Milé děti Boží, ani jeden z těch dvou synů dnes nejednal správně. Ten druhý byl podvodník: Řekl otci, že půjde pracovat, aby měl pokoj, ale pak nešel. Ale ani ten druhý nejednal správně: Rodičům přece nejde říci: Nechce se mi, když po nás něco chtějí. Do namáhavých věcí se nechce nikomu.

Možná to vypadá, že pro dospělé nění nic namáhavé, protože jsou starší, silnější, větší. Ale ve skutečnosti jen neříkají, že se jim něco nechce. Mamince se taky vždycky nechce vařit. Ale kdyby neuvařila, šli by všichni spát o hladu. Dospělý je ten, kdo nemůže říct: Nechce se mi – protože co dělá, je moc důležité.

Farář nemůže říci: Nechce se mi psát kázání, protože v neděli si přijdou všichni poslechnout Boží slovo. Hasič nemůže říci: Nechce se mi v noci stávat a jet hasit oheň – protože pak by někomu shořel dům. Doktor nemůže říci: Nechce se mi léčit lidi – protože pak by někdo třeba i umřel. A to víte, že hasičovi se nechce v noci stávat a nechce se mu ani do ohně. A doktorovi se taky nechce koukat pořád někomu do nemocného krku nebo do ošklivé rány. Ale každý, kdo dělá něco důležitého, nemůže říci: Nechce se mi – i když se mu nechce.

Horší by ale bylo, kdyby ti všichni řekli: Udělám to. Ale pak by to neudělali. Maminka by řekla: Večer budou ovocné knedlíky. Ale pak by nebylo k jídlu nic. Hasič by řekl: Jedu k ohni. Ale pak by se tajně vrátil do postele a nechal by dům shořet. Farář by řekl: napíšu kázání. Ale v neděli by byl kostel zavřený a všichni, kdo ráno vstali, by šli zase zbytečně domů. Doktor by řekl: Jdu léčit lidi. Ale pak by se zamknul v ordinaci a nijak vám nepomohl, i když vás něco bolí. To by bylo horší, než kdyby nedělali nic.

A proto byl ten první syn, který řekl: Nechce se mi, ale potom toho litoval a šel, přece jen lepší. Došlo mu, že jeho úkol je důležitý. Kdyby nebylo důležité, co mu otec říkal, tak by ten otec na to pole šel sám. Nebo by ho tam ten otec vůbec neposílal. Ten syn litoval, že nešel. Protože Otec si myslel, že je dost dobrý, aby práci na poli zvládl. Otec si říkal, že je dost šikovný, aby tu práci uměl. Tak to tomu synovi bylo líto a šel tam, aby dokázal, že tu práci umí. A aby dělal, co je důležité.

Milé děti Boží, nejlepší by bylo, kdyby každý dělal, co mu někdo, kdo ho má rád a stará se o něj, řekne. Rodiče vědí, proč dětem něco nařizují. A jako děti mají poslouchat rodiče, dospělí zase musí poslouchat Pána Boha. Protože ten se stará o všechny a má rád všechny ty, kterým něco přikazuje.

Ale každému z nás se někdy něco nechce. A každý z nás, dokonce i dospělí, někdy řekne: Nechce se mi. Ale je velmi důležité, aby každému z nás, dítěti i dospělému, bylo někdy něco líto. Aby nám bylo líto, že jsme neudělali, co jsme udělat měli. Když neuděláme, co máme, je to vždycky hanba. Ale když je nám to líto a tak to přeci jen jdeme udělat, není to zase taková hanba. Nejhorší je, když si všichni myslí, že jsme hodní, ale přitom hodí nejsme. Komu je něco líto, kdo něčeho lituje a proto se snaží aspoň potom dělat věci správně, s tím to nakonec dobře dopadne. Dobrý člověk se pozná podle toho, že je mu aspoň někdy něco líto a tak aspoň potom udělá, co má.

A tak, Ježíš nám všem, malým i velkým, říká: Dělejte, co máte nařízeno. Děti, co mají nařízeno od rodičů a dospělí, co mají nařízeno od Pána Boha. Někdy je to těžké a nikomu by se do toho nechtělo. Někdy se nám to zdá tak těžké, že řekneme, že nechceme. To by ale znamenalo, že za nic nestojíme, že nic nedokážeme. A tak to není. Když po nás rodiče něco chtějí, tak proto, že vědí, že to dokážeme. A když po nás Pán Bůh něco chce, tak proto, že ví, že to dokážeme. A tak, všechno se dá napravit, pokud je nám něco líto. A pokud uděláme aspoň potom, co po nás Bůh chce. Amen