Dnešní podobenství nejlépe pochopí ten, kdo někdy bydlel v nájemním bytě. A nebo snad ten, kdo někdy byt pronajímal.

Když se nastěhujeme do nového bytu, většinou nám ještě dveře přijde odemknout domácí. V našem novém bytě chodí jako doma, ukazuje, kde co je, na co je třeba dbát. A když se za ním konečně zavřou dveře, připadáme si první noc v novém bytě spíše jako v hotelu. Nebo spíš dokonce jako v nějakém útulku. Zkrátka jako když nás někdo nechal u sebe přespat.

Jak ale plynou dny, začnete se tam cítit doma. Už víte, že když odemknete ty známé dveře, vaše dveře, ucítíte známou vůni vlastního bytu. Že když vejdete dovnitř, jste ve svém. Že cizí svět a jeho nebezpečí, den a jeho námahu, to všechno za sebou spolu s vašimi dveřmi zavíráte. A už jste ve svém.

Pochopitelně, ne všechno vám doma vyhovuje. Jednou za čas se rozhoupáte a vymalujete – což je skoro jako vyhořet. Musíte vyndat věci ze skříní a polic, dát je někam na hromadu, skříně nasunout do středu místnosti. Kromě potíží s malováním vás čeká velký úklid a úkol srovnat vše zase zpět. Jindy se pustíte do předělávání koupelny a to je pak v celém bytě prachu a suti jako na staveništi, vypadá to tam jak po boji. A nakonec třeba někde zbouráte příčku a pro vás praktičtěji spojíte místnosti.

A jednoho dne přijde majitel domu, že jde byt obhlédnout. Chvilku u dveří váháte, zda ho máte vůbec pustit dovnitř – je to přece váš byt. A když ho nakonec, s nevolí, pozvete dál, sledujete ho nevraživě, ostřížím zrakem, jak suverénně prochází vaším bytem. Nové vymalování pochválí – ale vás to netěší. Co on ví, co to bylo práce! I o nové koupelně řekne, že jste to pěkně vymysleli – ale co on ví o tom, jak dlouho ještě potom seděl v bytě prach! A kolik to stálo a vůbec. A potom vejde do další místnosti. A řekne: Vy jste zbourali tu příčku? No to se nezlobte, to nejde. Tu zase musíte postavit. Musíte to uvést do původního stavu. Je to i ve smlouvě, přečtěte si to. Máto ho, po tom všem, co jste se svým bytem prožili, máte ho chuť zabít.

Ale po pravdě řečeno, skutečně je to jeho dům. A vy jste ve smlouvě skutečně podepsali, že nebudete provádět stavební úpravy bez souhlasu majitele. A že když to přece uděláte, musíte věci uvést do původního stavu. Kdybyste sami měli dům a v něm pronajímali byt, také byste nechtěli, aby vám ho nájemník úplně překopal – jen proto, že už tam dlouho bydlí.

Každý člověk, který pronajímá něco vlastního, to myslím dělá s obavami, jaký nový nájemník bude. Především, zda bude platit nájem. Dále, zda byt nevybydlí. Zkrátka, zde si nájemník časem nezačne myslet, že je to prostě jeho byt a vy že mu do jeho věcí nemáte co mluvit. Na druhou stranu, pokud budete nájemníka chodit každý den kontrolovat a chodit mu po bytě, pokud mu nedovolíte nastěhovat si vlastní nábytek, pokud mu nedovolíte vymalovat barvou, kterou by chtěl – nebude se tam nikdy cítit doma, nebude o ten byt nijak dbát a pečovat. A bude to tam vypadat jako na ubytovně; kde člověk jen přespává a tak je mu celkem jedno, jak to tam vypadá, zda se něco porouchalo. Sám nic opravovat nebude, maximálně si bude den co den stěžovat majiteli, že to či ono nefunguje.

A stejně je to s těmi vinaři. Majitel jim vinici pronajal a odcestoval – aby se tam mohli cítit jako doma. Nekontroloval je každý den, nechodil jim radit, kdy přesně prořezávat, který den přesně okopávat, kdy sklízet. Pak by byli jen jeho nádeníci, jen jeho otroci – oni ale byli vinaři stejně jako on. Jen nedělali ve svém protože na svoje neměli. Dělali v pronajatém.

A stejné je to i s Pánem Bohem a lidmi, které povolal za svůj lid. Bůh nám nedává detailní pokyny pro každý náš krok. Potom bychom skutečně byli jen nádeníky, kteří nevědí, co dělají. Ale prostě ze strachu z trestu, aby nepřišli o obživu, dělají věci, které nechtějí, kterým ani nerozumějí. Jako Pán vysadil vinici a tudíž vínu rozumí, najímá si vinaře, kteří také mnohdy sami vědí, co dělat. Kteří jsou z oboru.

Bůh si nás povolává a skrz jeho povolání sami většinou víme, co by bylo dobré, sami to chceme, sami o to usilujeme. Díky tomu, že nás povolal z nevědomosti, máme sami podíl na jeho moudrosti. Máme nějakou představu o tom,jak funguje tento svět. I jak funguje svět duchovní, neviditelný. Mnoho věcí uděláme prostě sami od sebe, víme, proč je děláme. Cítíme se v duchovním světě doma a tak to je správně.

Ale všechny své představy o světě viditelném i neviditelném, celý svůj duchovní svět jsme nevystavěli na zelené louce. Základ položil někdo jiný. Ty věci jsme vyčetli z bible – a ještě ne sami. Vykládali nám je kazatelé, učenci a lidé ve víře starší. Náš duchovní svět, to, že často sami víme, co dělat, to, že je nám často spousta duchovních i světských věcí jasná – to je díky Písmu. A díky církvi, která Písmo po staletí šíří, předává a vkládá a uvádí do praxe. A díky dobrým tradicím, která staletí prověřila. Názory a postoje, které máme, jsme si nikdy nemohli vytvořit sami od sebe. Nikdy bychom je neměli, kdyby tu nebyly generace lidí před námi. Nikdy bychom je neměli, kdyby Bůh nepoložil základ v Kristu a v Písmu, které o něm svědčí.

Nemůžeme asi úplně přesně říci, co všechno vadilo Ježíši na velekněžích a starších. Ale snad by se to dalo shrnout takto: Zapomněli, že nejsou ve svém. Že přeci jen spravují něco, co sami nepostavili. A i když se na díle Božím třeba i hodně nadřeli – pořád to nebylo jejich dílo, ale dílo Boží. Ano, můžeme z toho vzít jednoduché pravidlo: Že se člověk na něčem hodně nadřel, ještě neznamená, že je to jeho. Když vám někdo skvěle opraví koupelnu a má s tím hodně práce, ještě to neznamená, že se tam bude pak každý den chodit koupat. Že se člověk na něčem hodně nadřel, ještě neznamená, že je to jeho. A ještě jinak: Že někdo něco dělá opravdu dlouho, třeba už deset let, třeba celý život, že někdo něco dělá opravdu dlouho ještě neznamená, že to dělá dobře. Jistě se vám zase někdy stalo, že vám starý řemeslník, který se tím živí celý život, odvedl mizernou práci.

Nemůžeme sice úplně přesně říci, co vadilo Ježíši na velekněžích a starších jeho doby. Ale můžeme říci, co platí dodnes a co platí dnes: Církev jsme nevybudovali my. I jako nemluvňata jsme do ní byli přijati teprve křtem, jinak bychom do ní nepatřili. A i jako dospělí jsme do ní nepřišli vlastním hledáním, byť by se nám to mohlo zdát, ale Bůh nás do ní přivedl svým duchem – a ona, církev, tu už byla před tím. Už dva tisíce let.

A tak jsme v duchovních věcech trochu jako Boží spolupracovníci. On je vinař a Pán vinice. My jsme také vinaři, také lecčemus rozumíme jako on. Ale pořád jsme v jeho vinici, děláme na jeho poli a ne na svém.

Proto do naší doby dle mého toto podobenství promlouvá nejvíc takto: I kdybychom byli v církvi od narození, i kdybychom jí mnoho dali, nemůžeme se najednou rozhodnout, že uděláme nějaké úplně jiné křesťanství, než jaké tu bylo dva tisíce let. Jen proto, že by se nám nějaké jiné víc líbilo. Nemůžeme si říci, že něco z Bible už nebudeme číst. Nemůžeme si říci, že odteď budeme bohoslužby dělat úplně po svém, jak vkusu doby a našemu vkusu vyhovuje. A nemůžeme najednou hlásat něco úplně jiného, než církev dva tisíce let učila.

Právě tehdy jsme jako ti zlí vinaři, když si myslíme, že jsme si na všechno přišli sami. Že naše pocity stačí na správné posouzení všeho. Že se nemusíme starat o to, co bylo před námi, co bylo na počátku. Že nemusíme brát vážně ničí hlas, pokud se nám to, co říká, nelíbí. Právě tehdy jsme jako ti zlí vinaři, pokud ke svému životu nepotřebujeme církev, protože máme pocit, že jsme si všechno sami dobře vymysleli. Pokud si myslím, že sám od sebe kolem sebe vytvářím společenství, ve kterém se každý musí cítit dobře – a pokud se necítí, tak ať táhne. Právě tehdy jsem jako ten zlý vinař, pokud mě ani nenapadne přemýšlet o tom, zda na mě druhým lidem něco nevadí právem.

I když třeba v církvi děláme mnoho. I když v ní třeba máme i velmi odpovědné místo. I když jsme v ní třeba i dlouho – přece není nikdy naše, abychom s ní dělali, co se nám zlíbí. Ale vždy se musíme ptát, co bylo na počátku, co bylo před námi. Vždy se musíme ptát, zda do toho sami nějak zapadáme, zda v nás to, co dříve bylo, dále pokračuje.