Šedesát milionů denárů proti sto denárům. A nebo na naše, dvě stě čtyřicet miliard korum proti čtyřem tisícovkám. Ten poměr je klíčem k hlubšímu pochopení našeho podobenství. Bylo nám odpuštěn roční rozpočet menšího státu, proto je na místě, abychom byli velkorysí a nehleděli na nějakou tu tisícovku. Denár totiž byla průměrná denní mzda, počítám tedy nějaké ty čtyři stovky, talent má asi šest tisíc denárů. Roční výnos daní z Judeje, Iduemeje a Samaří byl nějakých šest set talentů. Sto tisíc denárů byla v Ježíšových časech tak těžko představitelná částka, jako je pro nás těch dvě stě čtyřicet miliard. Takové peníze nemá snad nikdo, natož aby kdy splatil takový dluh. Dlužit tolik, to už je pořádný průšvih, to se člověku sevře hrdlo. Co jsou proti tomu nějaké čtyři tisícovky – ty nakonec, ač ne bez problémů, může postrádat každý z nás. Pokud tedy někomu odpustí dvě stě čtyřicet miliard dluhu, měl by být trochu grand a na nějakou tu tisícovku nekoukat. A tak, bratři a sestry, máme svým bližním (a to na prvním místě v tomto sboru, v rodině a pak i na pracovišti, v domě, v obci), tedy máme těm všem, co jsou nám na blízku, odpouštět s lehkostí. Máme odpouštět s lehkostí, s jakou miliardář rozhazuje tisícovky. Tisícovka není málo, ale není také zas tak moc. Tvrdé slovo, které někomu uletí, ukvapený odsudek, nezdvořilost, ignorování od druhých, nedodržený slib – to sice dost zabolí, ale zase to není nic proti těm dvě stě čtyřiceti miliardám, proti tomu, co Bůh odpustil nám. Takže si navzájem odpouštějte.

A já vím, že jste připraveni odpustit hodně. Tak také Petr je připraven odpouštět hodně – to je smysl čísla sedm, které užívá. Sedm je dnů v týdnu, a tak to číslo celkem příhodně značí úplnost. Mám svému bratru odpouštět opravdu hodně, tedy až sedmkrát, až po určitou míru? Mám odpouštět, dokud to už nebude moc, dokud to nebude přes míru? Odpouštěj sedmdesát krát sedmkrát, odpovídá mistr, tedy čtyři sta devadesátkrát, pokud se ti to chce počítat. Opravdu, můžete vzít našeho Pána za slovo, a zkusit si to počítat. Ale já věřím, že se to nikomu počítat nechce, takže odpouštějte pořád. A pozor, Petr se ptal, kolikrát má odpouštět svému bratru, ne komukoliv. Takže svým bratrům a sestrám, a tak si tady ve sboru navzájem říkáme, těm máte být připraveni odpustit vždy, i když už se to zdá trochu přes míru.

Ale aby se odpouštělo, musí také být co, musí být nějaký dluh, nějaká vina. Pokud není dluh, není vina, tak se tu bavíme o něčem, co vlastně není a zbytečně ztrácíme čas.

Moderní doba, počínaje osvícenstvím, si vzala evangelium za zajatce, se kterým si dělá, co chce. Učinila z Krista krále, z vládce kosmu, z pantokratora, svého místodržitele, svého loutkového vládce. Tak udělala z Boha automat na odpuštění, jako by Bůh neměl nic jiného na práci, než odpouštět hříchy. K dokonalosti tuto představu dovedl ve své povídce Karel Čapek. Duše zločince přijde na poslední soud a zjistí, že soudci jsou zde ti, kteří pracovali jako soudci za svého pozemského života. Bůh je bezmocně přihlíží s omluvou, že kdo všechno ví, musí i vše odpustit. A tak modernímu člověku, pokud vůbec na Boha pomyslí, slouží Bůh jen jako konstituční monarcha, vladař bez skutečných pravomocí, vladař pro parádu, který z titulu svého úřadu odpustí všechno, čeho se člověk dopustí. Je to jeho práce. Taková představa Boha se výborně hodí, pokud chce člověk provést nějakou lumpárnu – ví, že mu Bůh stejně zpětně vše odpustí.

Ale král v našem podobenství, kterého můžeme směle ztotožnit s Bohem, jedná jinak. Král se rozhodl vyžádat účty od svých služebníků. To je obraz posledního soudu, jak se shodují vykladači. A toho, který nemůže vrátit dluh, bez mrknutí oka prodal do otroctví se ženou i s dětmi a prodal i všechno, co měl. A vůbec nevadí, že to ani zdaleka nepokryje těch dlužných dvě stě čtyřicet miliard. Vůbec nevadí, že si tak nijak nepomůže. Spravedlnost prostě musí být. Vůbec nevadí, že si Bůh smrtí hříšníka nijak nepomůže. Spravedlnost musí být. „Budete mít jediné právo jak pro hosta, tak pro domorodce. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“, slyšeli jsme v prvním čtení. „Musí zemřít“, ozývá se zde jako strašlivá ozvěna za mnohým přečinem. „Musí zemřít.“ A nyní vidíme: kdo všechno ví, zdaleka nemusí vše odpouštět.

A tak je Bůh garantem práva pro všechno stvoření. A kdyby býval ten první služebník nedlužil dvě stě čtyřicet miliard korun, tak také měl plné právo chytit toho, co mu dlužil čtyři tisícovky, pod krkem a strčit ho do vězení pro dlužníky. Bůh se zaručuje za spravedlnost mezi lidmi. Bůh je soudcem celého stvoření, Bůh je soudcem mezi námi. Bůh je milosrdný, ale proto také žádá zrestat krutost a křivdu, kterou lidé působí druhým lidem. Jen tak je jeho láska věrohodná. Je to mužná láska. A my všichni jsme křivdili, nechali jsme za sebou hluboké rány, o kterých ani nevíme. Za svůj krátký život jsem slyšel svědectví mnoha lidí, kteří od druhých utrpěli těžkou ránu, aniž by si to viník do teď připustil. Takže potom všem se odpuštění hříchu, vykoupení z dluhu, které všem nabízí Ježíš Kristus, se jeví skoro jako justiční chyba, chyba v systému, ničím nevysvětlitelný okamžik blahosklonnosti. Mám za to, že všichni dlužíme těch dvě stě čtyřicet miliard korun. Milost tedy nedává smysl bez soudu. Ale o tom nakonec naše podobenství není.

O tom naše podobenství není, ale to vše je potřeba znát pro jeho správné pochopení. Naše podobenství je právě o tom nebetyčném rozdílu čtyř tisícovek a dvě stě čtyřiceti miliard. A naše podobenstvím mluví do církve, do našich sborů, do našeho sboru. Do našich rodin a k našemu pracovišti, do našeho domu a do naší obce. A říká: Neobírejte se žabomyšími spory, co kdo kdy kde udělal nebo neudělal. Neveďte si notýsek křivd a ústrků. Jde o čtyři tisícovky. Jistě, není to zas tak málo, zvlášť pro člověka v Ústeckém kraji, nebo pro faráře kdekoliv. Ale není to dvě stě čtyřicet miliard. Lidé vám jistě provedli ledacos nepěkného. Ale zabyl vám třeba někdo člena rodiny? … O tom je to podobenství – o realitě, ve které se nacházíme. Jeho platnost je omezena na naši nejběžnější realitu. Tam ale platí absolutně.

A toto vám pomůže se jeho příkladem řídit: Podívejte se pozorně: Před králem služebník sliboval, naprosto nerealisticky, že vše zaplatí. Dvě stě čtyřicet miliard! Kde by je asi tak vzal? To druhý služebník, spoluslužebník, nemluví o tom, že zaplatí vše. Mluví upřímněji. Tak se jistě žádá odpouštět jenom tomu, kdo řekne promiň. Proč odpouštět tomu, kdo o to nestojí, že? Ale v životě lidé často říkají promiň třeba jen svým změněným chováním. A toho je potřeba si všímat. Ale někdy ani to ne. Někdy splácejí okolí dluh za své špatné chování něčím, v čem by nám, pokud si zachováme zdravý odstup, přišli skvělí. A pokud ani to ne, musím znovu opakovat příměr z úvodu. Nakládejte s odpuštěním lehce a s grácií. Jako miliardář rozhazuje tisícovky. A nebo spíše jako tunelář, kterého nějakou náhodou nestíhají za sekeru dvě stě čtyřicet miliard. Co jsou po tom čtyři tisícovky, že? Mějte tedy nadhled a nebuďte malicherní. Amen