pět tisíc mužů – a píše se tu „vyjma žen a dětí“. Proč vyjma žen a dětí? Protože to jsou nevojáci. V jiných evangeliích dokonce nechá Ježíš rozsadit ten zástup po vojenských oddílech. A sytí je uprostřed pole. Kteří lidé čekají na jídlo někde v poli, místo aby si došli ěnco koupit nebo zašli na oběd domů? V poli jí jen vojáci. Ježíš je schopen bez finančního nebo logistického zázemí nasytit najednou sebraných pět tisíc mužů, vojsko o síle jedné římské legie. Má hned k ruce celou legii, pro kterou nepotřebuje zásobování. Je schopen chodit po vodě (dále v kapitle) a ovládat vítr. I Pilátovi na konci připomíná „myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů“, A tak na oplátku za smrt Jana předvede hned Herodovi demonstraci síly. Posílá Herodovi vzkaz: Je tu moc, na kterou nemáš. I na tebe dojde a to brzo.

A tak nesmíme nikdy zapomínat toto: Pokořil-li se Ježíš pod vládce tohoto světa, trpěli-li pod ponstkým Pilátem, pak ale jako ten, kdo vládne neomezenou ničivou mocí. Pro koho je milosrdenství jedna ze dvou možných voleb. A tak žádnou zbabělost nejde omlouvat mírností Krista – Kristus měl moc, kterou pouze nepoužil, podrobil se dobrovolně, z milosrdenství. A tak i u sebe poznáme pravé milosrdenství, když můžeme na někoho vytáhnout staré křivdy, ale šetříme ho, když máme příležitost někomu něco vpálit, ale necháme si to pro sebe. Kráčejme životem jako ti, kteří se nemusí před nikým hrbit, kteří ale právě proto šetří tvrdostí, když k ní mají příležitost. Amen