a sestry, vítám vás na bohoslužbách 12. neděle po sv. Trojici.

398, 1–5

1. čtení: Deuteronomium 14

398, 6–12

2. čtení: Matouš 21, 10–17

Nesmíme být praktičtí úplně ve všem. Ty podstatné skutky v životě jsou právě ty nepraktické. Co víc! Ty nejdůležitější skutky a věci v životě jsou zcela neužitečné. Co je užitečné, to nám pomáhá dosáhnout nějaké jiné věci. Co je praktické, to je jen prostředek. Ale co nemá žádný další účel, to má smysl samo v sobě – to je život. To nám vypráví dnešní příběh.

Jak jsme slyšeli ve čtení Božího Zákona, každý Izraelec měl za povinnost po skončení sklizně použít celou desetinu na jednorázovou hostinu. Na svátcích, hostinách, není nic praktického – proto dnes na mnoha oznámeních a poznámkách stojí „v úzkém rodinném kruhu“, proto se v dnešní praktické době obejde mnoho životních zlomů bez slavností a hostin.

Navíc, starý Izraelec nesl na tu slavnou celou desetinu ze všeho, co měl. Úroda mu musela stačit na celý rok, desetina z ní tak představovala jídlo a pití nejméně na měsíc. Hostina s jídlem na celý měsíc! To je rozhodně velmi neprakticky naplánováno, s jídlem tak nejde naložit užitečně, hospodárně. Co tedy zbude, dostane vdova, sirotek, bezdomovec – protože sníst to sám člověk nemůže. Tedy, konečně něco užitečného, říká si člověk. Jenomže, po pravdě řečeno, o tom se mluví jaksi mimochodem, užitek z toho vzniká jen jako vedlejší efekt. A, je to užitek pro lidi, které často ani neznáte, rozhodně ne pro vás. Vám vznikla ztráta deset procent.

Ale, stálo to za to. Na hostiny a slavnosti se často ještě dlouho vzpomíná. I z dětství si často člověk dobře pamatuje právě vánoce, narozeniny, svatby – čas, kdy se neprakticky mrhá jídlem a penězi. Nějak ten čas má smysl sám o sobě a na budoucnost se v tu chvíli nemyslí.

Krom toho, že šlo o obrovskou hostinu, se ještě všichni Izraelci měli sejít na jednom místě před Hospodinem. Opět, bylo by šikovnější, kdyby každý svou oslavu uspořádal doma. Ano, proč někam chodit, když se můžeme najíst doma. Proč někam cestovat, když u nás doma to máme rádi a známe to tam. Navíc, tehdy se cestovalo v mnohem větší nejistotě, nebezpečí a s většími nepříjemnostmi, než dnes. Někam jen tak jezdit je nepraktické. A drahé.

Ovšem, stojí to za to. Co svět světem stojí, po letech člověk často vypráví právě zážitky z cest, z cizího prostředí. Co tehdy bylo nebezpečné, nepohodlné a úmorné později vypráví se smíchem a baví tím všechny ostatní.

Tedy, Izraelci měli vzít tuny jídla a vyrazit na dalekou cestu do Jeruzaléma. Protože to Bůh řekl. Na místo, které si vyvolí Hospodin – které si Hospodin vyvolí, ne které je pro všechny nejdostupnější. Byl to, jaksi, výlet se spoustou jídla na tajné místo. Skoro jako něco, co se dělá pro děti, nebo co dělají děti. A jen taková maličkost: Pokud má taková pouť přinést radost, přeci jen se nemůže odehrávat v úplné křeči, s nasazením všech sil. A proto Zákon dodává:

Kdybys měl dlouhou cestu a nemohl je donést … směníš je za stříbro, stříbro zavážeš, vezmeš do ruky a půjdeš … Tam koupíš za to stříbro všechno, po čem zatoužíš, skot, brav, víno, opojný nápoj, cokoli budeš chtít, a budeš jíst před Hospodinem, svým Bohem, a radovat se i se svým domem.

A právě tak se vzali v chrámu všichni ti obchodníci. Protože to, co mělo být velké dobrodružství s rodinou a dětmi, velká hostina z toho, co nám Pán Bůh dohromady dal, to čím dál tím více lidem přišlo nepraktické. A tak jich více a více nakupovalo až v Jeruzalémě, až ve městě. A nakonec někoho napadlo, že nejlepší by bylo prodávat a kupovat přímo na místě, na chrámovém nádvoří.

Soudím konečně, že na Ježíšově hněvu není zase tolik co vysvětlovat. Když jeho pohled padl na nádvoří plné prodávajících a kupujících, podobalo se to asi tomu, když se rozhodnete vylézt na vysokou horu v divočině. Stoupáte celý den, přespíte na svahu a stoupáte i druhý den. A když se váš pohled konečně přehoupne přes okraj vrcholu, zjistíte, že z druhé strany sem vede asfaltová cesta, je tu zřízeno parkoviště a všichni sem jezdí autem.

Také v chrámu je vše zařízeno tak, aby cesta sem nestála člověka moc velkou námahu. Všechno má u nosu, „tu věc“ může rychle vyřídit a zase si jít za svými věcmi.

Pouť do Jeruzaléma sice byla povinnost. Nebyla dobrovolná. Ale tou povinností vedl Bůh člověka k tomu, aby zažil něco sám za sebe, něco sám pro sebe a spolu s druhými. Tu pouť Bůh přikázal, aby si člověk něco prostě jen užil. Aby si užil úrody, kterou od Boha dostal a nemyslel hned na to, zda mu stačí na celý další rok. Stejně z ní musel desetinu prohodovat s bratry a sestrami. Aby moc nemyslel, jak to s ním bude dál, měl s tím vším jít někam pryč, někam mezi lidi, někam – před Boží tvář a žít jen tím okamžikem setkání s Bohem a bližními.

Když je tak snadné všechno zařídit a pořídit, ten obřad nezabere tolik času. Lidé mohou už při cestě tam, už během obřadu myslet na to, co budou dělat potom. Je to jako jet na tu horu autem a už předem si říkat: A pak stihnu ještě hrad a koupaliště a večer seriál. A hned zítra mohu do práce, abych měl peníze na další výlet. Abych na něj nemusel jít pěšky, ale stihl toho víc. Tímto způsobem však člověka za chvíli nebaví nic. Zbude mu sice spoustu času – ale jen na to, aby se užíral.

Jistě že člověk nemůže žít v křeči, jistě nemá cenu dělat věci za cenu úplného vyčerpání. Proto to ustanovení, že kdo to má opravdu daleko, může si nakoupit až na místě. Podobně si nestloukáme vlastní nábytek, nelovíme oběd v polích oštěpem – i Izraelci měli truhláře, pastevce a řezníky, u kterých nakupovali. Ale právě náboženství, víra, zůstávala tou oblastí, kde se cíle nedalo dosáhnout penězi, ale pouze namáhavou cestou s nákladem na zádech. To bylo už tehdy to poslední místo, kde člověk dělal vše od začátku do konce sám, s rodinou, přáteli, s bližními. Považte, že jediný zážitek, který známe z Ježíšova dětství je právě to, jak jde s matkou a Josefem pěšky na pouť do Jeruzaléma, mnoho dnů. A jak se tam ztratí a zase ho najdou a tak dále. Ne náhodou hned po vyčištění chrámu uzdraví Ježíš slepé a chromé – ty, kteří na žádnou pouť jít nemohou, kteří tu nemají co obětovat, i když by třeba chtěli. Kdyby se slepému vrátil zrak, netrávil by asi hned potom všechen čas doma u televize, ale šel by se dívat do ulic. A kdyby chromý mohl chodit, nesedl by hned do auta, vlaku nebo na kolo, ale šel by se jen tak projít.

Co z toho plyne? Jednak věci docela prosté: Člověk, zejm. dokud je při síle a zdraví, by si neměl dělat všechno jednoduché a pohodlné, protože pak z života nebude nic mít. Každý, kdo může, by měl alespoň někdy zkusit jít den pěšky. Měl by aspoň jednou vidět, jak se zabíjí zvíře, které denně jí. Každý by měl aspoň jednou zkusit vypěstovat mrkev nebo aspoň pažitku v truhlíku za oknem. Každý by měl jednou zkusit udělat knedlík, od těsta až po hotové jídlo. Každý by měl aspoň někdy vyprávět ostatním zajímavý příběh a zpívat písničku. Každý by měl někdy zkusit přečíst tlustou knihu. Zkrátka, každý člověk by měl zkusit dělat něco složitě, namáhavě, aspoň někdy, aspoň jednou. I když nemusí – a v tom je právě to kouzlo, že nemusí. Tak zní nejprostší smysl, který v tom příběhu nacházím.

Jde v něm však, za druhé a na posled, také o chrám, o bohoslužbu, o církev. Co platí pro všední věci člověka, platí pro církev nepoměrně více. Co myslíte? Když jsou lidé na výletě, jaký kostel si jdou prohlédnout? Ten kamenný, gotický, s třicetimetrovým stropem, kde je zima i v létě. Kde jsou varhany, tvrdé lavice nebo kde není vůbec žádné sezení. Nikoho zvědavost neláká do domečku, obloženého půl metrem polystyrenu, kde jsou měkoučká křesílka, místo kazatelny pódium a místo odřených zpěvníků promítací plátno. Protože tam je to jak v kině, už jen pražená kukuřice chybí.

Když už se někdo vydá na duchovní cestu, chce si ji prožít. Chce zažít námahu. Chce se před Bohem také trochu pokořit: Sedět na tvrdém, trochu se lokty dotýkat lidí kolem sebe. Chce luštit zpěvník a snažit se pochytit nápěv staré písně. Nechce slyšet elektronické klávesy, jako na každé venkovské tancovačce. A nechce hned všemu rozumět, nechce dostat každou myšlenku až pod nos. Ale chce, aby před ním zůstávalo i nějaké tajemství. Však i ty děti v chrámu úplně nevěděly, co znamená Hosana, protože to je hebrejsky a tak už tehdy nikdo nemluvil.

Kdo hledá Boha, chce maličko měnit svůj život, krůček po krůčku – a chce, aby to po něm někdo žádal, aby mu to někdo kázal.

Jistě že nelze nechat lidi v kostelech zmrznout nebo padnou vyčerpáním, jistě že nelze sloužit bohoslužby celé v latině či již téměř nelze číst z bible kralické. Ovšem v pravém náboženství musí zůstat trochu námahy, trochu zdlouhavosti – protože v bohoslužbě nejde o to být z ní zase rychle doma a skoro nepocítit, že jsem vyšel někam ven. Ti, kteří chtějí podávat víru na podnose, bez každé námahy a zdržení, to jsou kramáři a lupiči. My nejsme jako mnozí, kteří kramaří s Božím slovem, nýbrž mluvíme upřímně, z Božího pověření a před tváří Boží v Kristu. Amen