V dnešním příběhu se vypráví o chůzi po vodě. Celá Ježíšova cesta připomíná chůzi po vodě, protože na ní na pohled není nic pevného. Ježíš se po celou svou cestu jakoby nemá čeho chytit, o co se opřít – na nic se nemůže pevně spolehnout.

Organizace Ježíšových shromáždění v podstatě chronicky kolabuje. Kamkoliv přijde je za chvilku takový dav, že už tam nejde prakticky nic udělat. Když se sejde dav, lidé docela běžně zapomenou, proč se sešel. Lidé v davu propanou prostému, ale neodoaltelnému kouzlu – že jsou totiž ve velké skupině, která má zároveň velkou sílu, zároveň se v ní jeden člověk ztratí. Podstatou kouzal davu je velká síla, ale žádná odpovědnost – a to je snad ta nejhoší kombinace. A tak Ježíš velmi často moudře usoudí, že na tom a tom místě už je veškerá práce nemožná a přečasně odcestuje. Ježíši hrozí, že se úplně vytratí původní smysl jeho činnosti. Vzpomeňme na hudební skupinu Beatles, která na vrcholu slávy nemohla vůbec koncertovat, protože veškerou hudbu přehlušoval po celý koncert hysterický řev faninek. Smysl se úplně vytratil, zbyl jen dav a jeho pudy.

S jistou smělostí by se dalo říci, že Ježíši už od samého počátku nic nevychází tak, jak si plánoval. Protože z evangelií se dá usoudit, že původně plánoval chodit po synagogách a tam především kázat. To je navýsost rozumné – to jsou místa, kam si chodí lidé něco v klidu poslechnout. Je tam řečnický pult, jsou tam svitky Písma, ze kterých se dá číst. Apoštolové později také začínají vždy v synagogách a tam i mývají největší úspěch; pouliční kázání většinou přinášejí jen vzouření a zásah úřadů, ale nemálo obrácených. Ježíš je okolnostmi nucen přesunout své působení na ulici. A navíc se zdá, že oproti původnímu plánu věnuje zdaleka nejvíc času uzdravování, protože mu je prostě lidí líto.

Ježíšova cesta se podobá chůzi po vodě – o nic pevného se nedá opřít, není se čeho chytit, na co spolehnout. Ježíš musí tak improvizovat, že by se z toho věština z nás zbláznila. Vymyslí to tak, že se všude zdrží, pokud je to možné, pouze dokud už tam není jen prázdný dav. Pak jede jinam, dokud se tam nestane to samé. Ale stále hrozí, že Ježíš prostě přestane být sám sebou, že všechno pohltí dav. Ježíš totiž nemá kde se modlit. Jak může být někdo Syn Boží a se svým Otcem nemluvit? Jak může někdo plnit vůli Nebeského Otce, když se na ni ani nemá možnost zeptat? A v tuto chvíli: Ježíši popravili bratrance, Jana Křitele. Jeho příbuzného a přítele. Co lidského ještě zbyde na člověku, který si ani v takové chvíli nenajde čas na modlitbu, který už nemá lidské city, ale jen veřejné poslání? A přece, když Ježíš zase jede na druhý břeh, aby byl sám, je tam hned pět tisíc lidí, kterých je Ježíši prostě líto.

A zde je to nejdůležitější z celého dnešního čtení: Ježíš sice, pro lásku k bližnímu, pro soucit s lidmi, dovede pokaždé změnit svůj plán. Ale nikdy nezapomene, co chtěl původně udělat. A v dnešním čtení, po dlouhém odkládání, je konečně sám a modlí se. Nezapomněl, co měl původně v plánu. A teď to prostě udělá, i když to znamená donutit učedníky odjet na druhý břeh. I když to znamená, že vůbec není jasné, jak se za nimi pak dostane. Za jak dlouho bude zase moci kázat – nemá moc času, prostě musí projít celou zemi a zdá se, že práce teď bude stát. Ale stejně udělá, co chtěl. Protože ta věc pro něj má stále smysl.

To je skvělá zpráva a uléva pro naši dobu, kdy je času tak málo. Dnes máme mobilní telefony, elektronické diáře a počítače – a přece nám málo co vyjde, jak jsme plánovali. Většinu svých plánů musíme odložit na neurčito. A právě většinou z důvodů, které jsou nutné a platné. Nemůžeme prostě jít přes mrtvoly v tom, co chceme. Docela jsem se bavil u většiny zahraničních návštěv našeho sboru. Průměrně zaberou tak měsíc intenzivního dopisování a domlouvání, protože povaha západních národů už je prostě taková – a na konci je stejně všechno úplně jinak a musí se mnoho improvizovat. Pravé a jedině účinné organizování spočívá v tom, že člověk přesně ví, co chce. A je rozhodnut takovou věc udělat, dříve nebo později. Ani několikanásobné odklady nezpůsobí, že se svého plánu vzdá.

Účiné organizování spočívá ve víře. V nemněné víře, že ta či ona věc je správná a nutná. Pravé a účinné organizování spočívá v tom, že je v nás jistá stálost. Že se ani s věkem, ani s dobou prostě v něčem neměníme. Člověk nemůže být jen neměnný a zcela zásadový – protože pak je bez soucitu, bez lítosti. Ale pokud člověk jen odpovídá na okamžité problémy, lidskost se z něj vytratí zrovna tak. Nakonec zapomene, proč věci vlastně dělá. A cokoliv dělá, se stane samo sobě účelem – jako ty davy kolem Ježíše vlastně něvědí, proč se vlastně sešly. Věcí, u kterých je člověk rozhodnut, že je určitě udělá, i když je neustále něco oddaluje, nemuže být mnoho. Ale každý něco takového potřebuje, pokud se nemá rozpustit v běhu všedních dní.

Takovou věcí je jistě modlitba. Ale jsou i menší věci – a znovu říkám, nesmí jich být mnoho. Ale řekněme, takový manžel má číhat na chvíli volného času a přidělat ženě poličku, jak už, ach běda, slíbil před rokem. I když musí živit rodinu a o mnoho věcí se starat. A taková manželka musí číhat na chvilku volného času, kdy se s mužem vydá konečně bez dětí večer do města, i když doma práce stojí a děti nemají hotové úkoly. I když se vlastně moc necítíme, musíme číhat na čas, kdy navštívíme známého, kterého jsme už pět let neviděli – protože jak dlouho bude ještě naživu. Takových cílů, které jsou stále stejně důležité a které máme stále před vnitřním zrakem, nemůže být mnoho. Ale někdy, a sice jak jen to trochu půjde, jich musíme dosáhnout, aby nás čas s sebou jen nevláčel. Když se námtaková věc podaří, zdá se nám náhle, že jsme zvítězili nad všemi živly světa, i když je to třeba jen maličkost.

Ježíš chtěl být už dlouho sám a modlit se. Nyní našel vhodnou chvíli a skočil po ní. A jakje tím proměněn! Nyní vstane, řekne si, že čekat na nějakou loď by zaralo věčnost a vydá se k učedníkům rovnou po vodě – je to rychlejší. Je v tom až jistý humor. Jako by Ježíš najednou zapomněl – a zapomínat je lidské – že je člověk a jako Syn Boží jde prostě nehledě na živly. Když dojde k učedníkům, skoro jako by ho překvapilo, že pro někoho může být divné, že někdo chodí po vodě – vždyť to nic není – a říká: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“

Mluvili jsme dnes o víře, která dává člověku moc vládnout i nad živelnou povahou života každého z nás, nad tím stálým chaosem. Ale ještě jednu věc zbývá říci: Ježíš tímto způsobem samozřejmě běžně necestuje. Jezdí lodí jako každý jiný člověk. Jízda lodí je totiž věc neobyčejně zábavná. Jezdit na lodi je podle mě zábavnější než po vodě chodit. Je to vždycky trochu nebezpečné – to ale znamená dobrodružné. Je to zážitek.

A Bůh nás tak stvořil, aby pro nás každý den znamenal trochu překvapení. „V den dobrý užívej dobra a v den zlý si uvědom, že ten i onen učinil Bůh proto, aby se člověk nedozvěděl, co bude po něm.“ Proč Ježíš kráčí po vodě, je jasné – protože mu ujela loď a obcházet to by bylo nadlouho. Ale proč chce po vodě chodit Petr? Ten už přece jede lodí!

A tak se ukazuje jedna věc: Bůh nás stvořil tak, že dovedeme být jen na jednom místě naednou – abychom mohli cestovat na nová místa. Stvořil nás tak, že můžeme žít jen v čase – a tak každý den přináší přeci jen něco nového. Stvořil nás s omezeným poznáním, aby nás stále něco překvapovalo. Stvořil nás s omezenou mocí, abychom se mohli radovat ze všeho, co se nám nakonec povede. Ale při tom všem, naše podmínky nejsou na nás to nejdůležitější. Nejdůležitější je, co opravdu chceme, kde je naše srdce.

Je psáno: Nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest. A tak, jak vidíme, konec konců Petr může chodit po vodě. Ale má zrovna tohle člověk chtít? Stojí zrovna tohle za víru? Každý z nás musí především dobře a jasně vědět, co chce – protože to časem dostane.

Pro Boha nakonec nic není problém. Petře, chceš chodit po vodě? Prosím, není problém. „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“ Snad proto, že je nakonec lepší jet lodí s přáteli a po vodě chodit, jen když to člověk opravdu potřebuje. A tak největší problém nás všech není omezené poznání, čas, vzdálenosti, síly; ale to, co v srdci chceme. I když to třeba nemůžeme mít hned; to co opravdu chceme, za co se modlíme, to je naše tvář před Bohem. Před Bohem, který byl, který jest a který příchází. Amen