Každý se těší z pádu spravedlivého, znamenává si Dostojevský v Bratrech Karamazových. A nic nevyvolá takovou zášť v lidech jako naprosto dokonalá nezištnost a spravedlnost. Bratři a sestry, nezapomeňme při slyšení tohoto příběhu z Písma, že farizejové opravdu byli ti nejlepší lidé své doby. Ježíš sám zastával v mnohém učení farizejů a dává nám je za příklad slovy: „Nebude-li vaše spravedlnost větší než spravedlnost zákoníků a farizejů, nikdy do království božího nevejdete.“ Ale i ve, podle lidských měřítek dobré, farizejské duši uzrává myšlenka: Tak se předveď, svatoušku, ušpiň se přece jen jednou. A my vidíme, že i u těch nejlepších lidí je často spravedlnost jen hrou na spravedlnost. Hrou, kterou někdo zkazí, pokud ji bere příliš vážně.

Je to taková hra, že se řekne A, k B už se ale nedojde. A takových her se dnes hraje hodně. Tak je třeba možné být u nás feministkou, ale zároveň bojovat za to, aby se někde jinde zachovala tradiční islámská kultura s jejím přístupem k ženě. Boj proti globalizaci lze skvěle koordinovat pomocí globální sítě internetu a na místa bojovných shromáždění proti nadnárodním společnostem létat letadly nadnárodních koncernů. S výkřikem o návratu k přírodě se lze léčit zaručeně přírodními bylinami z deštných lesů, aniž by se pomyslelo na to, že se v nějakém tom deštném lese musí nejdřív všechny ty byliny vytrhat. A kdekdo by rád bojoval za práva uprchlíků tady na západě, málokomu se však chce vzít pušku a pokusit se vynutit alespoň základní práva v místech, odkud tito lidé utíkají.

A mistři ve hře na spravedlnost, farizejové a herodiáni se nám tu teď spojují. Farizej, od hebrejského perišaj, oddělený. Ví dobře, proč neplatit daň. Daň se přece odvádí panovníkovi. A jediný panovník božího lidu je Hospodin. Pokud se platí daň člověku, je to modloslužba. A herodián, modernista, přívrženec krále Heroda. Herodes je mesiáš. Protože to umí s Římany, zajistí mír, přestavěl chrám, postavil vodovody, školy, zajisti pořádek. Izraelitům vymohl privilegia k vykonávání jejich náboženství po celé říši. Že vymordoval skoro celou svou rodinu, setnul Jana Křtitele? Inu, když se kácí les, létají třísky. Zřetelně tedy herodiáni byli o hodně horší než farizejové.

Tady se nám ale scházejí dohromady, protože narazili na něco nového, před čím jsou bezradní. Přišlo něco nového, co si nemají kam zařadit. Je zde nový Adam, kterého nelze přiřadit do toho či onoho tábora, nebude kopat ani za farizeje, ani za herodiány. A strojí dokonalou léčku. Dokonalou léčku, aby se ukázalo, že vlastně nejde být spravedlivý. Ža na spravedlnost si lze jenom hrát, navléct si ten či onen dres. Tím, že se farizeové a herodiáni spojují, říkají jen mlčky otřepanou frázi dneška: každý má svůj kus pravdy. A ukazuje se tak, že vlastně podstata jejich sporu není zápas o pravdu. Spíše je to takové to: ‚Člověk, o kterém mluvím, je určitě skvělý člověk, přinesl sem spoustu zábavy, ale prostě jsme každý někde jinde, nesedneme si. Je to úplně jiný člověk než já.‘ Tak to známe z televizní obrazovky, z virtuální reality, ale nakonec je to jen odraz toho, co známé z té opravdové, reálné každodenní reality. Nakonec nejde o to, jestli je člověk dobrý nebo špatný, ale jak nám sedí.

A přicházejí se slovy: „Mistře, víme, že jsi pravdivý a učíš cestě Boží podle pravdy; na nikoho se neohlížíš a nebereš ohled na postavení člověka. Pověz nám tedy, co myslíš: Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?“ A tak sami sebe usvědčují, že v koutku duše přece jen vědí, že Ježíš je spravedlivý a učí boží cestě podle pravdy. A tak ten, kdo se rozhořčuje na druhým: ‚Ten se jenom fláká a užívá se‘ prozrazuje, že by se vlastně sám chtěl flákat a užívat si, protože pokud by to nepovažoval za něco cenného, spíše by druhého litoval a nebo by mu to bylo jedno. A nebo třeba ten, kdo vykřikuje o křesťanech: ‚A stejně jsou to pokrytci, stejně se jenom tak tváří a ve skutečnosti mají nějaké postranní úmysly.‘ zase prozrazuje, že si vůbec nedokáže představit, že by sám dělal něco nezištně, z čistoty srdce. S odzbrojující upřímnosti odhalil takové lidské smýšlení jeden z profesorů naší fakulty, člověk laskavý a zbožný. Žebrák ho požádal o malý obnos na obložený chlebíček. I obdaroval ubožáka. A jak jsou lidé vždy hotovy míchat se právě do toho, do čeho jim nic není, hned se ozval nějaký chytrák: ‚Co mu to dáváte, stejně si za to koupí chlast.‘ Všimněte si, jak hned dobře věděl, co udělat s bezpracným výdělkem. A náš dobrý pan profesor odpověděl: ‚Pane, kdybych já neměl na tu svojí jednu becherovku, také bych říkal, že to chci na obložený chlebíček.‘

A tak tedy tito pokrytci nastrojili dokonalou léčku. Pokud by totiž Ježíš řekl: Je dovoleno dávat daň císaři, tak by byl hned modlář a zrádce, prodejná děvka a celník, se kterými beztak sedával u jednoho stolu. A pokud by řekl: Není dovoleno dávat daň císaři, tak by měl hned na krku oplétačky s úřady a obvinění ze vzpoury. (A je jenom potřeba dodat, že farizeové daň samozřejmě také platili.)

„Co mě pokoušíte, pokrytci?“, nazval hned z kraje Ježíš věci pravým jménem. To vy jste si přece nedokázali vládnout sami. Ano, dřív jste platili daň na chrám, ale zavedli jste zemi do takových občanských válek, že jste si radši pozvali Římany, aby vás ochránili před vámi samými. Neplatíte snad sami každý den těmihle denáry? A pokud vás ohrožují lupiči, nevoláte hned římské vojsko? Nesoudí vaše zločince římská zpráva? Nechodíte po jejich mostech a nepijete z jejich vodovodů? Co se tu bavíme o nějaké dani, když jste sami ustavili za svého vládce? A myslí, že něco podobného by Ježíš řekl i dnešním Afgháncům a Iráčanům, kteří jsou celí nešťastní, že jim vládne někdo cizí krve. A jak jste si vládli vy sami? Co jste předvedli? Masové hroby, mučírny, plynování civilistů? Tak na co si hrajete. Dejte císaři, co je císařovo.

A vám zvláště vám, herodiánům, platí: dejte Bohu, co je Boží. To vláda, snad určuje, co je správné. Platí snad heslo, co stát prohlásil za legální, není už nemorální? Není už bratrovrah váš Herodes, když dal přebudovat chrám a postavit školy a vodovody. Bude se snad přehlížet každá lumpárna toho, kdo dal lidem práci, důchodcům důchody. Smyjí snad krev z rukou našich komunistů nové byty na sídlištích a rohlíky za deset haléřů?

A přitom tu nejde o nějaký kompromis, právě Ježíšovi jedinému o něj nejde. Praktická zkušenost ukazuje, že státní moc musí být. A bohužel dokonce ukazuje, že i diktatura je lepší než anarchie. A je nad slunce jasnější, že moc je to nejsilnější pokušení. Ale to neznamená, že tomuto pokušení nejde odolat. A tak ať se nikdo nevymlouvá, že to tak dělají všichni. Ale vůbec nemusí být každý politik zkorumpovaný a kdo to takto paušalizuje, je farizej. A může mě vzít čert ze všech těch satiriků, kteří sklízí laciné body za vtipy na poslance a přitom je všem známa jejich křivá páteř z minulosti a často i současnosti.

A tak, závěrem: Nelze být pacifista a přitom čekat, že nás někdo jiný ochrání, že za nás někdo jiný bude bojovat. A nejde nechodit k volbám a pak nadávat na politiku. A nejde volit nějakou stranu jenom proto, že jiné nemají šanci se dostat do parlamentu a pak se divit, kdo že to za nás rozhoduje. A nelze se stát politikem, policistou, lékařem, farářem, zdravotní sestrou, zkrátka nikým, kdo má nad lidmi moc; a pak se nechat zkorumpovat a s ostaními, lékaři, policisty, faráři držet basu. Nelze mít takovou tu stavovskou solidaritu a nemyslet při tom na boží soud. Amen