Většina z nás asi zná anglickou písničku Amazing Grace, Úžasná milost. Nachází se ve zpěvnících různých malých, jásavých církvích a není žádným překvapením, že v naší církvi ji najdeme v táborákovém zpěvníku Svítá pod názvem „Jak vzácnou přízeň“. Skladatel v ní líčí, jak je překvapený z toho, kolik milosti se mu dostalo, jak je to všechno úžasné. Ne náhodou je to nejoblíbenější píseň v Americe – je to mladý národ. Ne náhodou je ta píseň oblíbená v církvích, které nemají hlubší kořeny v křesťanských dějinách. A ne náhodou ji napsal člověk, který po úpěnlivé modlitbě vyvázl z bouře, která jej zastihla, když vezl do Ameriky loď plnou černých otroků. To bylo zaměstnání autora písně Johna Newtona ve chvíli, kdy zakusil onu úžasnou milost. A tím, že prodával lidi jako tažná zvířata se živil ještě dalších sedm let po svém znovuzrození, dokud mu mrtvice nezabránila v dalších plavbách. Až po třiceti čtyřech letech došel k tomu, že živit se hříchem, jejž Zákon odsuzuje stejně jako vraždu nebo cizoložství je děsivá hanba. V posledních devatenácti letech se stal vášnivým bojovníkem proti otroctví a dosáhl jeho zákazu, dočkal se toho. Jeho píseň dnes zná celý svět, stejně jako jeho zásluhy o zrušení obchodu s otroky.

Takový Jan Augusta seděl pro víru šestnáct let na křivoklátě a jeho písně, jako Vítej, Jezu Kriste, Aj, jak jsou milí tvoji příbytkové nebo Pane Ježíši Kriste nezná skoro nikdo, i když jsou stokrát lepší než Úžasná milost.

Přitom ale podle všeho obrácení Johna Newtona bylo skutečné a ke konci života skutečně vykonal mnoho dobrého a tak nám nezbývá než říci: Ano, těžko říci, že nedosáhl spásy, na posledních chvíli do záchranného člunu naskočil. A stejně tak těžko zpochybníme, že dosáhnout zákazu obchodu s otroky je jedna z nejlepších věcí, co se kdy povedla. Ale stejně!

Ale stejně jsem rád, že za křesťanství nemluví jen samí Johnové Newtonové, kterým na poslední chvíli dojde, že vlastně dělají něco dost podstatného celý život špatně. Dnes jsme slyšeli ústy Pána Ježíše Krista promluvit také druhou stranu. V dnešním podobenství nepromlouvají ti, kteří jsou překvapení, jak moc dostali. Naopak. Dnes Kristus Pán mluví za ty, kteří jsou překvapení, že dostali jen to, co dostali. Stojí tam jasně: „Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc; ale i oni dostali po denáru.“

A Kristus Pán ten příběh jistě říká kvůli svým učedníkům. Kteří s ním byli od počátku. Kteří pro něj všechno opustili. Kteří nakonec skončí vesměs mučednickou smrtí a ani o nich zas tolik nevíme, protože zbytek Nového Zákona z větší části zabere Pavel, který s nimi ani nechodil a církev dokonce pronásledoval.

Ano, jak se toto podobenství naplňuje právě na apoštolech! Třeba takový Juda: Jako Ježíšův bratranec s ním byl skutečně od počátku, už od úsvitu jeho činnosti. A po pravdě, kdo si vůbec pamatuje, že byl mezi apoštoly, kdo si vzpomene, že máme v Novém Zákoně jeho list a co je v něm napsáno? Kdežto místa z Pavlových epištol zná každý, protože Pavel měl vzdělání a uměl dobře psát. A přece zase: Nemůžeme pochybovat, že Pavel byl spasen a nemůžeme pochybovat, že právě jeho listy podávají správný a velmi potřebný výklad Ježíšových slov. A že právě jeho Pán Bůh vyvolil, aby nás, pohany, připojil ke svému lidu. Ale stejně.

Bývaly doby, kdy se zapomínalo na to, že kdo se nechá od hospodáře najmout a pracuje na vinici, ať už tam vyvine jakékoliv úsilí, získal život – o život tam totiž jde, protože denár vás i s rodinou udrží právě den při životě, takže se dočkáte dne nového.

Církev kdysi zahrnovala v Evropě většinu lidí. A těžko lidé snášeli, že by na tom byl nakonec stejně člověk od dětství zbožný i napravený lesní loupežník. Jen proto, aby úmysly Boží zapadaly do běžného selského rozumu byl vymyšlen očistec, kde si ti, kteří neudělali dost, své odbudou. Přímo do věčné radosti vejdou dle této římské nauky jen lidé téměř dokonalí.

Jenže pak by všechno záleželo na člověku: Svou spásu by si nějak odkroutil buď tady na zemi, nebo po smrti a bylo by to jako v té mimořádně hloupé písničce, kde se zpívá: Až zítra ráno v pět, přijde ke mně kněz, řeknu mu že se splet, že mně se nechce do nebes, že žil jsem jak jsem žil, a stejně tak i dožiju, a co jsem si nadrobil,to si i vypiju. Čili, Bohu se za nic nevděčí a tudíž ani netouží s ní nějak být a tudíž ani Bůh nemusí být – a ani není. Jenže Bůh je. A je nejzazší hranicí bytí. Je tou největší nadějí, nebo nejhorším strachem. U něj není žádný handl. Kdo v něj doufá, kdo poslechne jeho povolání, ten už se nemusí bát, že by přišlo nějaké „ale!“. Nějaký dodatečný poplatek a tak dále. Bude to prostě, na konci dne, až skončí tento svět, bude to prostě dobré, nejlepší, jak jen může být.

Proto, kdo nastoupil pozdě, třeba už ve starším věku, třeba po tom, co už je nějaký velký dějiný zápas dobojován – nemá mít rozpaky, stát nečinně, ale má se hned zapojit do práce. To je jedno, že přišel až poslední. Toto je třeba poznamenat k velké římské církvi, která je tak početná, že nedokáže věřit, že by všichni, malí i velcí, dostali bez rozdílu zásluh stejný život – a tak dělí lidi přísně na světce a ty ostatní.

To je i vzkaz pohanům: Pokud si chcete vypít, co jste si nadrobili, budete Boží hněv pít věčně. Ale pokud chcete vejít, již jste křtem získali život a patří vám stejná mzda, jako nám. Tolik tedy k jiným časům, církvím i k těm mimo církev.

Dnešní doba ovšem, naše doba – protože je církev malá – v obavách vyhlíží, zda vůbec přijde někdo nový. A pramálo se dbá na to, že v církvi někdo vyrůstal a vytrval už od narození – takových lidí je přece málo, za jejich života se církev zmenšila a tak dále – je jich moc málo, kdežto tam venku je spousta lidí, kteří by přece mohli přijít. A tak mám ten pocit, až sám jsem se stal křesťanem až v šestnácti letech a v naší rodině není žádná dohádatelná křesťanská tradice – mám ten pocit, jako by lidé, kteří se stali křesťany už jako nemluvňata – protože křtem se z vás stává křesťan – jakoby tito lidé byli z kazatelen jen káráni a dávalo se jim za vinu, že je církev malá, že neroste, že nikoho neoslovuje. To je mimořádně hloupé a kruté. Ten hospodář přece neřekl svým nejdéle sloužícím dělníkům: Nic neumíte, nic jste nedokázali. Proto jsem si najal nové, mladší, dynamičtější. Ne! On jim jen řekl: Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří a jdi! Podívejte! Jsou to jen jeho dělníci. Kteří by neměli ani na slanou vodu, kdyby je nenajal. Jako nám by zbývala jen smrt, kdyby nás Bůh nepovolal, někoho dokonce už jako batole. Oni jsou po pravdě řečeno na toho hospodáře odkázáni. Ale on jim po jediném dni práce říká „příteli“. On je nijak neuráží, jak mají ve zvyku módní kazatelé. Říká jim „příteli“. Protože on ví o tom žáru dne a dřině. Ale tak zněla dohoda: Za tu dřinu denár. Jistota, že budeš žít i zítra.

A pohleďte, že Hospodář je laskavý i k těm, kteří zrovna nepějí ódy o úžasné milosti a vzácné přízni. Říká jim „příteli“ a nechce být jejich nepřítel. Mohl by říci: Beze mě bys neměl denár, beze mě bys nepřežil. Ale neřkne to. A i když má všechnu moc v rukou, stejně řekne „příteli“ a stejně řekne „dohodli jsme se“. Dává svým služebníkům důstojnost, uznává, že pro něj něco udělali – i když by to pro něj, za jeho peníze mohlo udělat tisíc jiných. Ale takový ten hospodář není, jedná zdvořile s tím, kdo pro něj pracuje.

Konec konců, když reptáme proti Bohu, Bůh by proti nám mohl vytáhnout tisíce našich černých či žlutých bratří, kteří jsou pro víru zabíjeni, mučeni elektrickým proudem, vězněni a tak dále. A stěžoval si někdo z těchto našich bratří, když sem k nám přijel? Zmínil se jen slovem, že to tu máme lehčí? Ani ti nejstarší z nás, kteří pro víru zkusili většinou nejvíc, nezažil ani zlomek toho, co tito barevní.

Ale Bůh nepoužívá argumenty jako na základní škole. Neříká: Co by za to daly děti v Africe, když vám nechutná hrachovka. Protože vám prostě nechutná. Když děti z afriky přijedou do Evropy, také neskončí na tom, že se do konce života cpou hrachovkou. Taky jim přestane chutnat.

Říká jen každému: Pracuješ na mé vinici – slib dodržím, dostaneš denár. Kdo mě poslouchá, ten prostě dostane denár. Uvěř, dej se pokřtít, jdi a nehřeš více – a budeš žít. Otázka opravdu zní: Budu žít/nebudu žít. Při takové otázce nemá smysl se s někým srovnávat. Je to Boží nabídka. A ta nemůže být menší než úplná jistota spasení bez ohledu na zásluhy, i když samozřejmě každý z nás má dělat, co může.

A přece je v tom podobenství víc pochopení, vlídnosti a citlivosti než u kazatelů lásky od psacího stolu. Protože to podobenství přiznalo: Hospodář sice dal všem stějně, ale je fakt, že některé najal jako první a ti odřeli nejvíc. Že někdo dělal víc tam prostě je a nijak se to nezpochybňuje. A tak, když někdo řekne: Užil jsem si bohatství, zábav a radovánek, ale pak jsem poznal prázdnotu svého života, skutečně si právem říkáme: Dobré, ale já ani neměl šanci poznat prázdnotu bohatství, protože jsem nikdy žádné neměl. Poznávat prázdnotu bohatství a světských radovánek nebude zřejmě z počátku úplně nepříjemné. A to je prostě pravda, která je v tomto podobenství.

A snad je v tom podobenství ukryto i nevyslovené uznání pro ty, kdo byli od začátku: Zaměstnavatel v běžném životě nejdříve najme nejspíše silnější, odolnější, schopnější dělníky. Že jsou s ním od začátku znamená, že je v ně vložena i větší důvěra. Těm posledním naproti tomu říká: „Co tu stojíte celý den nečinně?“ To je méně důstojné.

V tomto světě je tedy rozdíl mezi těmi, kteří přišli dřív a kteří později. V tomto světě je rozdíl mezi mučedníky a vyznavači, těmi, kteří byli přikrčení a měli strach a těmi, na které tak těžké zkoušky vůbec nepřišly. To je zjevná pravda a je násilné tuhle skutečnost nějak popírat a přeonačovat. Všimněte si, nikdo z těch posledních ani necekne, jsou za denár rádi, protože k němu přišli jako slepí k houslím. Ti, co dřeli, si mohou stěžovat, ale Hospodář jim laskavě vysvětlí, že ta jediná mzda byla domluvená od začátku a tu dostanou.

Podstatná věc je, že pokud je před námi věčný život, je to natolik lákavá nabídka, že je víceméně jedno, o kolik jsme toho udělali víc, než druzí. Nebo o kolik míň. Tady v tomto světě je to sice vidět – a o tom je dnešní podobenství. Ale v porovnání s věčnou blažeností, která nás čeká, je to víceméně jedno.