Dodnes platí, ba vždy platilo, co Ježíš řekl: Dokonce ani dnes peníze, které máte v peněžence, nepatří vám, ale státu. Když jsem se díval na stovku, nebyla podepsaná Pavelka. Stálo tam: Tošovský, guvernér. Proto je i trestné peníze ničit – nejsou totiž vaše. Pokud potřebujete peníze, potřebujete i Tošovského, Tůmu nebo Singera, aby za ně ručili.

A nejen to. Potřebujete i lidi, kteří věří, že si Tošovský, Tůma nebo Singer nevymýšlejí, že ten papírek je opravdu sto korun. Protože proč by vám jinak dali třeba kilo brambor za kus papíru? Protože naše peníze jsou z papíru. A tak ještě více než v době Ježíšově stojí na důvěře v toho, komu patří.

V Ježíšově době byly peníze ze stříbra; to aspoň něhoří a pěkně vypadá. Ovšem jíst se taky nedá. A hlavně – kdo z vás opravdu pozná pravé stříbro? Kdyby tam nebyl císařův obraz, císařův podpis, že tohle je opravdu stříbro – kdo by za plíšek dal pytel mouky?

A tak Ježíš říká těm, kteří za ním přišli: Na co si tu hrajete? Vy, farizeové, stejně používáte císařovy peníze. Nemáte snad po kapsách jeho peníze? Tak co? Tak mu je dejte. Ostatně, byl tu Jan Křtitel. Ten žil na poušti. Jedl kobylky a med divokých včel. Kdo chce žít bez peněz, po pravdě řečeno, může zkusit to samé. Na poušti, na kobylky ani před dírou v zemi, kde se rojí divoké včely, žádný nával není.

A platí to i dnes. Možná si vzpomenet na bratra Vojtěcha, který k nám zavítal z kraje léta: Bydlí s rodinou ve stanu a živí se chovem ovcí. Samotné stádo mu na obživu stačí. A ovšem, když chce něco víc, musí požádat o peníze Evropskou unii, kterou, jako mnozí jiní, nemá rád, protože svými nápady od kancelářského stolu jeho zamilované krajině spíše škodí. Ale když se nechce živit jen ovčím masem a mlékem a odívat se do ovčích koží – což ovšem jde – ovšem, pokud nechce, požádá. A to je ovšem pravdivý, upřímný přístup.

Používáte císařovy peníze? Pak mu je musíte dát, když je chce zase zpátky. Ovšem, co je důležité, jenom peníze! Tak Ježíš odkrývá pokrytectví farizeů: Jde tu jen o peníze císaři. Nic víc mu přece dávat nemusíte. Ano, je sice těžké vyjít s penězi. Jsou to nervy. Ale vyjít s nimi musíme jen proto, abychom si udrželi svět, který je z peněz postaven. Co máte, máte za císařovi peníze. Hrajete s ním od začátku tu hru. Peníze by bez císaře nebyly.

Ještě horší je však pokrytectví herodiánů. V jejich světě už jsou peníze ta jediná skutečnost. Připomínám znovu, peníze, které stojí a padají s císařem, s vládou. Když v třicátých letech zasáhla Německo krize, ráno stál chleba milion marek a pozdě odpoledne deset milionů. I když všechno kupujeme za peníze, nikdo z nás nevyměňuje chleba za mrkev, kterou sám vypěstoval, pořád jsou peníze jenom hra. Herodiáni považují to, kolik co dneska stojí, to, že Herodes je zrovna dnes králem, za poslední skutečnost. A podle toho se prý musí jednat. Proto se prý nesmí vládat ničím dráždit. Pak by nám nedala peníze.

Je pokrytectví tvářit se povznesený nad peníze – a přitom jimi platit. Ale ještě horší je kvůli penězům, kvůli přízni či nepřízni moci prodávat duši. Znovu můžeme říci: Jak Křtitel, ten opravdu žil bez peněz. Jedl kobylky a med lesních včel – a šlo to. Neumřel hlady. Umřel proto, že ho zamordoval Herodes. Herodiáni a se ale tváří: Musíme dávat daň císaři. Musíme podporovat Heroda, protože je s Římany za dobře. Protože nám spoustu věcí vymůže. Bez Heroda, bez císaře, bychom nebyli. Tak to je ještě větší lež, než když se člověk bouří proti vládě, jejímiž penězi platí.

Pokrytectví farizeů i herodiánů je v tom, že si pletou slova chci a musím. Farizeové nechtějí tahat na trh pytel mrkve, aby za něj dostali pytel mouky. Chtějí platit penězi. A proto sice nechtějí platit daň císaři, ale přesto musí.

My však neříkejme „musím“, když jenom cheme. Četl jsem kdysi dobrý článek. Autor se rozčiloval nad televizním pořadem. Jakási herečka tam procházela hliněnou osadou jakýchsi divochů a dojímala se: Bez čeho všeho se oni obejdou, co mi musíme mít. „Ne!“, řekl správě autor. My to nemusíme mít, my to chceme. Stejně tak: Naše děti nemusí vystudovat – ale my to chceme. Stejně tak si můžeme zajít pro oblečení do charity – ale takové nechceme, chceme jiné. Stejně tak se dá přežít na ulici – ale to nechceme, chceme bydlet v bytě. Ale neříkejme „musím“, pokud nejde o víru, pokud nejde o povinnost vůči bližnímu, pokud nejde o to, vyhnout se hříchu. Pak je to jenom „chci“.

Vlastní tužby, pohodlnost nebo zbabělost nesmí člověk vydávat za nutnost. Člověk se má umět přiznat ke své vůli, ke svým touhám, ke své slabosti. Nemá říkat: Je to nutné. Vždyť co řekl Adam v ráji: „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a…“ A co? A odmítl jsem? Ne. A jedl jsem. Ale úplně stejně jsem mohl říci: To nechci.

Protože nechceme vlastními sislami tahat nějaký pluh a sít zrno, aniž bychom měli jistotu, zda vůbec něco vyroste; protože nechceme pak to pole hlídat se samopalem, jestli nám ho někdo nesklidí – proto jsme jako křesťané loajální ke státu, který ručí za peníze, kterými nakupujeme a který organizuje armádu se samopaly a polisty s pistolemi, kteří hlídají a občas i střílí za nás. Neděláme to, protože musíme, ale protože chceme. Protože na setbu i střelbu jsme moc pohodlní.

Člověk něco chce – a proto pak něco musí. Když říká jenom „musím“ – a zapomene říci, že musí jen proto, že něco chce, pak lže. Ale může to být ještě horší. Člověk může zapadnout ještě více do hlubin lži. Může být svými touhami, slabostmi, pohodlností k něčemu nucen. A když už takhle něco musí, může pak říkat: Já vlastně tu věc chci. Může vykládat něco, do čeho byl dotlačen, vlastně za ctnost.

Co bylo Herodiánům do Heroda? Herodes sledoval vlastní sobecké cíle. A oni mysleli, že se na nich mohou nějak přiživit. Když chtěli moc, postavení – museli s ním jít. Ale to je trochu hloupé, vypadat jako prospěchář. A tak říkali: My ho vlastně chceme. Ano, vlastně ten Herodes je mesijáš.

Tak od věků postupují služebníci tyranů: Vezmou jejich věc za svou. Tak postupují i povstalci, ktěří chtějí hlavně loupit. Řeknou: Vlastně bojujeme za dobrou věc. Něco jen musím – ale pak říkám, že to vlastně chci. To už je snad lepší vydávat zbabělost za nutnost. Než o nějaké zlé věci, se kterou nic neudělám, říkat: Vlastně jsme to tak všichni chtěli.

Z dnešního čtení plynou především dvě jednoduché věty: Neříkej, že musíš, když tě ještě nemají, když jenom chceš. A neříkej, že chceš, když už tě mají, když jenom musíš.

Nevzdávej se svobody, když ji ještě máš. Přemýšlej, co chceš a co ne. Netvrď, že jednáš svobodně, když už jen posloucháš, co ti poroučejí. Přemýšlej, zda opravdu musíš sloužit tomu a těm, kterým sloužíš.

A nejjednodušeji: Císaři, státu, vládě patří opravdu jen její peníze. Pavel říká: Dávejte, co jste komu povinni. Daň, komu daň, clo, komu clo. A vše ostatní, řekl bych, je Boží. Přijde-li na zmatek, čest, hrdlo, statek – ať sobě mají, nic tím nezískají. Nebe ať však nám nechají. Amen