Odpuštění hříchů bychom mohli nazvat největším tajemstvím naší víry. Konečně, když ve staré církvi zaznělo při bohoslužbách upozornění „tajemství víry“, myslela se tím zřejmě ona slova z nejposvátnějších, Kristova slova „toto je krev má, která se za mnohé vylévá na odpuštění hříchů“. Odpuštění je tajemství, protože si nejde nějak logicky vysvětlit, proč by se odpouštět mělo: Není snad každý odpovědný za to, co dělá? Nemůže snad člověk poroučet svému jazyku a svým rukám a nohám? Nepůsobí snad hřích vždy někomu škodu a trápení, zranění, které často dlouho bolí a někdy se ani vůbec nezhojí? Tak proč by se mělo vůbec odpouštět?

A odpověď na to žádná není. Jako každá tajemství, odpuštění je sice skutečné, reálné, má se odpouštět. Ale nedá se říci proč. Bůh se tak prostě rozhodl, Bůh to chtěl.

Mohli bychom říci: Bůh odpouští, protože je dobrý. Ale nestvořil snad Bůh celý svět s jeho divy a nesvěřil to snad člověku, kterého mimochodem také stvořil? A není to tak, že na jaře v létě i na podzim cítí člověk vůně, vidí barvy, může si v našich podmínkách skoro každý den dán něco s masem nebo něco sladkého a třeba pivo navečer. Člověk toho i po tom, co zhřešil a vzbouřil se proti Bohu dostává pořád docela dost dobrého.

Naopak – pokud někdo nechá nepotrestanou křivdu; pokud by někdo viděl člověka, kterému bylo ublíženo a řekl mu: Nech to plavat, nikdo to neřeší a řešit nebude – byl by takový člověk dobrý? Když Bůh některé zlo nechá bez trestu, svědčí to o tom, že je dobrý? A přece je. Ale že se Bůh rozhodl odpouštět je tajemství, ukryté v kříži, ukryté v Kristově smrti a sestoupení do podsvětí. Nikdo nemůže doložit, proč musel Ježíš trpět – protože nemusel, ale přesto utrpení podstoupil. Nikdo nemůže doložit, proč by se mělo odpouštět – a přece se má odpouštět, protože tak se Bůh rozhodl.

Ale protože mnozí nemají před Božím tajemstvím úctu, protože mnozí nesnesou, že by něco mohlo být také neproniknutelné omezenému lidskému rozumu a jejich zvědavosti, udělali z odpuštění něco nutného. Udělali z Boha, Pána a Krále, takové sluníčko za mráčkem, které vyzařuje jen samé pozitivní emoce a jen nepřetržitě odpouští, i kdyby na zemi tekla krev proudem. A lidem pak ovšem ukládají to samé: Odpustit všechno všem, i těm, kteří žádnou vinu necítí, o odpuštění tudíž nestojí a celé jim to přijde k smíchu. Jenže pořád platí, že to Boží odpuštění něco stálo, hodně stálo, vedlo k mukám na kříži Božího Syna, který dokonce i umřel a byl pohřben a sestoupil až do pekel. Proto je také psáno „ta krev se vylévá za mnohé na odpuštění“. Za mnohé sice, ale ne za všechny. Je to tajemství, které mnozí zakusí – ale ne všichni.

A přece se dál vesele hlásá odpuštění všech všem, a chybí při tom pieta, děs z toho kříže, který to stálo a děs z toho trápení, který hřích způsobil. Jako někde na trhu nebo ve vlezlé reklamně se vykřikují extrémní příklady různých vrahů, tyranů, válečných zločinců, kterým prý také Bůh může odpustit. Přitom, Písmo svaté mluví skromněji a střízlivěji, omezuje okruh těch, pro které jsou připraveny příbytky v domě nebeského Otce:

Blaze těm, kdo si vyprali roucha, a tak mají přístup ke stromu života i do bran města. Venku zůstanou nečistí, zaklínači, smilníci, vrahové, modláři – každý, kdo si libuje ve lži. Není tím úplně řečeno, že by žádný vrah nebo smilník nebo lhář nemohl být spasen – ale spíše se s nimi nepočítá. Je to úplně jiný obraz, než jak se dnes často káže.

Tím, že se po lidech žádá větší odpuštění, než zaslibuje dát sám Bůh, stává se odpuštění nesplnitelným úkolem. A lidé často říkají: Odpustil jsem mu, ale vidět už se s ním nechci. Odpustil jsem mu, ale jako dřív už se s ním bavit nemůžu. A tak jako z Boha činí nesprávné pochopení odpuštění jen jakousi stále usměvavou, netečnou tvář na nebi, tak to samé nepochopení dělá činí lidi netečnými. Vytváří lidi, kteří už pomalu dopředu odpouštějí, kteří se nedovedou pořádně naštvat a ovšem ale také stěží mají mnoho lidí opravdu rádi, protože se bez rozdílu usmívají na každého, jako nějaké maska. Kristus však jasně říká: „Tak bude jednat s vámi můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“ Ze srdce. To znamená, že máte rádi jako před tím. A tak se dá ovšem odpouštět tomu, kdo pro nás je jako bratr. V Písmu podle mě není nic o tom, že by měl člověk odpustit někomu, kdo mu vběhne do bytu a pobodá jej nožem – leda by se takový člověk později stal kajícným křesťanem – což je nepravděpodobné, ale přeci se to někdy děje – úplně stejně, jako zázraky, které nejsou pravděpodobné, ale přeci se někdy dějí.

Naproti tomu, co zde dnes Ježíš říká ve svém podobenství, není nesplnitelný úkol. Především, celé to podobenství je hned za odstavcem o moci církve. Na prvním místě se počítá s tím, že se člověk proti křivdě, která se mu děje, ozve. „Pokárej ho mezi čtyřma očima“, „vem si jednoho dva svědky“, „oznam to církvi“ A i ti věřitelé v podobenství se důrazně ozvou, jeden dokonce drží dlužníka pod krkem. A jak zase reaguje ten dlužník/hříšník: padl k mu nohám a na kolenou prosil `Měj se mnou strpení a všechno ti vrátím!`. Ten dlužník moc touží po tom, aby mu bylo odpuštěno.

Jde tu na prvním místě o lidi, kteří se navzájem znají. Zdůrazňuji, Ježíš říká „odpusťte ze srdce svému bratru“, tj. člověku celkem blízkému – příbuznému, bratru z církve, sousedovi, kolegovi z práce, člověku blízkému. Takoví lidé dovedou ublížit nejvíc, ovšem takoví lidé mají také důvod toužit po našem odpuštění.

A tak Ježíš, jak soudím, ve svém slovu mluví nejvíc o takové té chvíli, kdy už vám někdo tu samou nebo podobnou věc provedl třeba po sedmé a teď říká: Odpusť mi to, prosím. A my si máme v tu chvíli vzpomenout na chvíli, kdy sami takto klečíme před Bohem a modlíme se: Pane Bože, ještě jednou. Ještě jednou to se mnou zkus a měj strpení. Takto se nejspíše nemodlí ten, kdo si myslí, že Bůh odpouští automaticky. Takto se modlí člověk ve chvíli, kdy je sám ze sebe zklamaný, kdy si říká: Všechno jsem zpackal. A ano, od Boha opravdu zaznívá „odpouštím“. A když se v kostele před večeří Páně říká: Nepochybujte, že máte odpuštění hříchů, tak opravdu nepochybujte, protože je máte.

Před člověkem tedy stojí někdo, koho už nějak zná a říká: Odpusť mi, prosím. A křesťan si má vzpomenout, jak sám klečel a říkal: Odpusť, Pane Bože. Kdo nikdy neklečel, nemá si na co vzpomenout a tak bude nejspíš hůře chápat. Ale křesťan většinou ví: Bohu přeci jen dlužím o dost víc. A tak odpustí a bere to tak, že se nic nestalo. A žije se dál a – už se to nikdy nepřipomíná, protože co se připomíná, není odpuštěno.

A Petr se ovšem ptá dobře: Kolikrát se to takhle dá udělat? Až sedmkrát. Petr je velkorysý. Představte si to třeba na manželském páru: Muž už po sedmé zapomene na narozeniny své ženy. Žena už po sedmé urazí muže před jeho přáteli. To už je celkem dost! Kdo by to snesl. U většiny lidí by už potřetí bylo až moc. A Petr je podle všeho mírný člověk a vydržel by takové hrubosti počítat až do sedmi případů. Vlastně by se to i špatně pamatovalo, jestli už se to stalo po páté, nebo po šesté – už by to bylo moc.

A Ježíš řekne: až sedmdesát sedmkrát. Někteří říkají: A to znamená vždycky. Což je zjevná hloupost, sedmdesát sedm už nejde spočítat na prstech, ale představit se to číslo ještě dá. Ale špatně se to počítá. Nicméně, kdyby někdo chtěl, počítat to může. Kdo chce, ať klidně vezme Ježíše za slovo. Ovšem v něčem vážném – v tom podobenství ten nemilosrdný služebník dlužil opravdu miliardy. Zůstává: Počítat do sedmdesáti sedmi trvá dlouho a dlouho se má také odpouštět. Bůh také dlouho odpouští, jedno z jeho jmen ve Starém Zákoně je „Dlouhoshovívavý“. A je psáno: hříšník páchá zlo stokrát a lhůta se mu prodlužuje. Neodpouští však věčně: Na každého jednou dojde, každý jednou zemře a bude soud. A po člověku se chce to samé: Aby odpouštěl dlouho. Nemusí až do smrti, ale má odpouštět dlouho. Ze srdce. Tak, že potom, co se vyvztekal, nad tím mávne rukou. Už o tom nemluví, už to nepřipomíná. Když už je něco moc, tak je možné začít počítat do sedmdesáti sedmi – a nebo si říci: Tak moc ani mě Bůh neodpustil, jako já bych tady měl odpustit. Musíme být velmi opatrní a velmi vážit: Boží Syn kvůli vám, kvůli mě, zemřel. Kdy už si můžeme říci: Tohle už odpustit nejde? A přece si to můžeme říci. Odpuštění je zkrátka tajemství, jak jsme řekli na začátku. Nedá se jasně říci, kde má konce – ale má konce.

Podívejte na toho Krále: Vidí, že ten, komu odpustil, sám s druhými jedná krutě a nemilosrdně. Neváhá a hned ho uvrhne do vězení. Není milosrdenství pro toho, kdo nedokáže prokázat milosrdenství. A, co je důležité, to všechno vidí i jeho spolu-služebníci. Jako ve všem, ani tady člověk není úplně sám, není to nikdy tak, že jsem jen já a Bůh. Vždy, od začátku této kapitoly, je tam také církev, druzí věřící. Ti vidí, že ten, komu bylo odpuštěno, sám milosrdenství nemá. A řeknou dost. A jako jsme minule četli: cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi, tak také církev má moc člověku říci: tohle už je moc, už po tobě nikdo nežádá, abys odpouštěl. Nedá se na to udělat pravidlo, ale když naši bratři a sestry říkají: To už si nenech líbit!, je to pro nás nejspíše celkem spolehlivé měřítko.

Závěrem: Chtěli jsme se dnes vyhnout zejména extrémům a od bláznivých a křiklavých příkladů se vrátit k běžnému životu, kam Ježíš svým příkladem míří: Nejvíce je třeba v srdci podržet toto: Odpuštění, které nám samým Bůh dal, stálo hodně: Bolest, smrt a sestup do pekel Božího Syna. Vyvažujme tedy věci, které nám druzí působí, právě tím: Je tohle pro mě už skutečně jako být přibíjen na kříž, sem už skutečně skoro mrtvý, je to jako peklo? A někdy to tak i je. Bratři a sestry, i takové křivdy se lidem (i některým z vás) staly. Ale přece to není zdaleka běžné. Přece lidé přečasto neodpouštějí, co by mohli. Obyčejně má smysl se kvůli křivdě rozčílit – kdo říká, že nemůžeme – a pak na to ovšem poměrně rychle zapomenout. Není každá křivda jako ukřižování. Odpouštějme dlouho. Amen