Jak dlouho vás ještě mám snášet? Vidíme dnes Ježíše, jak se hněvá. Ale jako všechno, co dělal, když byl mezi námi, i jeho hněv nás vysvobozuje. Vysvobozuje nás od nelidského nároku, abychom se nikdy nehněvali. Aby z nás vyzařovaly samé kladné pocity a byli tak více andělé, než lidé. I Ježíš sám se, jak vidíme, někdy také hněval.

Protože není vůbec správné mít stále a bez výjimky úsměv na tváři a klid v nitru.Takový člověk přece musí být netečný. Příkaz Božího zákona však zní: „Nesmíš být netečný.“ Nehlásáme pozitivní myšlení, ale spravedlnost. A musíme umět rozlišit dobré věci, které jsme si nezasloužili a přece je dostali – a ty mají vyvolávat naši radost a věčnost. A na druhou stranu věci zlé, které jsme si my neb naši bližní nezasloužili – a ty mají vyvolávat náš hněv. „Nesmíš být netečný.“

Nehlásáme jen spravedlnost, ale také milosrdenství. A to se neprojevuje jinak než dobrým slovem a dobrým skutkem. Protože Ježíš, potom co se rozčílí a zrudne v tváři, nad hněvem zvítězí a řekne: Přiveďte mi ho sem! A chlapce uzdraví.

Jak jiný je Ježíš, než lidé, kteří se stále usmívají, ale jsou tak zdatní v hledání důvodů, proč vám nemohou pomoci, že sami musíte uznat, že vám pomoci nemohou. Lépe je jít za člověkem, který se rozčílí, ale nakonec pomůže, než za člověkem, který vám s úsměvem nepřímo řekne, že jste mu úplně jedno.

Co Ježíše tak rozčílilo? Možná ta nenápadná výčitka otce nemocného dítěte, sice: „A přivedl jsem ho k tvým učedníkům a nemohli ho uzdravit.“ Jinými slovy: Tobě všechna čest, Ježíši, ty jsi Mistr. Ale co to máš prosím tě za učedníky? Vždyť oni nic neumějí, oni za nic nestojí.

Pokud jsme spravedliví, každého z nás by rozčílilo, že někdo uznává nás – ale naší rodiny, našich souvěrců, našich přátel si vůbec neváží. „Co to máš prosím tě za kamaráda.“ – po takové větě by se to mělo vařit v každém člověku. Člověk má podíl na cti i na hanbě své rodiny, církve i přátel.

Spravedlivý člověk za své blízké ručí – ovšem zároveň nemůže ručit za to, co udělají. Nemůžete zapřít své bližní – nemůže ovšem ani popřít, že se někdy chovají nevhodně. A tak co zbývá člověku? Může se akorát rozčílit, protože nemůže ani druhé zradit, ani popřít pravdu. Člověk miluje – a zároveň není slepý.

Je to jako když doporučíte známému, aby zaměstnal vašeho vlastního bratra – a ukáže se, že je dost nešikovný a pomalý. Co teď? Je to jen k vzteku.

Ježíš si vybral učedníky za své posly. A oni nyní nedokáží obstát proti démonu. Setkali se s náměsíčností, která není přirozeného původu. Už běžná náměsíčnost, která se někdy projeví u větší části lidí, vzbuzuje obavy, když to člověk vidí. I poslouchat člověka, jak mluví ze spaní, je trochu děsivé. A přitom je to věc celkem běžná a normální. Náměsíčnost, se kterou se setkávají učedníci, je nadpřirozeného původu. Vrhá chudáka dítě do ohně a do vody.

Učedníci se nedovedou s tím démonem popasovat. Proč? Kvůli malé víře. Malá víra si představuje, že vše půjde snadno. Že každý problém jde vyřešit párem vhodných slov. A když nejde vyřešit – není to náš problém. Slabá víra nevydrží stát v blízkosti velkých problémů. A pak zloděj křičí „chyťte zloděje“. Slabá víra řekne druhému, když si s jeho problémy neví rady „máš malou víru“. Společenství, kde chybí silná víra, nesnese mezi sebou lidi dlouhodobě nemocné, v životě ztracené, chudé. Kde jsou jen samí mladí, zdraví a úspěšní, tam chybí skutečná víra.

Ježíš však nevyčítá malou víru posedlému, ale hlavně svým (zdravým) učedníkům. „Proč jsme ho nemohli vyhnat my?“, ptají se učedníci. To byste se museli modlit a postit, odpovídá jim Ježíš. To byste se museli dlouho modlit a postit za toho nemocného. Ne jen to jednou zkusit a pak jít pryč. Ale modlit se za něj, když se modlíte ráno – pokud se vůbec ráno modlíte. A modlit se za něj, když se modlíte večer – pokud se vůbec večer modlíte. A postit se za něj, když se postíte: Pokud vůbec dokážete si třeba týden něco odepřít. Museli byste se cvičit ve zbožnosti. Ne si myslet, že zbožnost je něco, co vám jde samo od sebe. Zkrátka, na to, abyste ducha vyhnali, musela by vaše víra být tak silná, že mezi sebou nemocného a jeho stále skleslého otce delší čas snesete.

Čehož má samozřejmě člověk za chvíli plné zuby. Sám Ježíš přece začíná slovy: Pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás ještě mám snášet? Jenomže pak stejně řekne: Přiveďte mi ho sem!

Co to znamená pro nás? Se zlou mocí může bojovat jen stálost. Se zlou mocí může bojovat jen ten, kdo se umí rozčílit, ale také uklidnit. Se zlou mocí nemůže bojovat ten, kdo se k divnému člověku otočí zády, aby se nemusel rozčilovat.

Silná víra znamená mít někdy všeho plné zuby, vypěnit, ale pak zuby zase zatnout. Silná víra dovede říci: I když mě štveš, přece jsi náš.

Silná víra tak dovede snést lidi, kteří mluví z cesty, kteří se chovají zmateně, kteří dělají stále stejné chyby; za které se někdy i trochu stydíme – kteří nás koneckonců někdy pěkně vytáčejí. Jak dlouho tě mám snášet, co ještě přijde!

Ale silná víra zůstává na jednom místě, roste modlitbou a půstem a říká svým souvěrcům: Až uplyne rok, já budu pořád tady.

Učedníci měli moc vyhánět démony – ale s tímto démonem se vypořádat nedokázali. My máme získávat učedníky, křtít a učit – a kdo ví, jakou ještě máme moc, pokud budeme vytrvalí, jako to nenápadné hořčičné semínko. To můžeme zjistit, jen když to zkusíme, dlouhodobě. Možná někdy i my nad zlou mocí zvítězíme; ve stálé víře, která druhé neopouští s ním však jistě dokážeme neporaženi bojovat, dokud nepřijde den konečného vítězství a vše bude obnoveno.