AC

2. čtení: Matouš 1, 18–21

Co prozařuje vánoční příběh? Odkud se bere to světlo v Betlémské jeskyni? Protože příběh Ježíšova narození, jak jsme jej právě četli, zní velmi pochmurně. A to ne jako nějaká vybroušená antická tragédie. Ne jako tragické příběhy starých Germánů s hrdinskou smrtí na konci. Je to příběh na pohled všední. Příběh lidské úzkosti, ponížení a strachu.

Josef už má nevěstu. Má za sebou jeden ze zásadních životních úkolů – zvládl to. V naší době není manželství ve velké vážnosti. Přesto slyšíme od leckterého třicetiletého: ‚Ještě chci něco zažít a pak mít rodinu, děti.‘ Povědomí o manželství jako předělu v životě, životním úkolu, máme stále. Tím více v době Josefově, kdy se manželství chápalo jako naplnění prvního příkazu v Písmu. Jeho pokoj však náhle naruší jako bodnutí jehlou zpráva: „Shledalo se, že počala z Ducha svatého.“ V této větě nám evangelista, možná záměrně, možná nevědomky, zachoval drsný žert. Ono se totiž shledalo, že počala. Ale z Ducha svatého? To ví jenom on, to víme jenom my. Mohla snad Marie něco takového říci? Mohla uvést takový důvod? Zasnoubení mělo v Izraeli váhu manželství. Představte si tedy vdanou ženu, která náhle otěhotní a řekne: To se stalo z Ducha svatého. Lepší základ pro různé vtipkování a narážky snad ani nemůže být. ‚No jasně, počala z Ducha svatého, jak jinak.‘ Může být snad šťavnatější téma pro různé drbny a pomlouvače než tohle? A tak Marie mlčela. Musela mlčet. Musela mlčet, aby se Boží tajemství nestalo předmětem posměchu. Neházejte perly sviním, jak je psáno. Ale její mlčení je i soudem nad světem, který nedokáže Boha přijmout. Totiž už jen to, že s námi Bůh mluví, je výsada. Je to jeho velké milosrdenství, že nás vůbec oslovuje. Jeho slovo je cenné a nikomu nebude na posměch. Možná bychom se z toho měli poučit a nevyzrazovat ukvapeně, co je mezi námi a Bohem, co jsme s Bohem zažili. Je to příliš cenné, než aby to bylo pro každé uši.

Ale zpátky k Josefovi. Jak mu asi bylo? Jak asi vypadala ta scéna? Třeba k nim přišla nějaká teta, s vážnou tváří si ho odvedla stranou, do pokojíku na střeše. A tam mu to tlumeným hlasem řekla. Teta kouká, co na to Josef. A ten mlčí, kouká do zdi a v koutku očí se zakládá na první slzu. Možná o tom ještě pak mluvil s Marií. Vážným, chladným hlasem, ve kterém přece jen zůstávala stopa něhy. A Marie, najednou taková maličká, se mu s bolestným výrazem, mlčky podívá do očí. A pak už jen kouká do země. To Josefa bolí ještě víc: Jak se může tak děsivě přetvařovat, jak může hrát neviňátko? Její téměř dětský stud ho trýzní snad ještě víc. Fuj! Jak málo jsem ji znal.

Čteme, že Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě. Proto se rozhodl propustit ji potají. Můžeme z toho poznat, co je podle Písma svatého spravedlnost. Není to kupecká spravedlnost, takové „každému co jeho jest“. Spravedlnost není dát každému, co si zaslouží. Spravedlnost podle Písma je především věrnost. Věrnost Bohu i věrnost těm, kteří jsou nám na blízku, bližním. A tak Josef, i když má za to, že ho Marie zostudila, netouží po pomstě. Pořád ji má rád. Nechce jinou, nechce ji prostě rovnou vyměnit za nějakou jinou. To přece nejde. Ale spravedlnost podle Písma je i čistota. Josef je spravedlivý a proto se nechce podílet na Mariině údajném cizoložství. Nechce se o ni dělit s jiným mužem. To přece nejde.

A tak Josef sedí už docela pozdě večer ve svém pokojíku. Promýšlí, jak to provede. Třeba by ji mohl poslat do hor, do města Judova, za její příbuznou Alžbětou. Teď tam tři měsíce byla, tak už by tam mohla zůstat na pořád. Alžběta by mohla mít pochopení – s tím jejím dítětem je to přece také celé podivné. A jak tak přemýšlí, vlastně už spí.

A najednou jakoby se celá místnost ponořila do sotva znatelného zlatého oparu. A kousek od stolu stojí bílá postava. Není to ani muž ani žena, ani něco mezi. Má na sobě bílou řízu a ačkoliv stojí celá v místnosti, přece se zdá, jako by sahala až někam do nebe. Josef se na posteli posadí. Ví, že je to anděl. A pak anděl promluví a zní to, jako by varhany zahrály na všechny rejstříky. A anděl řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ A pak celá scéna potemní. Josef otevře oči a místnost je náhle šedavá, jak ji ozařuje líné zimní slunce. To slunce teď Josefa šimrá na tváři a zve ho ven, z jeho pokojíku, aby celou věc znovu promyslel. Josef vyjde na střechu, posadí se a řekne si: Dobře. Bude svatba. Ačkoliv se mu z toho všeho ještě motá hlava jako po dlouhém spánku, je mu docela teplo u srdce.

‚Nazval mě synem Davidovým‘, říká si ještě cestou za Marií Josef. Ano, to jsem občas doma slyšel. Všech pokolení od Abrahama do Davida bylo čtrnáct, od Davida po babylónské zajetí čtrnáct a od babylónského zajetí je to teď s námi zase čtrnáct pokolení. Kdo by ale tušil, že to teď ještě něco znamená. Už je to všechno tak dávno – Abraham, kterého vedl Boží hlas do neznáma, slavná doba Davidova království, Šalamoun, který nás proslavil široko daleko. A pak zase slavný návrat z Babylóna, doba nadšení a radostného budování druhého chrámu. A já mám k tomu všemu patřit? Já jsem jeden z nich? Davidův syn?

Ano, Josef je Davidův syn. A stejně tak je královského rodu každý z vás, kdo věří, že co bylo v Marii počato, je z Ducha svatého. Každý, kdo věří, že Bůh se stal v Ježíši Kristu člověkem. Každý, kdo si připouští svou vinu a touží po odpuštění a posvěcení. Každý, kdo věří, že za naše viny Kristus zemřel potupnou smrtí. Každý, kdo věří, že Kristus vstal z mrtvých. A tak betlémskou jeskyni prozařuje stejné světlo, které zazářilo v jeskyni Kristova hrobu o velikonoční neděli, světlo vzkříšení. Kdo to byť jenom chce přijmout, už se vydal na cestu, na cestu k Betlémské jeskyni, na cestu z jeskyně našeho života – našeho života tak jak je. Života ohraničeného narozením na jedné straně a smrtí na druhé straně, na cestu z vězení, z kterého člověk udělal z nouze ctnost. Z temné jeskyně, kterou člověk učinil svým panstvím, pevností, do které nechce Boha pustit, kde chce mít svá pravidla, která mu hrají do karet. Na cestu z jeskyně našeho kamenného srdce, kde pro druhé není místo.

Syn Boží vede všechny stejnou cestou, jako vedl Josefa. Jako Josef, který v něj uvěřil ještě před jeho narozením, a nebál se hanby před lidmi, tak také my máme přijímat ty, kterých si nikdo neváží. Jako Josef následuje Krista každý, kdo se stará o své staré rodiče a prarodiče. Kdo pečuje o postižené dítě. Kdo má v úctě své sourozence, kdo se neuráží nad chudými, prostoduchými, kdo je zastáncem těch, kterými ostatní pohrdají. To je spravedlnost. Uprostřed všech těchto nám může být někdy trapně. Lidé kolem nás nám mohou být tmou, jako se stala tmou Marie Josefovi. Dnes jsme se tu shromáždili za tmy. Ale, amen amen, zítra vzejde světlo neděle, světlo Kristova narození a vzkříšení, světlo jeho druhého příchodu a světlo našeho vzkříšení. Amen

Modlitba po kázání:

Svítá: Sláva na výsostech Bohu