Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá. Pane, pomoz mi! Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům. Takto tedy vypadá rozhovor Pána Ježíše se zoufalou matkou. Čekali bychom něco takového? Podívejme se na celou scénu obecně: Vystupují v ní tyto postavy: Zoufalá matka s těžce nemocnou dcerou, mladý muž kolem třicítky a jeho přátelé. Zoufalá matka prosí o pomoc pro svou dceru. Přátelům onoho mladíka to není vhod a on tak na jejich radu odpoví jednou z nejhorších urážek své doby. A vlastně nejen té doby, slovo, označující samici psa, je i pro dnešní ženu těžkou urážkou. A přesto v tomto příběhu září světlo naděje. Ovšem v naději má smysl doufat jen tehdy, pokud má oporu v realitě, pokud vychází z reality.

Proč nám evangelista Matouš zachoval právě tento příběh? Kdo by se přece stal učedníkem člověka, který uráží ubohé matky? A nezavršil snad ten samý Matouš konec evangelia Ježíšovými slovy „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky?“ Ti, kteří byli nazváni psi, mají být najednou získáni jako učeníci? A co až si přečtou tento oddíl? Mimochodem, tento oddíl zcela vyvrací široce rozšířenou pověru, že si církev z Ježíšova učení vybrala jen to, co se jí hodilo. Vždyť v době vzniku evangelií tvořili církev už převážně právě ti pohanští psi.

Jak jsem již řekl, smysl má doufat jen v takovou naději, která má nějakou oporu v realitě, která vychází z reality. Naše naděje je, že jsme božím lidem, že jsme boží děti. A jak si tato naděje stojí proti realitě Písma? Nuže, začněme od začátku. Z dětí, které zplodili Adam a Eva známe jména čtyř: Kaina, Ábela, Enocha a Šéta. Kain zavraždil Ábela, Enochův syn byl také vrah a teprve Šétův syn Enóš zažal vzývat Hospodinovo jméno. Enóš také zplodil mnoho synů a dcer, ale Písmo se zajímá jen o jeho syna Kénana. A tak z každé generace praotců známe z těch mnoha dětí jen jedno jméno, které je důležité pro boží království. Nakonec byli všichni zahubeni potopou a pokračovalo se znovu od začátku Noem. A z nohu synů je to zas jenom jeden zástupce z každé generace potomků, skrze něž vede rodokmen k Abrahamovi. Z Abrahamových synů je to zase jen Izák, který je vyvolený, z Izákových synů Jákob. A jím teprve začíná vyvolený lid. Ten lid se má pak oddělit od Egypťanů a nemísit se s národy, v zemi, do které je Hospodin přivede. Mnohé národy jsou dokonce na Hospodinův příkaz vyhubeny, aby Izrael nesváděli. Izrael pak z okolními národy vede neustávající války. A když polevuje bdělost lidu proti okolním národům, varují před nimi proroci. Vyvolený lid zůstává oddělen od ostatních národů i v zajetí. Po návratu ze zajetí říká boží služebník Nehejháš: „V oněch dnech jsem také viděl, že si židé brali ašdódské, amónské a moábské ženy. Jejich děti pak mluvily zpoloviny ašdódky, ale nedovedly mluvit židovsky. Hovořily jazykem toho či onoho lidu. Měl jsem s nimi o to spor a zlořečil jsem jim, některé muže jsem bil a rval za vousy a zapřisáhl jsem je při Bohu: ‚Nedávejte své dcery jejich synům a neberte jejich dcery svým synům a sobě!‘“

Ale je se opravdu čemu divit? Jsou opravdu synové Kainovi Hospodinovým lidem jako synové Šétovi? Nebo synové Izamelovi, stejně jako synové Izákovi? Nebo byli Hospodinovým lidem ti, kteří obětovali své děti molochovi? Ti, kteří vypálili Hospodinův chrám? Je Babylón městem božích dětí? A netrpěli Židé pod vládou Řeka Antiocha Epifana? A bylo jim dobře pod Pilátem? A bylo jim dobře v křesťanské Evropě? Byla pro Židy výjimečně příznivá poslední dvě staletí, kdy se pro lidi i myšlenky tak mnoho zkrátili vzdálenosti a tak mnohé hranice padly?

A zdá se mi, bratři a sestry, že ten, kdo hlásá rovnost všech lidí, kdo miluje celé lidstvo a chce pro jeho blaho to nejlepší, právě ten podezřele často také nenávidí Židy. Je div, jak se velkohubá láska pojí s nenávistí k Židům. Tak z reformátorů to nebyl strohý Jan Kalvín, ale laskavý doktor Martin Luther, který napsal spis „O židech a jejich lžích“ ten Martin Luther, který napsal tolik něžného o boží milosti a nepodmíněné lásce. A v pozdějších, rozumem osvícených staletích to byli začasto studenti či jiní pokrokoví bojovníci za lepší svět, kteří stáli za četnými pogromy. Právě bolševici, horující pro rovnost a bratrství všech národů se v padesátých letech minulého století zbavovali svých četných židovských soudruhů. Stejně i dnes se u lidí podezřele často pojí boj za lidská práva, za společnost bez předsudků, za sociální spravedlnost s nenávistí k Židům, kterým se dnes ovšem říká Izraelci.

Po tom všem jsem docela rád, že alespoň Ježíš má ty Židy rád. Tak rád, že je nazývá svými dětmi a nechce je připravit o chléb, jímž je on sám, na úkor pohanů. Tak rád, že snáší jejich nepochopení, snáší, že ho jeho vlastní vydali pohanům a ještě na kříži se za ně modlí. Nakonec tedy je mi sympatičtější ten, kdo miluje konkrétně někoho, nějaký lid a ostatní vylučuje, než ten, kdo hlásá lásku ke všem, ale v záloze má schovanou nějakou výjimku. A tak se pomalu vracíme k té naději, kterou jsem slíbil na začátku. Velkou nadějí je, že Ježíšova láska je důvěryhodná. Je konkrétní. Někoho miluje, někdo ho nechává lhostejným. O jeho lásku se lze opřít, lze s ní počítat, když se projevuje takovým ostrým rozlišováním. Který manžel je lepší? Ten, který miluje svou ženu a ostatní ho nechávají chladným a nebo ten, který má rád prostě ženy, jak se říká, který je na ženský? A tak se zaprvé z tohoto příběhu dozvídáme něco o lásce. Ukazuje se, že ač každý láskou argumentuje jako něčím, co každý důvěrně zná, co přece musí být každému jasné, co je láska zas tak přesně nevíme. Za prvé nás tedy Písmo učí, že láska není něco obecného, o čem se dá mluvit bez dalších souvislostí. Ukazuje se, že láska je vždycky k někomu, vztah je vždy k někomu a něco takového jako láska nebo vztah obecně neexistuje. Nelze mluvit o lásce ani o vztahu, když zároveň neřekneme, ke komu je ta láska a s kým je ten vztah.

Ukazuje se tedy, že Ježíš není nějaký láskou opojený snílek nebo hipík. Jeho láska je konkrétní, hmatatelná. A proto je důvěryhodná. Když někoho má rád a někoho ne, můžeme mu to věřit. Máme přece stejnou zkušenost. A proto mu také můžeme věřit, když říká: „Ženo, tvá víra je veliká, staň se ti, jak chceš.“ A proto mu můžeme věřit, když posílá své učedníky, aby do božího lidu přijali nás, pohany. Viděli jsme, že dobře ví, koho má nebo nemá rád a tak, když nás ve křtu přijal za své bratry, víme, že to myslí opravdu upřímně. Právě tento oddíl je mocným důkazem, že opravdu patříme k vyvolenému lidu, že to nebylo řečeno „jen tak“.

Jen když láska začíná u několika málo konkrétních lidí, může růst. Jen ten, kdo se nejdříve naučí milovat své příbuzné, své sousedy, dokáže pak opravdu milovat i cizince, i své nepřátele. Naši nejbližší, naši fyzicky nejbližší, to je pro nás škola lásky, kterou musíme vychodit, abychom měli právo o lásce vůbec mluvit.

A poslechněme si na úplný závěr tu ženu, kterou jsme tak dlouho nechali stát stranou. Vlastně to říká úplně přesně: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí ze stolu jejich pánů.“ Ujistili jsme se dnes, že opravdu patříme do vyvoleného lidu, že jsme boží děti. Neměli bychom zapomínat, že co jako děti považujeme za samozřejmé, co už jen bezmyšlenkovitě přijímáme a co třeba rovnou jako drobty pouštíme pod stůl, to je může být pro někoho jiného, kdo mezi nás nechodí, neskutečný poklad. To, co je pro nás pouhý drobek, pouhá částečka obsahu naší víry, co nám přijde jenom jako detail, detail Písma, detail věrouky, detail v životě tohoto sboru, detail naší víry, detail našich modliteb, našich písní nebo třeba detail tohoto kostela, to pro jiného, koho ani neznáme, může být opravdu sousto! A tak si važme, toho co ve víře máme a nepovažujme to za samozřejmé. A nečiňme si o nikom rychlé soudy; nakonec víra kohosi, kdo stojí mimo, může být opravdu velká. Snažme se nezklamat ničí víru! Amen