To se stalo, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka: ,Povězte dceři siónské: Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý a sedící na oslici, na oslátku té, která je podrobena jhu.‘ Ovšem pozor! Jak se to stalo? Není to úplně „se stalo“, ale zařídil to pro sebe sám Ježíš. Můžeme si tak vybrat: Ježíš je buď věčný poží Syn a co zdávna skrze Ducha proroku zjevil, teď musí naplnit. Podobá se to trochu jediné teoretické možnosti, jak cestovat časem: Jednoho dne se před vámi objeví vaše já z budoucnosti a předá vám návod na stroj času. Vy pak soustředíte svoje prostředky na stavbu toho stroje, velmi se tomu věnujete. Až po letech stroj postavíte, odcstujete do minulosti a sami sobě předáte návod na – stroj času. Nějak ovšem člověk v této napohled logické teorii cítí, že tam chybí, že člověk není Bůh. Ježíš však věčný Boží Syn je.

Druhá možnost je, že to je celé podvod, jak zneužít starou pověsta a zahrát to přesně tak, jak to bylo předpovězeno. A stalo se celé skutečně zvláštně: Učedníci přivedli oslátko s oslicí a vypadá to, jako že Ježíš jede na oslici i oslátku zároveň. Jak to udělal? Asi by to nějak šlo, ale rozhodně by to nevypadalo ani slavnostně, ani důstojně, prostě divně. V prorokovi je to tak doslova napsáno. To ovšem proto, že ve starém zákoně se skoro vše slavnostní říká dvakrát jinými slovy. Nezky to zní a lépe se to pamatuje, je to obdoba našeho rýmování. Že by tohle lidé tehdy nevěděli? Je to možné, v Novém Zákoně vidíme, že i sám Ježíš cituje z Písma velmi doslovně, jak to tam leží, prostě jako ze Zákona. Dnes by mu něco takového na teologické fakultě neprošlo.

Že Ježíš nechal přivést dvě zvířata se dá ovšem pochopit, když čteme o tom samém v Markově a Lukášově evangeliu: „naleznete přivázané oslátko, na němž dosud nikdo z lidí neseděl“. To znamená oslátko velmi mladé, které se od matky ještě jen tak odvést nenechá, takže tu je třeba přivést s ním. „na oslátku té, která je podrobena jhu“ – na rozdíl od oslátka, které ještě žádnému jhu podrobeno není. Takže Ježíš jede na tom čerstvém oslátku a tu oslici vedou někde vedle, aby oslátko nejančilo.

Co vypadalo jako verš a co skutečně je verš se nakonec ukázalo jako praktická nutnost. Ale to by nemělo být takové překvapení. Verše nejsou jen jako, jen pro pobavení. A že je něco symbolické neznamená, že to také není praktické. Právě naopak: Aby něco mohlo být znamením, musí to také skutečně fungovat. Třeba voda skutečně rozpouští a smývá špínu a nezanechává zápach – jinak by nemohla být znamením očištění; proto nekřtíme třeba petrolejem. Chlebem se člověk skutečně denně živí a víno skutečně mírně tiší bolesti a pozvedá náladu, ducha – proto nesloužíme Večeři Páně sušenkami a džusem. Symbol je vždy něco, co se spolehlivě děje, co funguje. Znamení, dalo by se říci, máme ozkoušené víc, než to, co označuje.

Podobně ty verše: Někteří vědci se domnívají, že původně lidé mluvili jako v básních a až později věcně, jako my dnes. Třeba ve slovanských jazicích, které se měnili méně, než ty zápúadní ne málo věcí znamená jednu věc i pravý opak. Proto třeba nejde přeložit některé vtipy. víc je to poznat na srovnání, třeba naše „úžasné“ znamená u východních Slovanů „strašné“. Protože prakticky, nadšení a hrůza jsou si dost blízko. Řekněme třeba, když skočíme padákem. Velké události jsou často prostě víc věcí najednou. Konečně, ty nejasné básně nás také berou za srdce víc, než kdyby to někdo řekl normálně. Protože to vystihuje náš pocit přesněji.

roto Ježíš koná tento obřad. Ano, obřad – Ježíš jede na oslu asi tak poslední kilometr když před tím ušel tak sto kilometrů z Galileje pešky. Protože tak to pochopí i ty děti, které volají v chrámě „Hosanna Synu Davidovu“. Každý, i ty děti, tomu rozuměl. Na to obřady jsou, že to každý v nitru chápe, že to u každého zahraje na nějakou vnitřní strunu, vzbudí v něm něco, co v něm už je. Proto žehnáme, vkládáme ruce a tak podobně; proto i nemluvňátku žehnáme, protože chápe, co se děje. Velekněží a zákonníky to dráždí i proto, že v jejich očích by duchovní věci měly být jen pro chytré, vzdělané, nějak společensky uznané – ale nejsou! Duchovní věci jsou proto duchovní, že každého zasahují, že jsou povědomé.

Proto je také Ježíš tak rozhněván, když na místě svatých znamení, na místě bohoslužby, v chrámu, nachází prodavače a penězoměnce. Ta svatá znamení, svaté písně, všechno to, co má sílu každého zazáshnout, nesmí vypadat tak, že vám to může někdo prodat. Že to patří nějakému člověku. Vždyť i děti dovedou pochopit ta znamení.

A přece se právě ta znamení vždy někdo prodat snaží. Krátce pře Ježíšem vjel do Jeruzaléma na koni, doporvázen svými vojáky, Pontius pilát. A po něm jiní vládcové se nechávají porvázet v průvodu, nechají volat zástupy „zachraň nás“, Hosanna. Symboly mluví, mluví ovšem, ať už je používá kdokoliv. A ovšem také, velký dojem jednou odezní. A mnozí z těch, kteří nyní mají dojem, že jsou s ostatními sjednoceni na velké věci, kdo nyní volají Hosanna, budou už za týden volat ukřižuj.

Proto musí přistoupit i to věcné slovo. Které možná nebere tolik za srdce jako báseň, jako zážitek ze slavného obřadu. Těch slov je možná potřeba říci víc, už jim přestávají rozumět němluvňata a kojenci, možná i děti. Ale zase tak snadno se toho slova nejde zmocnit, nejde si ho koupit.

Neznamená to však, že proto zůstaneme jen u slov – jako Ježíš jen u slov nezůstal. Ale ve svém slavném vjzedu do Jeruzaléma dal lidem i to znamení, i ten zážitek. Také naše bohoslužba spočívá ve slovu – a svátostech. Pokud zanecháme obřadů a slavností, pokud přestaneme Boha kromě slov oslavovat i písněmi, i verši žalmů, někdo se těch znamení rád zmocní, nezůstana to možnost ležet ladem. Buď se bude volat hosana Kristu a jemu pokládat na zem pláště, nebo lidé budou jako krále a spasitele vítat každou chvíli někoho jiného. Někoho jiného nikoliv po svých pláštích, ale po sobě samotných nechají šlapat. Proto i my volejme: „Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!“ Amen