Pokořený král přijíždí na oslu, jak svědčí prorok Zacharijáš. A je to skutečně pokořující příjezd, nejen kvůli tomu oslu. A místo pokořující bychom dnešní řečí mohli snad říct i trapný. A do pokořující, trapné situace, se ve světě dostává nejen Syn boží, ale i jeho učeníci, jeho následovníci, jeho církev.

Už přípravy na tento slavný vjezd: Ježíš vybere dva učeníky a řekne jim: „Jděte do vesnice, která je před vámi a hned, jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko, na němž dosud nikdo z lidí neseděl. Odvažte je a přiveďte! A řekne-li vám někdo: ‚Co to děláte?‘, odpovězte: ‚Pán je potřebuje a hned je sem zas vrátí.‘“ Jako by je posílal něco ukrást. Podezření z krádeže minimálně hrozí. Ale hned teď si vezměme z Ježíšových učedníků příklad. Hned šli. Asi se jich zmocnil pocit studu. Asi se divili, co je to za divný příkaz. Asi si i řekli: ‚Kdybychom zůstali doma, tam, kde jsme se narodili a nevyrazili s Ježíšem do světa, do podobných situací bychom se asi nedostali. Tam jsme měli každý nějakého příbuzného, který by osla rád půjčil. A nebo alespoň šlo zajít za některým ze sousedů, s kterým jsme za dobře. To je normální. Ale někde takhle pokradmu odvazovat osla? ‘Ale hned šli. A z toho si vezměme příklad.

A tak šli. Asi s trochu divným pocitem kolem žaludku. Vesnice už je na obzoru, v plném poledním slunci. Člověka není vidět, ale to je jen klid před bouří. A hele, támhle zrovna jde nějaká paní s konví. A vypadá pěkně protivně. Jestli té to budeme muset vysvětlovat … A co že máme říct? Pán je potřebuje? Nezní to divně? To přece není žádná omluva. A nešlo by vymyslet něco věrohodnějšího? Třeba: Jenom si ho prohlížíme. Nebo: Chceme ho odvést do stínu. A nebo to alespoň nějak zaobalit. A kdo to řekne – radši ty, tobě budou víc věřit. A proč já, proč ne ty. A tak nic nevyřešili a došli až na kraj vesnice. Chvíli přemýšleli, jestli se raději neplížit zadem, mezi ploty. Jdou dál vesnicí. Je proč si připadat hloupě – cizí člověk je ve vesnici vždycky podezřelý. A zvlášť teď, před svátky, kdy jde kolem spousta poutníků a k takovým velkým shromážděním se vždy připletou různé podezřelé existence. Polední stojatý vzduch jen občas rozechvěje zakdákání slepice, jinak je klid. Oslík nikde, tak se asi budeme moci vrátit, táhne hlavou učedníkům. Ale hned na začátku vesnice, na rozcestí, je u dveří přivázané oslátko. A stojí tu ovšem i hlouček vesničanů. Učedníci se na ně snaží nedívat a jdou hned k oslátku, s pocitem přistižených školáků. Ale ne, zrovna dvojitý uzel. Roztřeseným prstům trvá rozvázat provázek nekonečně dlouho. Je to čím dál tím trapnější. Hlouček rozmlouvajících vesničanů opodál utichne a teď všichni tázavě hledí na učedníky. A je to tu: „Co to děláte, že odvazujete to oslátko?“ „Pán je potřebuje a hned je sem zas vrátí“, vyhrkne překotně ten s učedníků, který se zrovna nepotí nad uzlem. A nic, ticho. Vesničané se po chvíli zase začnou bavit mezi sebou. Uzel jde najednou rozvázat jako nic a oslík se ani moc nevzpouzí, když ho kvapem vedou pryč.

Podobně mi jeden farář vyprávěl, jak sháněl peníze na opravu střechy. Prostě zašel za jedním místním obchodníkem a řekl: Dobrý den, jsem evangelický farář a chci vás poprosit o peníze na opravu střechy. A dostal je. Neříkal, jestli předtím už takhle nežádal neúspěšně a kolik že lidí vlastně navštívil. Ale tady to zrovna fungovalo. Podobně na mě působilo i vyprávění Jany Konvalinkové, jak po Lounech sháněla sponzorské dary pro dětské odpoledne. Možná už tak nějak nejistě tušíte, co z těchto vyprávění plyne, ale ještě počkejte.

Jak se mi jeví, Ježíšův vjezd do Jeruzaléma nemusel tak slavný, jak si ho malujeme. Čteme o velikém zástupu, který vítá Ježíše, kladou mu na cestu své pláště. Ale i tady můžeme tušit jistý trapný moment. Třeba se někomu nechtělo nechat si pošlapat svoje sváteční oblečení, třeba od oslíka požehnaného krále. Ale když to tak udělali všichni v řadě přede mnou? A co takhle useknout jenom nějakou větev, to by přece také stačilo. A tak vyběhne z řady, provolávající Hosana a odsekne ratolest stromu, skoro jako by si chystal prut na opékání buřtů. A hned se ten nápad zalíbí dalším, zástup se začne rozbíhat. A třeba i majitelé těch stromů nadávají, co že jim někdo ničí jejich zahrádku. A někdo se zastydí a zarazí se, vrátí se zpět do řady, jiný jen mávne rukou. A třeba už pak kladl dav na cestu jenom ratolesti a když se někdo rozhodl dát na cestu přece jen plášť, skoro se cítil se svou pokorou trapně. Třeba.

I to, co dav volá, není zrovna povedené. Hosana znamená: „Zachraň.“ V hebrejštině, přirozeně. Ale Židé už tehdy mluvili aramejsky. Takže se zdá, že to křičeli jen jako takové svaté slovo, aniž by úplně rozuměli, co znamená. Vždyť zachraň – koho? Zachraň Syna Davidova? Zachraň na výsostech? A požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově zase byl obřadný pozdrav pro poutníky do Jeruzaléma, z žalmu 118. Je to trochu jako by křičeli: Radostné prožití velikonočních svátků. Takže se ani moc nedivíme, že hned farizejové přichází s „diskrétním upozornění“: „Mistře, napomeň své učedníky. “Tak nám to ve svém podání zachoval Lukáš. Ale i Ježíšovu odpověď: „Budou-li oni mlčet, bude volat kamení.“

A tak, co je závěrem dnešního kázání? Následování Krista Ježíše nás může přivést i do trapných situací. Není to jen pronásledování nebo nutnost sebezapření, co je pro křesťana zkouškou. Mohou to být i trapné situace. Ba v našich podmínkách se s takovou zkouškou člověk setká daleko častěji než s utrpením a pronásledováním. A tak, i když Ježíšův úkol dojít pro oslíka mohl Ježíšovým učedníkům připadat divný, jejich poslušnost je evangeliem připomínána všude na světě až podnes. A i když byl Ježíšův královský vjezd do Jeruzaléma takový divný, přece ti, kteří tam tehdy stáli, vítali pravého krále králů. A stejně tak, i tam, kde je v kostele pět babiček, právě tam je přítomen sám Bůh a ne někde jinde. A nakonec – setkání s mnohými nepatrnými: starými, chudými, všelijak nemocnými, osamělými, ztroskotalými, v nás celkem oprávněně může vyvolat trapné pocity. A přesto právě v těchto nejmenších se s námi setkává sám soudce světa. Amen