Přišli farizeové a pokoušeli ho. Jako i jinde, pokušení spočívá v tom, že zdánlivě nelze dát správnou odpověď. Když Ježíš řekne: Ano, je dovoleno propustit manželku z jakékoli příčiny – pak by mluvil o jiném Bohu, než našem. V Saudské Arábii se muž se ženou může rozvést pomocí SMS, ona s ním jen velmi těžko. Manželství je tam totiž vlastně jen ochranu mužova majetku. I když muž je jistě hlavou ženy, je tomu tak pouze v tomto světě z praktických důvodů. Jistě však ženu nevlastní – manželé podle Písma vlastní navzájem jeden druhého. Kdyby Ježíš na toto kývl, přitakal by zvířeckosti, odporné většině národů.

A kdyby na druhou stranu řekl: Manželku není možné propustit, není vůbec možné se rozvést (jak učí církev římská), pak mu zase farizeové řeknou: Chceš být spravedlivější než Pán Bůh. Nakládáš na lidi břemena, které po nich zákon nechce. Učíš nauku tvrdší, než je Zákon. Nemáš to pochopení, co má Bůh sám. A protože Ježíšovo učení znamená pravé vysvobození a úlevu, byl by takový výsledek snad ještě horší.

My jsme v této otázce ve stejné situaci. Nehlásáme, že muž vlastní ženu. Nelze přece vlastnit obraz Boží, jímž je žena stejně jako muž. Nejsme barbaři – dokonce ani muslimové ve své většině nejsou v otázce rozvodu takto hrubí.

Mohli bychom sestavi seznam důvodů k rozvodu. Takové bylo učení farizeů, kteří Ježíše zkouší. V České republice se u celých dvou třetin rozvod vyplňuje v kolonce důvodů „rozdíl povah, názorů a zájmů“. Něco se tam, pravda, napsat musí. Ale přes to, je třeba poznamenat, že „rozdíl povah, názorů a zájmů“ je víceméně samou podstatou manželství.

V jedné lidové písni se mladík vzpírá nucení k ženitbě se zpívá: táto, vám se to mluví. Vy ste si bral mámu, já si mám brát úplně cizí ženskou. Rozdíl povah, názorů a zájmů nás k manželství obvykle vede, protože v normálních poměrech si muži berou ženy a ženy muže – a muži a ženy prostě jsou zásadně rozdílní.

Mezi dalšími důvody se objevuje neuvážený sňatek. Opět, je těžké si představit sňatek uvážený – kdo neuzavírá sňatek v době, kdy nemá rozum, těžko ho kdy uzavře. A povede-li se to, pak nejspíše v záchvatu nerozvážnosti. Dalo by se snad říci, že svatba je jediná nezodpovědnost, kterou Zákon Boží dovoluje.

Kdybychom tedy měli sestavit seznam důvodů k rozvodu, nakonec bychom, stejně jako farizeové, jen kopírovali seznam obvyklých důvodů. A neřekli bychom vlastně nic víc něž to, že jak se věci staly, musely se stát.

U příčin rozpadu manželství je navíc často těžké říci, co je skutečně příčina a co je jen následek již dlouho se hroutícího vztahu. Tedy zda byla dřív slepice, nebo vejce. Vezměme třeba opilství, častou příčinu rozvodů. K přehnanému pití může člověka vést nedostatek sebeovládání. A ten by zničil každé manželství tak jako tak, protože sebeovládání je nutným předpokladem pro manželství.Kdo se neumí ovládat, nemůže se ženit – ani pít. K nemírnému pití ovšem stejně tak mohou vést muže i ženu hrubost jejich protějšku, chlad, nezájem. Z takové a jiných věcí težko zjistíme vinu. Zkrátka, sestavovat nějaký seznam pomůže máločemu, protože budeme jen nadarmo znovu sepisovat, co mají sepsáno již soudci.

Náš Pán Ježíš Kristus se namísto hledání důvodů vrací k nejhlubšímu důvodu manželství. K samému stvoření – protože on je to Slovo, skrze které je vše stvořeno. Říká: Nečetli jste, že Stvořitel od počátku „muže a ženu učinil je“ ? A řekl: Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo“; takže již nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!

Co Ježíš říká je veliké tajemství, mystérium, se kterým je těžko nějak naložit. Jak už jsem vícekrát řekl: Tajemství je něco, co vidíte, zažíváte na vlatní kůži; něco, co nemůžete popřít – ale nerozumíte tomu. Něco jako zázrak. Kdyby se tu teď mezi námi zjevil anděl z nebe … uvidíme ho, ale nikdo z nás z toho nebude moudrý.

Tedy, každý přece ví, že je zde nepopiratelná přitažlivost mezi muži a ženami. Zároveň muž stěží rozumí ženě a žena stěží rozumí muži. Snad proto, abychom se naučili hledat Boha, tak odlišného od nás, máme přirozený sklon přijmout do domu ke společnému životu někoho, kdo je ovšem úplně jiný, než my.

Kristus dokonce cituje dále slova Zákona, totiž že „muž opustí otce i matku a připojí se ke své manželce“. Tedy že manželství stojí dokonce víše, než příbuzenství. To se člověku může zdát jednoduché, když se mladý žení či vdává a s lehkostí rodinu opuští. Ale časem zjistí, jak moc je jeho rodina, jak moc s ním dále žije, i kdyby nebyl ochoten si to přiznat.

Manželství je skoro jako žít ve vesmíru, na jiné planetě, kde je všechno jinak. Je to tajemstí, mystérium, je to velká zkouška. Jednak, jsme zkoušeni, zda nás vůbec zajímá někdo jiný a něco jiného jiného něž my sami a nám podobní. Dále jsme zkoušeni, zda věříme v Boha natolik, že i tehdy, když se střetváme s člověkem zásadně odlišným, když zažíváme chvíle nám dosud neznámé, zda i tehdy, kdy je všechno jinak, než jak jsme byli v děství a mládí zvyklí, zda i v tu chvíli zachováme rozumnost, sebeovládání a dobrou naději, protože i v nějvětší cizotě je s námi Pán a Bůh, který nás zná dokonale a nikdy nás neopustí.

Když Ježíš shrnuje celou otázku, říká: „Ne všichni pochopí to slovo; jen ti, kterým je dáno.“ Manželství není něco běžného. Je to snad jediný úkol, ve kterém je nutná snaha a ochota obou stran. V jiných úkolech, sebetežších, můžete nakonec udělat všechnu práci sami, zatímco ostatní se jen vezou. Kdo to nikdy nezažil! Ale pokud manželství funguje, je to nějakým způsobem zásluha obou manželů. I kdyby měl jeden pocit, že je na všechno sám, přece, pokud manželství trvá, znamená to, že i ten druhý vkládá do manželství něco, co je pro ně, často z na první pohled neviditelných důvodů, podstatné. Manželství není samozřejmé; stejně tak není samozřejmé, že bude šťastné a že vydrží.

To Ježíš odpovídá, když mu učedníci namítají: „Jestliže je to s mužem a ženou takové, pak je lépe se neženit.“ Skutečně. Pro mnoho lidí je skutečně lepší se neženit. Nejen proto, že k tomu nemají předpoklady – ale zejména proto, že mnoho lidí má naopak přepoklady k něčemu lepšímu. Manželství totiž rozhodně není cílem života, je jen pro tento svět a jen v tomto světě trvá. Manželství není ani hlavním úkolem člověka v tomto světě – už jen proto, že spočívá v intimní blízkosti muže a ženy, v soukromí – a člověk nežije většinu života v soukromí, v itnimitě, ale na věřejnosti. Apoštol Pavel věc dále rozvádí a naznačuje, že přílišná spokojenost v manžeství může vést i k tomu, že člověk zanedbává své povinnosti k Bohu. Právě apoštol Pavel podává věc dosti zemitě: Kdo to holt bez muže a ženy nevydrží, ať se ožení či vdá. Ale my se tu především bavíme o jincýh věcech. A tím vlastně vykládá tato dnešní Kristova slova: Manželství je sice velké tajemství; na druhou stranu stojí trochu stranou našeho zájmu. A všimněte si, když se některé církve manželstvím příliš zabývají, když se o něm stále káže, stále jsou manželé nějak školeni a hlídáni, když o manželství některé církve mluví stále na veřejnosti – působí to z vnějšku nějak trapně a trochu slizce. My kážeme Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého, ne nějaké manželské poradenství.

Zodpovězme tedy v poslední části otázku farizeů: Proč tedy Mojžíš ustanovil, že muž smí propustit svou manželku tím, že jí dá rozlukový lístek? Nejdříve co to byl rozlukový lístek: Rozlukový lístek bylo potvrzení, že muž se rozchází s ženou, protože už ji nemá rád – nikoliv proto, že ho podváděla. Šlo o to, aby žena neodcházela z manželství s hanbou a mohla se znovu vdát – nevěrnou by si nikdo nevzal.

Prostě se stává, že se manželství rozpadne – jde ale o to, aby to nebylo provázeno pomlouváním a očerňováním druhého člověka. Je to moudré a dobré ustanovení. Vezměte, že dnes je běžné v rámci rozvodů obvinit druhou stranu z toho nejhoršího, i z trestných činů. Jako je manželství radostné tajemství, tak i jeho rozpad je často naopak tragické tajemství a je lépe je vyřídit rozumnou dohodou.

Ježíš ale přeci jen dává farizeům jednu příčinu – kterou opomíjí římská církev i mnohé jiné. Tou je cizoložství. A ukazuje nám tak, co už jsme zmínili: Manželství není dobré přeceňovat. I když to není všechno, jeho podstatnou částí je, jak říká Pavel: Žena nemá své tělo pro sebe, ale pro svého muže. Podobně však ani muž nemá své tělo pro sebe, ale pro svou ženu. Proto člověk žijící v manželství nemůže dát své tělo někomu jinému a pokud tak přece učiní, manželství je právoplatně zrušeno. Protože podle Zákona je trest za cizoložství smrt, ten, kdo byl podveden, je stejně volný, jako kdyby jeho protějšek zemřel.

Zůstává otázka, jak je na tom ten, kdo druhého podvedl a tím manželství zrušil. A ta se těžko odpovídá, protože jaká je rada pro toho, kdo žije mimo Zákon – zákon je ta rada, jak žít. Kdo zcizoloží, propadl smrti. A přece jinde vidíme, že Ježíš vysvobodil ze smrti i cizoložnou ženu, ba i lotru na kříži daroval život. Boží odpuštění je ovšem to tajemství nejvyšší. Proto nemáme pro takové lidi pravidla, nechystáme na lidi na cestu hříchu, jako farizeové. Ale každého poroučíme Boží milosti a není na nás, zda je člověk schopen přijmout svou vinu, kát se, odpuštění hledat a nalézt. To je dílo Boží. Amen