Může člověk najít Boha pouhým zkoumáním přírody? Dnešní čtení ukazuje tři věci: Za prvé: Ne každý člověk. Od Východu přišli mudrci, tedy ti nejmoudřejší. Za druhé: Člověk se může dostat k Bohu docela blízko, ale nestačí to: Mudrci došli jen do Jeruzaléma a tam se už museli ptát. A za třetí: Během toho hledání může člověk způsobit mhoho zlého: Mudrci svým vyptáváním přivedli na stopu krvelačného Heroda a nepřímo způsobili tragédii dětí v Betlémě.
Nicméně hvězda skutečně mudrce dovedla alespoň do Jeruzaléma. A co je taková hvězda jiného, než neživá příroda? A vlastně dost nezajímavá příroda. Je to buď koule žhavého plynu, plazmy. Ze země hvězdy vypadají jako ze stříbra či zlata, z těch nejvzácnějších věcí. Ve skutečnosti jsou z toho neojobyčejnějšího, nejběžnějšího, co ve vesmíru je – žhavý plyn tvoří 99 procent vesmíru, i písek je ve vesmíru vzácnější než to, z čeho jsou hvězdy. A nebo se hvězdou myslí kometa, což je vlastně koule ze špinavého ledu, která svítí jen proto, že letí hodně rychle. Když se na hvězdy podíváme blíže, ztratí mnoho ze svého kouzla. Jako děti jsme asi mnozí toužili být astronomy. Ale pak jsme zjistili, že to obnáší hlavně hodně počítat a pustili jsme to z hlavy.
Věda nám dovede odhalit většinu tajemství i ukázat cestu k řešení většiny problémů. Má však jeden háček: Většinu lidí nikdy bavit nebude. Už od sedmnáctého století se osvícenci naivně drželi klamené naděje, že lidé se na svět začnou dívat vědecky a všechno půjde lépe. A možná by to tak i bylo – ale nejdříve by bylo třeba vyměnit lidi, protože většina lidí takhle prostě uvažovat nechce.
Bohužel, počínaje francouzskou revolucí, došlo mnohokrát i na pokusy nevěděcké lidi násilím předělat nebo rovnou vyhubit. Člověk však, jak ho Bůh stvořil, má blíž ke zvířátku než ke kalkulačce. Raději jí a pije, vodí se s někým za ruku, nebo kope do míče. A má-li ho příroda dovést k Bohu, tak spíš tehdy, když jí úplně nerozumí: Když žasně pod hvězdami, které vypadají jako ze stříbra nebo vidí východ slunce, které jako by se vynožilo z moře a jako by bylo ze zlata. A tak platí, co řekl sám zakladatel vědecké metody a zbožný křesťan Francis Bacon: „Kapka vědy vede k atheismu, plný pohár vědy k víře“. To málo, co běžný člověk z vědy pochopí ho zbaví jen toho vděčného úžasu nad stvořením, když třeba zjistí, že kometa je jen koule špinavého sněhu. Ten, kdo má dar najít krásu v rovnicích, kterými se počítají dráhy komet, často přijde k víře – astronomové, fyzici a metamatici bývají často věřící nebo alespoň víře naklonění.
Cesta k Bohu přes přírodu a vědu je navíc docela klopotná, asi jako ta cesta mudrců přes půl světa do Jeruzaléma. Přišli tam a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ Velekněží a zákonníci lidu nikam necestovali, seděli doma a přece věděli přesně, kde se má Mesiáš narodit: V judském Betlémě. Jak to mohli tak přesně vědět? Neboť tak je psáno u proroka: „A ty Betléme v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.“ Tak říkajíc, stačilo si to pamatovat z nedělní školy. A je to pro ně otázka jak pro nedělní školy.
Rád poslouchám rozhovory s předními vědci dneška, dozvím se vždy mnoho zajímavého. Kupodivu nijak zvlášť zajímavé jsou otázky, které si kladou, když dojdou na samé hranice svého poznání – na takové otázky jde skutečně snadno odpovědět odpovědí, kterou by člověk dal v nedělní škole. Ptají se tedy sice správně a na správné věci – ale odpověď bývá známá, jednoduchá.
Jedno z nejděsivějších zjištění vědy posledních desetiletí je, že u člověka se trénováním dá zlepšit skoro všechno, kromě inteligence. Můžete tak celkem snadno být laskavější, odvážnější, pracovitější či silnější, než teď, ale pokud jste nevyhrávali matematické olympiády už ve dvanácti, matematik z vás už celkem jistě nikdy nebude. Jenže to také není potřeba. Prakticky je pro nás všechny důležitější, zda jsou lidé kolem nás spolehliví, zda se dovedou ovládat, zda dovedou být vlídní – to se všechno naučit dá. Vypočítat dráhu komety od nikoho z nejbližších nutně nepotřebujeme.
Proto Písmo i náš Pán Ježíš Kristus sám mluví řečí znamení, symbolů, kterým každý může rozumět. Už na začátku je had – všichni víme, že had klame tělem, hýbe se pomalu a nevinně, ale najednou dovede smrtelně kousnout. Mluví se o plodu ze stromu – lidem stačí ukázat citrón a všichni začnou slintat, Kristus mluví mnoho o chlebu – všichni víme, jak voní i to, že v cizině vám obvykle náš domácí chleba chybí nejvíc. Ve zjevení se mluví o draku – i když draka nikdy nikdo neviděl, každý ví, co to znamená. Proto je odsuzena k zániku každá snaha přepsat bibli do moderní řeči. Každý, kdo tak činí, věci evangelia škodí, nikoliv pomáhá. Každý takový zamkl dveře a sám nevešel.
Sami se můžete přesvědčit, že každý člověk si alespoň něco představí, když řeknete oběť, krev, potopa, oltář, anděl, hůl, meč, pastýř, beránek, zlato, kadidlo, voda, lev, had, drak a tak dále. Ale ze všech lidí já prvním přesně nevím, co se myslí, když se řekne frustrace, tolerance, sdílení, trauma, integrace. Nevím sám, co to znamená.
Ale zajeďte si do Drážďan do galerie na zámku Zwinger a podívejte se na všechny ty madony s děťátkem. Na ten zvláštní pohled, jakým se matka dívá na novorozence a novorozenec na ni. Podívejte se na stejný obrázek ve svém příbuzenstvu. Co nějaká kometa! Když mudrci došli až do Betléma, neviděli už hvězdu, ale právě toto: „Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou“.
A dary, které přinesli, také dodnes nezarmoutíte, je to na jistotu: Každému se bude hodit zlato, každý si může zapálit kadidlo, každý bude mít někdy nějaké bolení, na které se zase hodí mirha. A tak je pravda, co řekl Kristus: „Amen, amen, pravím tobě, že mluvíme o tom, co známe, a svědčíme o tom, co jsme viděli, ale vy naše svědectví nepřijímáte. Jestliže nevěříte, když jsem vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských?“.
Jistěže i zlato může ztratit cenu – když ho Španělé vozili z Jižní Ameriky plné lodě, sami sebe tím zbídačili. Při dobrém hospodaření musí člověk vždy něco vyrábět, něco nabízet. Jistě že kadidlo znamená vždy modlitbu a člověk musí u modlitby myslet, co vlastně chce, je-li to vůbec možné a může tomu věřit. Jistěže mirhou nevyléčíte mor nebo rakovinu – na to je potřeba penicilin nebo ozařování. Akcie budou jednou cennější než zlato, modlitba toho, kdo ví, co chce, je víc než kadilo, penicilin pak zůstává nejlepším lékem všech dob; uzdraví vás dodnes z moru i malomocenství.
Ale žijeme teď. Chudák nemůže čekat, až začne hospodářký růst, potřebuje výpomoc teď. Pokud nevíme, jak se modlit, žalmy, otčenáš nebo nakonec modlitba v jazycích poslouží dobře teď. Nemocný neléčitelnou nemocí zemře dříve, než se najde lék – naši příbuzní zemřeli před dvaceti lety obvykle na něco, na co by dnes nezemřeli. Ale pokud dnes rady není, nejlepší, co lze pro nemocného udělat, je namazat mu záda, aby se neproležela, aby cítil lidský dotek a ještě k tomu voněl.
Žijeme teď. Posledních sto nebo kolik let věda ve svém částečném poznání vyvracela všechno, co říkáme o člověku; dnes poznání pokročilo. A jak se mi jeví, skoro vše, co jsme kdy říkali, se začíná potvrzovat, jako by to bylo velké překvapení. Ale co všechny ty generace před námi? V některých filmech z šedesátých let můžete vidět, jak kolem nemluvněte chodí rodina v rouškách, aby ho nenakazili. To byla tehdy věda – úvaha je logická, přece nenakazíme dítě – a až časem se zjistilo, že novorozenec přímo potřebuje být infekcím zlehka vystaven. Nicméně, narození některých dětí té doby nevypadalo jako betlém, ale spíš jako scéna z pitvy mimozemšťana. A to je to nejmenší. Církev sama stihla proto, aby byla současná, zahodit tolik věcí, které u ní dnes lidé hledají, ale už nenajdou.
Nakonec tu máme mnoho lidí, kteří do svých čtyřiceti, padesáti let chtěli vše sami poznat a nakonec došli k tomu, že na víře něco je. Ale co všechno stihli za těch dvacet, třicet let dospělého života napáchat? Jak často účinně bránili dílu evangelia, znevažovali, co je pro nás svaté. Jak dlouho byli jen přítěží!
Zkrátka: V Písmu se nám nabízí zjevení pravdy, kterému každý může porozumět a žíd podle něj hned teď. Poznání přírody zároveň není naším nepřítelem, protože věda dříve nebo později nakonec potvrdí vše, co hlásáme. Zkoumá přece jen to, co sám Bůh stvořil a dal tomu řád, jak věříme. Proto i narozený Spasitel přijal tyto vědce od východu a jejich dary; i my bez ostychu přijímejme, co nám vědecké poznání přináší. Za cenné a potřebné však mějme v každém čase, co nám hlásá evangelium, které je večná pravda, bez proměny. Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. Amen