Když tvůj bratr zhřeší. Některé rukopisy evangelia dodávají ještě „proti tobě“, když zhřeší proti tobě. Jiné nechávají je „když zhřeší“. Protože je to vlastně totéž. Protože Ježíš zde mluví o chvílích, kdy u druhého pro jeho činy nebo slova pochybujeme, zda ho pořád můžeme brát jako bratra. Ježíš mluví o chvílích, kdy se s druhým už nemůžeme bavit, jako by se nic nestalo. Pro to, co řekl nebo udělal nám. Pro to, co řekl nebo udělal druhým, které máme rádi. Pro to, jak zachází s lidmi, které třeba neznáme, nicméně nám stejně vadí nespravedlnost, krutost či podlost jeho jednání. Máme pochybnosti, zda je naším bratrem pro to, jak mluví o Bohu, pro to, jak přistupuje ke své víře. Ježíš zde mluví o chvílích, kdy si váháme: Může ten člověk mít stejnou víru jako já?

A vlastně ne o chvílích, kdy jen váháme. Mluví o chvílích, kdy si říkáme: Tohle přeci nejde. Ježíš nám tak tímto prvním pravidlem ukazuje, jak vážně to myslí se vzájemnou láskou věřících, s jednotou církve. Když vám někdo vadí ve světě, mezi nevěřícími, pokud nejde vyloženě o nějaký kriminální čin, řeknete si: Tenhle člověk mi nestojí za rozčilování. A snažíte si ho nevšímat, vyhýbáte se setkáním s ním. To v církvi nejde. Tam mají všichni opravdu doslova být bratři a sestry.

Ježíš říká: „pokárej ho mezi čtyřma očima“. Mluví tedy o hříchu, o kterém nikdo jiný neví, o kterém víme jen my sami. To trochu objasňuje, co znamenají slova: „cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi“. Stane se něco zlého, ale ví to jen ten, kdo to udělal – a vy. Věřící je tedy na tom najednou podobně jako Bůh. Jako Bůh, který vidí i věci, které dělají lidé ve skrytu, který slyší i sova, řečená šeptem. I kdyby člověku všechno prošlo, i kdyby jej z lidí nikdo neodsuzoval, Bůh posuzuje. A najednou je i křesťan někým, kdo vidí, co ostatní nevidí. A kdo má správně posoudit, co je dobré a co zlé. Proto musí posuzovat opravdu správně. Musí za tím, co druhému říká, stát celou vahou své víry. A tak toto přikázání brání tomu, aby někdo popoháněl druhé kvůli malichernostem. Aby jim vyčítal věci, u kterých si nemůže být jistý, že je odsuzuje i Bůh.

A ještě jednou řeknu: Je zde napsáno „mezi čtyřma očima“. A dále je řečeno „dá-li si říci, získal jsi svého bratra“. Tečka. Věc je tím vyřízena, dále se o tom nemluví. Dále se o tom nesmí mluvit! A tak jako je křesťanu dána velká pravomoc a odpovědnost v soudu, dostává i velkou pravomoc šířit Boží milost a odpuštění. Ježíšovo pravidlo otvírá tu možnost, že sice někdo udělá něco zlého, ale tím, že hříšník přizná chybu a už se dál nechová jako bloud, věc zůstane skryta. Zůstane záležitostí tohoto světa, záležitostí minulosti, zůstane zapomenuta. Už o tom nikdo nemluví. Tak daleko sahá Boží milost.

Podle toho, jak na takové pokárání člověk zareaguje jde asi mnohdy poznat, zda zlou věc řekl nebo udělal nedopatřením nebo ze slabosti. Zda věci lidtuje, nebo ne. Skoro každý u zlých věcí říká: To jsem nechtěl. Taky mě to mrzí. Ale už málokdo asi snese, aby mu jeho chybu připomínal druhý člověk, který také není dokonalý. Který také někdy hřeší. Který je stejný jako my. A nebo dokonce nám přijde méně zkušený, méně moudrý, méně vážený, než my. Kdo ale lituje svého hříchu, tomu už moc nezáleží na tom, kdo mu jej připomene. Vzpomeňte si, že když Petr zapřel Krista, k tomu, aby se hořce rozplakal, mu stačilo zakokrhání kohouta. Pouhý hlas nerozumného zvířete. Nešlo o to, kdo mu hřích, zradu připomněl. Bez ohledu na to, čí hlas zradu připomíná, prostě věděl, že to je zrada. I my, když nám někdo vytkne chybu, přemýšlejme dříve, zda je to opravdu chyba a teprv potom, kdo nám to říká. Petrovi připomněl jeho zradu pouhý kohout, hloupý opeřenec.

Co jsem dosud řekl, zní možná hezky. Ale pravdu má ten, kdo řekne: Lidé jsou různí. Jeden člověk se snadno plete. Jeden člověk může brát u druhého jako hřích nějakou úplnou malichernost a trápit se tím. Apoštol Pavel nám ve svém listě popisuje sbor v Římě, kde někteří jedli jen rostlinou stravu – protože většina masa v krámech pocházela z pohanských obětí. Pavel říká: Někdo třeba věří, že může jíst všechno, slabý však jí jen rostlinnou stravu. Proto nemůže být každá věc ponechána na těch čtyřech očích. A přece, ta možnost, že si něčeho zlého všimne člověk stejně nepatrný nebo třeba i horší než my, že nám to řekne a že nám to dojde, že se vše vyřídí takto potichu, protože jeden o druhém věříme, že máme Božího ducha, že jsme Boží děti, že jsme si jeden druhému ku prospěchu – tak krásná, osvobozující možnost tu stále je. Jen mezi čtyřma očima se může vyřídit věc velmi vážná, protože o Bohu vyznáváme, že pro Ježíšův kříž je ochoten skrýt naše přestoupení, nepřipomínat si je, už se na ně vůbec nedívat. Dostáváme vznešenou pravomoc být rozumní ve svých soudech, být citliví, být pokorní. Je v nás také vložená důvěra, že dovedeme být přímí, že dovedeme kvůli Boží spravedlnosti jednat zmužile, podívat se druhému přímo do očí a říci: Nezlob se, ale to nejde. Že dovedeme bát se více Boha než lidí. Ježíš v nás skládá důvěru, že si hříchy druhých lidí nebudeme schovávat jako poklad, abychom o nich pak někde mluvili šeptem a připadali si důležití. Vždyť kdo si schovává ve svém srdci špínu jako poklad, aby ji pak vynesl ven, než ten, kdo má v sobě špínu?

Ta možnost vzácná, že se lidská vina vyřeší mezi čtyřma očima, je věc velmi cenná a vzácná. A tak se dále počítá s tím, že na správné posouzení věci potřebuje člověk ještě další oči. Nepletu se? Vidí to ještě někdo jiný? Přijde to ještě někomu divné? V Písmu se často opakuje, že lidé Boží ve chvílích největší nejistoty a těžkostí říkají: Zůstal jsem už sám, jediný na celém světě, kdo pamatuje na tvůj Zákon, Bože. Kdo se nesmíří se špatností. A Bůh jim vždy odpovídá: Ne. Ještě jsou tu další. Nejsi na celém světě jediný věřící, jediný spravedlivý. A tak čteme druhé Ježíšovo pravdilo, totiž: Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby „ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď“. To nám ukazuje, že nikdy nejsme jediní spravedliví na celém světě. I svatí mužové jako Mojžíš, Elijáš, jako Izajáš, Jonáš nebo Jób – i na ty toho někdy bylo moc. I ti si někdy říkali: Všichni jsou proti mně. A i my máme nepochybně někdy ten pocit. Takto ale jde smýšlet na chvíli, nikdy na celý život. Pokud je naše věc správná, nakonec najdeme někoho, kdo přikývne. Kdo řekne: Takto věci nemůžou zůstat. Ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď. Pokud máme setrvalý pocit, že jsme úplně jediní pravedliví na celém světě, dosti pravděpodobně je problém v nás. I pronásledovaní proroci měli aspoň jednoho žáka. I Kristus sám, když byl zatčen, byl obklopen učedníky.

A opět je tu uvedeno: Přiber jedoho neb dva. Není řečeno: Řekni to faráři, i když taková věc se nevylučuje. A tak, i když církev nemůže být natrvalo bez duchovních, i když nemůže být bez straších, přece už dva nebo tři tvoří církev a už shoda dvou neb tří má moc vyřešit problém. A je vyřešeno. A už se o tom dál nemluví, už o tom nikdo z těch dvou neb tří nikdy nemluví, už je to napořád ukryto.

A teprve na třetím místě přichází presbyteři a farář, kteří zastupují církev. Teprve na třetím místě je to církev, kde se veřejně řeší, že někdo ukřivdil a zranil slovem nebo skutkem. A pokud se věřící Ježíšovou radou řídí, pak to dělá z církve příjemné, milé místo. Místo, kde se s důvěrou díváme na druhé a říkáme si: I oni dostali Ducha Božího, každý po svém způsobu. I k nim Bůh mluví, i je vede. I je dovede do svého království, jako mne. Toto Ježíšovo pravidlo, které začíná tím, že se dovedu druhému podívat do očí a říci: Tohle nejde, toto Ježíšovo pravidlo, které mne především učí mlčet o věcech, za které by se druhý měl stydět a které kazí jeho dobrý obraz, toto pravidlo, pokud se jím lidé řídí, vytváří církev, která nad lidmi nestojí jako policajt. Církev, kde se lidé nebojí, kde si neššptají někde stranou. Církev, která se nemusí veřejně zabývat různými nechutnostmi. Církev, kde není ve spod něco jiného, než na povrchu. Církev, kde si lidé věří a mají se rádi.

Taková církev má moc přijímat, co bude přijato a v nebi a odmítat, co bude v nebi odmítnuto. Taková církev také nikoho nevyloučí natrvalo. Vždyť pohan a celník, o kterém se nakonec mluví, to jsou právě ti, které Ježíš oslovoval, to jsou právě ti, které chtěl Ježíš získat zpět. A tak nám dnešní čtení ukazuje, kolik hříchů je ještě možné přikrýt v tomto světě a kolik zlého lze ještě napravit. Amen