Peníze dovedou rychle řešit problémy. Máte hlad? Pokud žijete v pralese, musíte v ruce potžkat kopí a vyrazit na lov. Možná budete mít štěstí a zvěř vám zkříží cestu. A možná budete dost tiší a zvíře si vás nevšimne. A možná ho nakonec i tím klackem trefíte. Ale spíš ne a budete mít hlad ještě den-dva.

A pokud i ve městě nemáte peníze, musíte čekat, co vám kdo dá a těžko mu řeknete, že vám nedal dost – příště vám pak už nedá nic.

Ale když máte peníze, něco si k jídlu koupíte. A pokud vám doma něco špatně funguje, denně o to zakopáváte. Denně přijde chvilka, kdy se nad nějakým přístrojem nebo věcí rozčilujete, kdy zkoumáte různé hmaty, po kterých by věci přeci jen fungovala, jak má. Ale když máte peníze, koupíte si věc novou. A co vám denně ztrpčovalo život, ta malá mrzutost, která má však sílu umořit člověka, to je najednou pryč a jako by vás to nikdy netrápilo. Jako už netrápí hlad toho, kdo se najedl.

Bohatý mladík zná tuto moc peněz. Co se zdálo jako problém větší, než sám svět, najednou nestojí za řeč. A nejspíše se ptá sám sebe: Když je možné zahnat zlé, když není, co by mě trápilo – jak přivolat dobré. Jak jednat, aby jen člověk neřešil své vlastní problémy, ale aby sám od sebe dělal něco dobrého?

Ježíš mu však odpovídá: Proč se mě ptáš na dobré? Jediný je dobrý. Dobrý je Bůh, ale žádná věc na světě, žádná lidská věc není sama o sobě dobrá. Mohli bychom jistě hned zmínit lásku, přátelství. A to bez pochyby je to nejcennější, co může člověk mít. A i kdyby se to opakovalo stokrát, pořád to bude stejně pravda. Ovšem třeba láska muže a ženy, láska rodičů k dětem, láska bratrů a sester, láska v rodině – ta je jenom pro někoho. Jenom pro toho, kdo do té rodiny patří. A kdo je mimo tu rodinu, kdo ani rodinu nemá, tomu moc dobrého nepřináší. Protože rodina se opírá o soukromí. Rodina také znamená, že v určité dny a určité hodiny je jen pro sebe a nikoho k sobě nepustí. A podobně přátelství se utužuje tím, že přátelé mají mezi sebou něco jako domluvená hesla. Slova, kterými stačí naznačit, věty, které není třeba doříct – a kdo do kruhu přátel patří, už rozumí. Jiný ne. Rodina člověku moc dobrého nepřinese, pokud to není jeho rodina. A stejně přátelství člověku moc dobrého nepřinese, pokud to není jeho přátelství. Pokud mu druzí svým způsobem nepatří, pokud nejsou jeho. Zase tedy jde spíše o to, co člověk má, nebo nemá, než co by mohl sám dělat dobrého.

Jediný je totiž dobrý. Jak říká Ježíš jinde: „dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé“ Jen Bůh dělá věci, které jsou dobré pro všechny. Když lidé podnikají věci, které mají být jakoby pro všechny, všem se nikdy nezavděčí. I když postaví dům pro sirotky, pro starce, pro slepé nebo chromé – tím se jen poněkud napravuje zlé, totiž že se o ně nikdo jiný nepostará – a žádné takové zařízení nakonec není úplně příjemné místo, žádný takový ústav není místo, kam by se člověk vyloženě těšil.

A i když se lidé podejmou nějaké veřejné stavby, která má sloužit všem, nejsou šťatni všichni. Dálnice vždy povede někomu přes pozemek, veřejná budova bude vždy znamenat více hluku od mnoha lidí, kteří ji navštěvují. Konec konců, ať se postaví hřiště, divadlo nebo knihovna, vždy bude někomu líto peněz na stavbu a provoz, protože takové zařízení nikdy nevyužije.

Zkrátka, nedokážeme nikdy udělat nic, co by bylo dobré pro všechny. Nejde se zavděčit všem – a mnohdy není ani chybou druhých lidí, že je nijak neoslovuje, co děláme. Protože přece neznáme všechny lidi. Nevíme, co je těší, co jim dělá radost. Od druhých můžeme nanejvýš očekávat uznání, že naše snaha může někomu dělat radost. A sami bychom takto uznalí měli být. Ale nemůžeme od nich čekat srdečnou vděčnost za naše snahy. A ani po nás nemůže nikdo chtít, abychom byli třeba nadšení z nového hřiště, když nám třeba sport nic neříká, nebo z nového divadla, když do něj nikdy chodit nebudeme. Že se tyto věci obecně pokládají za prospěšné ještě neznamená, že v nás musí vzbuzovat srdečnou radost. Nejde se zavděčit všem a kdo chce, aby ho měli všichni rádi, ten bude nakonec vadit všem.

Jen Bůh zná všechny lidi a tak může každého srdečně potěšit. Spolu s člověkem stvořil i jeho touhy a tak zase jen on zná správnou odpověď na tyto touhy. Bohatý mladík přecenil moc svého majetku. Peníze dovedou zahnat mnoho mrzutostí. Ale dobro pro všechny vytvořit nedovedou. Štěstí může člověk dát jen těm, kteří jsou jeho, kteří k němu patří – ani tu neni výsledek jistý, ale podařit se to může.

Nepřísluší člověku, aby si připadal jako mladší bratr Pána Boha. Není na člověku, aby dělal v malém, co Pán Bůh ve velkém. Člověku a to zvláště bohatému člověku přísluší, aby byl Pánu Bohu vděčný za to, co dostává. Člověk je hostem na této zemi, nepřišel do svého, ale do světa, který stvořil Bůh. A jako host má dodržovat pravidla hostitele, hospodáře – Hospodina.

Jakoby tedy Ježíš říkal: Ty jsi ten, kdo od Boha dostává. Nemůžeš mu nic dát, protože od něj a pro něj je všechno. A nejen, že nemůžeš – důležitější je, že nemusíš. Život si nemusíš kupovat, Bůh ti ho přece už dal. Bůh dal lidem život, aby trval věčně. Na tobě je, abys život neohrožoval. Na tobě je, aby se tvůj život nestal ohrožením pro životy druhých. Nebudeš zabíjet, cizoložit, krást, křivě svědčit, cti otce a matku, miluj svého bližního jako sám sebe. Neposlušnost těmto přikázáním nejvíce ohrožuje životy druhých a kdo tak jedná bude právem vyťat. Nejde o to, abys nějakým velkým činem získal život. Je to obráceně: Snaž se, abys život neztratil.

Bratři a sestry, mladík z dnešního příběhu už mnoho dostal – a tak touží po něčem výjimečném. Už mám všechno, říká si, co bych mohl chtít teď: Teď bych chtěl život věčný. A touží po něčem výjimečném. Ale právě takovým lidem je často třeba říkat ty nejjednodušší věci. Kdo vystoupá vysoko, kdo dojde daleko, snadno zapomene základní věci, na kterých ovšem stojí všechno, co je za nimi a na čem stojí.

To základní je: Bůh je ten, který dává, protože všechno má. Není chtivý a chamtivý, protože vše má. Ty si hodně dostal, tím spíš máš poznat, že tě má Bůh rád, že ti přeje. A jak je to divné, že právě chudí, nemocní a osamnělí často věcí lépe, že je Bůh má rád, i když dostali daleko míň. Bůh tě má rád a tak ho neštvi a neurážej, dodržuj přikázání.

To platí i pro nás: Nechtějí se po nás především velké činy, ale především abychom nehřešili. Vždyť mi máme dost práce s tím, abychom nehřešili, abychom byli milí na své blízké, abychom k nim plnili své přirozené povinnosti – které každý zná a ví o nich. Vždyť už víme, že Bůh chce, abychom žili, abychom byli na světě – on nám dal život, naše tělo i duši, všechno, co máme.

Stanovujeme si v životě cíle nebo se svůj cíl v životě snažíme najít. A zapomínáme, že cíl našeho života stanovil Bůh již před založením světa – věčný život, naplněný radostí. Různé cíle, které si v životě stanovujeme, nám mohou sloužit jako pomůcka. Jako bychom se podívali na osamělý strom podél cesty a řekli si: Až k němu dojdu, znamená to, že už jsem kus cesty ušel. Ale jak je cesta dlouhá stejně nevíme. Životní cíle, to je většinou taková prospěšná iluze. Ve skutečnosti svá přání a tedy i své cíle během života celkem často měníme. A jednak máme také sklon podle současnosti upravovat minulost, myslet si, že jsme to nebo ono přece chtěli celý život – ve skutečnosti to tak nebylo, jen si to namlouváme. Jediný skutečný cíl nám stanovil Bůh, ten ale ovšem stojí skutečně za to – věčný život.

Bůh zná cíl naší cesty a tak u něj něco znamená pouze to, jak se cestou chováme, zda cestou plníme přikázání. Slyšel snad nakonec kdy kdo od Boha něco jiného než: Nehřeš, pomoz tomu, kdo tě zrovna prosí, buď milosrdný – Bůh vždy mluvil o každodenním životě, o tom, jak se člověk chová teď a tady – a ne o nějakém velkém životním díle. To se ptejme – zda právě teď a tady nehřešíme. A ne na to, zda máme nějaký životní cíl. Pro mě za mě si ho třeba mějme – nakonec bude stejně všechno trochu jinak.

Rozhovor Ježíše a bohatého mladíka mohl skončit tím, že pro vstup do věčného života stačí dodržovat přikázání. Ale mladík sám řekne, že mu ještě něco schází. Schází mu právě to poznání, že všechno dostal a že ho tedy má Bůh rád. Protože má spoustu peněz a tak má u každé věci pocit, že si ji on sám koupil, že za každou věc zaplatil – má pocit, že má všechno sám od sebe. A otázka je, jestli takto může k Bohu cítit skutečnou vděčnost, jestli má důvod plnit přikázání z upřímného srdce a ne jen tak aby se neřeklo, jen tak z povinnosti.

A tak mu Ježíš navrhuje chudobu, život bez cíle. Vzdej se majetku, pomocí kterého si můžeš něco plánovat, pomocí kterého si můžeš zajistit budoucnost a klidné stáří. Chceš-li být dokonalý, zkus si život, kde jediné, co člověk může dělat je dodržovat přikázání, kdy na nic jiného nemá prostředky. Kdy jediné, co může zařídit je, že bude laskavým a hodným člověkem – ale už nic víc. To zbývá chudým, to zbývá nemocným – ale nic více dělat nemohou.

Takovým směrem jde cesta samotného Ježíše – dokonalého člověka. Ježíš, když chce naplnit Zákon, nemá nic jiného, než své vlastní tělo, svůj život, který musí dát, aby byl Zákon naplněn, aby byla naplněna spravedlonost. Nemoci dělat nic, než naplňovat přikázání – to je dokonalá cesta následování Krista a proto Ježíš tak často mluví o chudých, i když na chudobě, a to je třeba zdůraznit, samo o sobě nic hezkého není. Ale chudý, který nemá žádné prostředky, nemůže nic stavět, nemůže žádné lidi najímat – může jen hřešit nebo nehřešit.

Chudoba není podmínkou věčného života. Kdo je bohatý, ať je vděčný, nehřeší a je štědrý – a může mít plnou důvěru, že mu Kristus vydobil život. Chudobu si skoro nikdo sám nevybírá – ale když už je chudý, má vědět, že mu zůstal ten hlavní a jediný důležitý úkol člověka: „Nebudeš zabíjet, cizoložit, krást, křivě svědčit, cti otce a matku, miluj svého bližního jako sám sebe.“ A mohli bychom říci: „Miluj svého bližního jako sám sebe“. To je dokonalost a je to ovšem často velmi těžké, ovšem znovu, to je náš cíl v tomto životě. Náš cíl na věčnosti určil Bůh který nám dal tento život a vše, co máme. Jemu buď sláva i díkůvzdání od věků na věky. Amen