Poruč a udělej si sám. Tohle vtipné české úsloví vlastně vystihuje dnešní čtení. V nabídkách zaměstnání čtete: Hledáme člověka schopného týmové práce. Přijmeme pracovníka do mladého dynamického kolektivu. Ale zajímalo by mě, může-li kdo dosvědčit, že někdy pracoval na místě, kde se lidé o úkoly rovným dílem dělí. Úkoly obvykle není komu předat. Když je, bývá to na mnohých místech právě jen jeden člověk, kterému úkoly předávají všichni. Jiné vtipné úsloví dobře říká, že nejhorší ze všeho je osvědčit se.

Ježíš vystoupil na horu a posadil se tam. Máte-li v úmyslu léčit chromé a slepé, najdete si nejspíše nějaké přístupnější místo, než je hora. Zkuste si třeba vylézt na Oblík s obyčejnou chřipkou. Nebo ne, raději to nezkoušejte. Tím spíše nevyjdete na horu o berlích nebo poslepu. Z hory se dobře káže, slouží jako přírodní kazatelna a když lidé stojí ve svahu, vidí na řečníka stejně dobře jako na herce v divadle nebo v kině. Lepší místo na kázání si jde těžko vybrat; horší místo na léčení nemocných rovněž tak.

Že Ježíš dává kázání přednost před uzdravováním, na to narážíme často, ale pokaždé to stojí za připomenutí. Máloco jistě tak tíží, jako nemoc. Zdravý si to ani neumí představit, ani nemůže. Ale přece: Člověk může být úplně zdravý, ale když neví, co sám se sebou, zdraví mu není k užitku. Jen ho navíc tíží. Může si jen říci: Jsem sice zdravý, nic mi neschází, ale na co to všechno? K jaké budoucnosti mířím a kde leží můj cíl? Kdežto komu slovo Boží vykládá smysl všech věcí, koho povzbuzuje, má v sobě vnitřní sílu a jistotu. Trpí jistě nesnázemi, ať zdravý nebo nemocný. Ale ví, kam jde. A proto se může zapřít proti větru, plískanici a chumelenici. Jde dál, i když je v něm malá dušička. Nestojí sám uprostřed vesmíru, ale skrz Boží slovo tak trochu sleduje sám sebe jako herce ve velkém Božském dramatu; vidí sám sebe uprostřed lidí.

Přesto, uzdravování pro sebe opět vezme podstatný kus Ježíšova času. Ani nemusíme vysvětlovat proč: Kdo by nesáhl po rychlém řešení, když se nabízí. Pokud už některým lidem Ježíš pomohl, kdo by se té šance také nechopil, myslel by asi dost divně. Jejich dlouholeté potíže se najednou mohou vyřešit relativně snadno. Dostupnosti, snadnosti řešení neodolá ani Ježíš. Původně měl zřetelně jiný záměr. Ale, řečeno v nadsázce, když už na svět přišel vybaven nadpřirozenými schopnostmi, byla by škoda jich nevyužít.

Zmínili jsme to ovšem již úvodem: Pokud má někdo schopnosti, pak se obvykle využívají až do krajnosti. Když něco umíte, rozkřikne se to a pak za vámi už chodí všichni. Prostě to na vás hodí. A moc nepomáhají. Slovo „kladli je k jeho nohám“ jde stejně dobře číst jako „odkládali je k jeho nohám“. Prostě mu je tam složili, pokrčili rameny a řekli: Tak, my už dál nevíme, teď něco udělej.

A tak to opravdu chodí. Lidé dlouho nesou nějaké břemeno, trpělivě. Zaměstnávají se tím. Nemusí jít ani hned o nemocné. Když se vám doma porouchá přístroj, ještě docela dlouho kolem něj vydržíte čarovat, než půjdete k opraváři. Taháte za kabel, zjistíte, že při patřičném poklepu nebo naklonění přístroje je ještě schopen fungovat. Ale pak vám jednou dojde trpělivost, vezmete ho k opraváři, s žuchnutím jej složíte na jeho pracovní stůl a řeknete tak tady to máte, pane Mrázek, já už opravdu nevím, co s tím je. A raději se rychle vypaříte, než se začne ptát, co že jste s aparátem prováděli. Pan Mrázek pak na to za dlouhých nocí musí přijít docela sám. Prostě to ze sebe shodíte.

Dnešní příběh tak slouží jako srozumitelná ukázka a povzbuzení ke každodennímu nesení kříže. Kříž totiž neneseme jen, když jsme slabí. Ale stejně tak, když jsme silní. I tady v bezpečí, na kopci v Galileji je Ježíšova cesta cestou kříže; a každý krok spravedlivého je cestou křížovou. I silný nese svůj kříž: Sice proto, že v čem je silný, je silný sám. Nemá na koho břemeno přeložit.

A tak nejen, že nese všechnu námahu. A námaha to jistě je; protože jak už jsme si jindy povšimli, Ježíš léčí zájmem o lidi. Všude tam, kde máme o jeho léčení podorbnější záznam, s nemocným mluví. A vede s ním chytrý, na přemýšlení a pohotovost náročný rozhovor. Jako by nemoc pokaždé musel chytit za slovo. Skuste si být pohotoví v každém rozhovoru. A nejen to, neléčí vždy jen slovem nebo dotekem; často provádí docela komplikované úkony, při kterých musí snášet až trochu nechutně blýzký kontakt s lidmi – jako když hluchému strčil prsty do uší. Léčí Ježíš Bůh, ale také Ježíš člověk – člověk stejně omezených sil a proměnlivé nálady, jako jsme my.

Nejen tedy, že nese sám všechnu námahu. Ale také, když už je jednou nadějí lidí, nesmí je zklamat. Všimněte si toho u všech jinak oblíbených a oceňovaných lidí: Vždy se najde někdo, kdo takového člověka zastihl v ne zrovna nejlepší náladě. „Říkáte lékař duše i těla, laskavý a moudrý člověk. No, nevím, já když jsem ho potkal, řekl mi, že na mě už dnes nemá čas. A to mě ranilo – víte přece, kolik jsem s tou nemocí za celý život zkusil. A on mě klidně poslal pryč, ten váš lékař. Možná se dělá lepší než je.“ Takhle by klidně mohl někdo mluvit, protože takhle lidé běžně mluví.

No, Ježíš si tohle nemůže dovolit. Takže na té hoře léčí tři dny. Je to tak zajímavý pohled, že lidé jen tak neodejdou, když je jejich nemocný vyléčen. Zůstávají tam a koukají – myslím, že tohle je vlastně církev. Neodejít, hned jak se vyřší můj problém, ale chít být u toho, až taky ostatním Ježíš pomůže. Ani nevíme, jestli Ježíš uzdravil úplně všechny. Nicméně všechny těšilo dívat se, jak mu jde práce od ruky. Ovšem zapomněli při tom na jídlo. A to je opravdu sudba všech, kteří dovedou něco velkého – všude kolem je oblkopují lidská opomenutí. Lidé kolem nich zapomínají na úplně základní praktické věci.

Tedy, jak jsme řekli, Ježíš si nemůže dovolit, aby celá věc skončila fiaskem, když už se na něj tolik lidí spolehlo. Nijak mu neulehčují, ještě spíš svou pošetilostí přitěžují. Ale mará věc, po tom, co tak úspěšně uzdravoval, mu všichni ti uzdravení nemůžou prostě pomřít cestou zpět hladem. Jeho kříž spočívá na obou ramenou: Má spoustu práce a ještě by měl hroznou ostudu, kdyby v té práci selhal. Chtějí po něm moc a ještě k tomu jej přísně posuzují.

Kříž samozřejmě není sebevražda. I Ježíš po třech dnech uzdravovací shromáždění rozpustí a jde si zase odpočinout na loďku. Ale věc dotáhne do konce, zůstane za ním celistvý, uzavřený výsledek. Lidé jsou uzdraveni (snad všichni) a ani cestou domů nikdo hlady neumřel.

Ve chvíli, kdy sytí zástup, také aspoň něco potřebuje, sice sedm chlebů a několik rybiček. To je vzpruha pro všechny slabší povahy – i něco je lepší, než nic. Učedníci by to bývali asi celé nějak rozpustili. Přitom i to jejich málo nakonec dost pomůže. Ježíš neudělal ty chleby z kamenů, ale zase z chlebů. Tedy, slovo pro každého: I málo je lépe, než vůbec nic. Vůbec nic je trapné, to je prohra a porážka.

Kdežto Ježíšova cesta je cesta vzpřímené páteře. Celé to dělá proto, že je mu lidí líto. A líto je nám jenom chudáka, který je na tom zrovna hůř, než my. Ježíšto všechno dovede zvládnout, protože je Pán. Nemá myšlení otroka, ale Pána. Nedělá ze sebe chudáka, ale chudáky vidí v těch druhých. Už mě to nebaví – myslí si možná Ježíš – ale kdo, ne-li já, kdy, ne-li dnes. Vždyť jsou to chudáci.

Každý křesťan by si tak měl osvojit panské myšlení Kristovo. Každý křesťan by v něčem měl dokázat říci: Já si to můžu dovolit. Ve srovnání s jinými máme každý alespoň nějaké peníze. Nebo trpělivou povahu a sneseme něco, z čeho by jiný už šílel. Vždycky máme něco málo, co si ještě můžeme dovolit.

Nemluvím tu o nějakých velkých talentech, nemůžeme se samozřejmě měřit s Kristem. Zaměř se každý z nás na ty malé životní situace, kdy tušíme, že si můžeme dovolit víc, než všichni druzí. Nejhorší motivace na světě je říci člověku: Teď jsi ty ten jediný, kdo v tm může něco udělat. To vezme chuť každému. Ale kdyby to bylo příjemné, nebyl by to kříž. Buďme každý silný aspoň ve svých silných stránkách, dotahujme věci do konce a čas od času si řekněme: Tohle si ještě můžu dovolit. Málo je vždy lepší, než nic.