Co je znamení Jonášovo, kterým Ježíš hrozí tomu zlému a zproněvěřilému pokolení? Připomeňme: Jonáš ohlašoval Ninive skázu. Ninivští to vzali jako pravdivou předpověď, vzali si to k srdci. Co celou dobu hlásal, osamělý v ulicích nepřátelského města, náhle přineslo obrovský prospěch těm, kteří to vzali vážně.

Je to jako kdybyste každému vyprávěli, jak by se z olova dalo udělat zlato. A lidé by se vám kvůli tomu i smáli. Až by jednou řpišel někdo, kdo by vám uvěřil a sám by z olova zlato vyrobil. A on by na tom zbohatl, ne vy. V tom je to děsivé znamení: Na vlastní oči vidíte, že jste měli vždycky pravdu. Ale na někom jiném. Na jiném životě, než je ten váš.

Pokušení, které farizeové Ježíšovi předkládají, zní: Ať se tvé slovo potvrdí ještě něčím jiným, než tím, že funguje. Že mění životy. Protože zatím jediný způsob, jak zjisit, zda Ježíšovo slovo funguje, je zkusit podle něj jednat. Je vidět, že to se jim nechce. A nejen podle něj jednat, ale věřit, že to slovo je k našemu dobru, že nějak fungovat musí. Přitom člověk má sklon se brzo vzdávat.

Člověk, který chce žít podle evangelia, se samozřejmě setká i s nezdarem a udělá spoustu chyb. Pokud však věří, řekne si rozumě: Třeba jsem tomu slovu neporozuměl napoprvé. Třeba jsem nečetl pozorně, třeba jsem četl jen část. Zkusím se nad ním zamyslet znovu a tentokrát jednat tak, aby to slovo přineslo výsledky. Rozhodně nestačí žít podle Božího slova, ale musí se nad ním stále znovu přemýšlet. Přemýšlet nad tím, proč v našem případě nepřináší výsledky, které slibuje; třeba se na to i někoho zeptat. Co jsme pochopili špatně. Věřící se neptá: V čem se Písmo mýlí, v čem zastaralo, co z něj už pro nás není důležité. Ale ptá se: Co jsem špatně pochopil, co jsem přehlédl, co jsem nevzal dost vážně.

I naše pokolení si žádá, aby se Bůh prokázal něčím jiným, než svým slovem. Zmíním teď tu dnes nejčastější větu: „Pokud je Bůh, proč se děje tolik zlého. Proč se dějí katastrofy a tak dále.“ Ale práve to Bůh téměř neustále opakuje ve svém slovu: Děje se mnoho zlého. Bůh sám je ten, kdo první říká: Děje se mnoho zlého.

Muži říká, že bude dřív bez výsledku, ženě, že bude rodit v bolestech a dychtit po tom, co nemůže dostat. To je program života, kterým začíná Písmo. A lidské dějiny začínají vraždou vlastního bratra a v další generaci pokračují tím, že se Lámech chlubí svým ženám: „Zabil jsem muže za své zranění, pacholíka za svou jizvu.“, tedy vraždou dítěte. Písmo dále ukazuje potopu, skázu sodomy a Gomory – tedy velké pohromy, se kterými je ve světě potřeba počítat. Ukazuje celkem vzato neustálé konflikty v rodině, souběžně s ohrožením z vnějšku. Ukazuje svět velmi násilný, ve kterém se bez násilí dá obejít jen stěží. Svět plný lstí, na které je třeba si dávat pozor. Svět plný temných vášní, kterých by si člověk ve vlastním zájmu měl všimnout i sám u sebe. Ukazuje konečně svět, ve kterém nejsou zvířata vašimy bratry nebo něco podobného, ale kde je člověk na cestách ohrožen lvem, vlkem a medvědem. Že je na světě mnoho zlého, že svět je velmi násilný a nebezpečný, to říká Bůh sám jako první. Že lidský život je jako celek spíše mizerná zkušenost, to řekl Bůh Adamovi a Evě už na začátku.

Je komické chtít po Bohu, aby se prokázal tím, že ustanou války a pohromy, zásahem z nebe. Vždyť Bůh svou důvěryhodnost prokazuje právě tím, že popisuje svět jaký je, bez přikrašlování. Měli bychom věřit tomu, kdo nám ohlašuje dopředu, co všechno by mohlo dopadnout špatně – to přesně udělali občané Ninive. Pokud jsme pozorní čtenáři Bible, neměli bychom se ptát, proč se na světě děje tolik zlého. Ale spíše být překvapení, že náš každodenní život není tak drsný, jako život Abrahama, Izáka a Jákoba, jak to, že nevedeme mnohaletou vyhlazovací válku jako Izraelci v boji o zemi zaslíbenou. A ptát se, jak si ještě relativně pokojný a bezpečný život zachovat, jako si jej nakonec díky pokání zachovali Ninivští. Nejsme v postavení těch, kdo by se mohli ptát: Proč je na světě zlo. Spíše bychom se měli ptát, co dělat proto, aby se nám vyhlo, protože podle Písma není příliš pravděpodobné, že by se nám mohlo vyhnout. Měli bychom se spíše ptát, jak být připraveni, až zlé časy přijdou. Protože spíše přijdou.

Zkrátka, měli bychom se slovem Božím zacházet jako s zacházíme s počasím: To také nemůžeme změnit. Ale můžeme vyčíst, co se chystá. Pokud to vypadá na déšť, můžeme odnést po střechu, co chceme zachovat suché. Pokud na vychřici, můžeme přivenit věci, které by mohla vychřice odnést. To je tak všechno, co můžeme dělat. Vlastně to není málo. Můžeme následky nevyhnutelných událostí velmi podstatně zmírnit. Pokud to před deštěm stihnete domů a máte vše sklizeno, tak déšť venku není takový problém. Pokud vás bouřka s blesky zastihne uprostřed pole, kde široko daleko nejvyšším bodem je vaše hlava a fungujete tak jako přirozený hromosvod, problém máte. Ať tak či onak, vůbec by vás nenapadlo, že byste mohli počasí změnit. Musíte se podle něj jen zařídit. Stejně tak nemůžete změnit svět – ale můžete se postupně stát těmi, které svět nepřeválcuje; ani ty, kteří jsou blýzko vás.

Ledacos se dá zařídit, dokud je ještě slunečno. Pokud zuří vychřice, dá se na to leda tak koukat z okna. Na prvním místě je třeba si vůbec všimnout, že dnes je slunečný den. Tedy, rozeznat chvíle, kdy je ještě celkem dobře. Mnoho lidí takové chvíle nepozná, protože už myslí na to, co zlého by mohlo nastat. To je jako nejít ven ve slunečný den, protože je možné, že jednou bude pršet. Není to možné, je to jisté – stejně tak je jisté, že přijdou těžké chvíle. Je nevyhnutelné, že dobře nebude pořád.

V dobrých dnech je důležité užít dobra, zažít něco hezkého – v dnech zlých vám totiž to samé bude chutnat hořce. V dnech dobrých je důležité pracovat na sobě – na tom, jak příjemní jste druhým lidem, co víte a umíte, co konečně i tělesně vydržíte – v dnech zlých už tohle všechno budete jen potřebovat, už nebudete mít čas se to učit. V dnech dobrých je dobré ozvat se přátelům – v den zlý budete rádi, když vám zůstane alespoň jeden. Je to jako s řídnutím kostí – to je s věkem nevyhnutelné a jediný recept je toho dost nachodit, dokud člověk může, aby měl kosti pořádně tuhé a prostě trvalo déle, než se z nich všechno to vápno odplaví. Nemá cen promarnit čas myšlenkami, že možná přijdou horší časy. Žádné možná, je jisté, že přijdou.

Ježíš nás mimo jiné volá k tomu, abychom byli radostnější, schopnější, příjemnější, ano, společenštější lidé. Tedy, abychom si nejdříve uvědomili své slabiny a mezery. Musí znamením z nebe dokázat, že na to má právo? Ne, je snadno doložitelné, že takovým věcem je třeba se učit, že jsou důležité v časech nouze a nejvíce, že časy nouze přijdou. Že rozklad je přirozený stav a stále číhá pod povrchem, ba za rohem. Mnoho věcí v Písmu nevyžaduje víru, sjou prostě vidět, lze je snadno ukázat. Víru vyžaduje, že někdo, Bůh v Kristu, osobně stojí o to, abychom jmenovitě právě my v čase nouze, v bídě tohoto života obstáli, aby nás pak uvedl do života věčného, tak jako Kristus obstál na kříži a vstal k věčnému životu. Že je život celkem zklamání, ba tragédie, to je po pravdě docela vidět. Je však třeba se vírou chopit té jediné naděje v tom všem, Kristova vzkříšení. Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy! Amen