Farizeové si myli ruce před jídlem z preventivních důvodů. Jak víte, podle Zákona byla některá zvířata nečistá, také zdechliny a další věci. Když člověk chodil ledaskde po ulicích, nemohl si být jist, zda se něčeho nečistého nedotkl. A tak si farizeové pro jistotu myli ruce vždy, i když si nebyli vědomi, že by se dotkli něčeho nečistého. Pravděpodobnost byla sice malá, ale co kdyby. Může nám to přijít přehnaně úzkostné, nicméně takové zvyky dodávají lidem jistotu a samo o sobě na nich není nic špatného. Ostatně, nečteme nic o tom, že by farizeové zanedbání tohoto zvyku mohli vyčíst Ježíšovi, což by nepochybně udělali. Takže Ježíš sám si zřejmě ruce před jídlem také myl. Tedy, je to zvyk, který člověku může dodávat jistotu a samo o sobě na něm není nic špatného. Dělali to kvůli Bohu, zatímco my si myjeme ruce jen kvůli sobě, abychom náhodu něco nechytli, takže byli víc na úrovni, než my dnes.

Farizeové však tento zvyk vynucují jako zákon pro všechny. Smýšlí takto: Když si nemohu být jistý já, tak ani nikdo jiný. Zvyk, který měl původně pomáhat jejich slabosti, najednou považují za svoji vlastní sílu. Nejednejme tedy podle jejich příkladu. Pamatujme na to, že každý z nás má jisté zvyklosti, kterých se pro svou slabost raději drží. A to je úplně v pořádku. Ale nikdy z nich nesmíme udělat pravidlo pro všechny ostatní.

Slabost každého člověka je v něčem jiném. Pokušení, kterému by jeden neodolal, a proto se mu musí už z dálky vyhýbat, pro druhého vůbec žádným pokušením není. Někdo má sklon k chlubivosti, ale třeba peníze jej nechávají úplně chladným. Jiný vystupuje skromně a zase je lakomý a hamižný. Každý má svou slabinu, ale nikdo není slabý úplně ve všem. Co jednoho láká, že málem ani nespí, toho si druhý pomalu ani nevšimne. A tak bychom vlastní slabosti neměli hned automaticky předpokládat i u druhých a podle toho jim ukládat stejná omezení, jako sami sobě.

Farizeové se opevnili ve zpočátku dobře míněných pravidlech, jako v hradu. Jenže pokušení se nedá uniknout za žádnou zeď. Člověk s ním musí zápasit dnes a denně. Uzavřeli se za zeď příkazů. A hle, za tou zdí, nijak neoslabená, čekají stále ta samá pokušení k porušení desatera přikázání. K porušení toho nejzákladnějšího. V tomto případě přikázaní „Cti otce i matku“. To je ve většině případů spíše z těch lehčích přikázání, protože je nám vštěpováno od dětství a i společnost kolem nás nějak čeká, že je budeme dodržovat; všichni to čekají, je to nasnadě.

A hle, farizeové si vymysleli okliku, která spočívá v tom, že děti řeknou rodičům, že to, čím by jim bývali mohli pomoci, potřebují jako dar pro Boha. Mají sice něco navíc, ale už musí jít na chrám. Základem je zásada, že závazky k Bohu jsou důležitější, než závazky k lidem a to je nepochybně pravda. Farizeové to staví tak: Buď Bůh, nebo staří rodiče. Takže nepochybně spíše Bůh. Kdyby otázka stála takhle, měli by farizeové pravdu. Ale zapomínají na to, že v tom rozhodování je ještě třetí strana. A že otázka ve skutečnosti zní: Buď Bůh, nebo staří rodiče, nebo já. A že odpověď, pokud jde o naše povinnosti, má znít: I Bůh, i staří rodiče. A já sám se nějak uskrovním. Nemohu vzít ani Bohu, ani otci a matce, vezmu tedy sobě. Protože o přikázáních se prostě nediskutuje.

Jistě ve víře poznáváme sami sebe. Jistě ve víře rosteme. Učíme se stavět zeď svým slabostem, některým věcem a situacím se už zdálky vyhýbat. To jsou dobrá předběžná opatření, ale od boje s pokušením, s pokušením k zcela přímočarému porušení Božích přikázání. Ten boj musíme vést stále, po celý život. Proto je lepší nebýt příliš úzkostný. Člověk nemá být sám k sobě příliš podezíravý a v každé maličkosti vidět pokušení nebo vlastní zlý sklon. Nemá sám sebe moc zkoumat. Pak totiž také mnoho času tráví tím, že sám se sám před sebou snaží obhájit. A když má člověk dost času, přesvědčí sám sebe o čemkoliv. Místo do nitra by se člověk víc měl dívat na to, co má před očima. Konkrétně své minulé chyby. Protože člověk obvykle chyby opakuje. Posledně jsem udělal to a to a byla to hloupost a špatnost. Už to dělat nebudu. S tím by člověk mohl vystačit, co se týče jeho sklonů, přemýšlet nad tím moc nemusí.

Všimněte si, že když už se vám náhodou někdo za něco omluví, stráví víc času vysvětlováním důvodů svého provinění než omluvou samotnou. Říkáme si pak: Přišel ses mi omluvit, nebo mi říci, že to vlastně jinak nešlo, že jsi to musel udělat, takže vlastně za nic nemůžeš? Sami ovšem často postupujeme podobně. V dnešním příběhu nás Ježíš vrací k větší přímočarosti v uvažování o hříchu. Něco se prostě nesmí, a když to někdo dělá, je to špatně. Tečka. Něco je prostě povinnost a tak se to udělat musí, ať se děje co se děje. Morální rozhodování většinou není tak složité, jak si sami rádi namlouváme.

A čím více je pravidel, tím méně je lidé dodržují. Čím více se vyžaduje spořádanost navenek, tím více špatnosti se skrývá pod povrchem. Proto, než před pokušením utíkat, je lepší mu čelit s vědomím, že i já mohu selhat v tom základním.

Před hříchem tedy člověka, lépe než každý zvyk, zásada nebo životní styl, daleko spíše uchrání, pokud si opakuje přikázání, jak k tomu stále vyzývá Zákon i žalmy. Nakonec, po staletí to tak církev dělá: Za reformace i později se desatero zpívalo na začátku každé bohoslužby. Tam, kde je zvykem zpověď, užívali duchovní takzvané zpovědní zrcadlo, otázky na dodržování desatera, ve se kajícník mohl sám na sebe upřímněji podívat.

V jednoduchosti smýšlení je cesta k pravé bohoslužbě srdce. Kdo chce Boha ctít sdrcem, nesmí paradoxně na svoje srdce příliš dát. Ale má se ptát: Co jsem komu slíbil a měl bych splnit? Kdo jsou mí blízcí? Co mi stále musí připomínat rodina, mí přátelé? Kdo je v mé blízkosti zrovna teď v nouzi a mě vlastně zas tolik neudělá, když mu ulehčím. Zkrátka: Nejsem zrovna teď něco dlužen? To je asi nejlepší první otázka, protože člověk za sebou stále tahá nějaký dluh k bližnímu.

Anebo podle desatera: Modlím se? Nestala se mi nějaká věc modlou? Nerozčiluji se kvůli něčemu víc, než je zdrávo? Neoháním se Bohem tam, kde jde ve skutečnosti jen o mou osobní věc? Odpočívám sedmého dne? Chovám se uctivě ke svým rodičům? Nepomlouvám? Nezávidím? Atd. Takhle nad sebou stačí třeba večer upřímně zauvažovat a člověk se stane lepším než díky tisíci pravidel.

Závěr toho tedy je: Lidem je správné dopřát celkem volnost, ale dodržování toho, co je psáno, je nutné vyžadovat nesmlouvavě, na špatnost umět ukázat a nemávnout nad ní rukou. Stejně tak sobě dopřát volnosti, mít o sobě dobrou naději, vědět však o sobě i to, že i já se mohu dopustit té nejzákladnější chyby, bez ohledu na svůj věk, citlivost, zkušenost a zbožnost. Umět hřích bez výmluv vyznat i pevně spoléhat na Boží milost a dokázat přijmout odpuštění.