David byl ryšavý, s krásnýma očima a pěkného vzhledu. To je vůbec to první, co o něm slyšíme. Už jen to, že byl ryšavý. Zrzavé vlasy hodnotí orientálci stejně, jako my blonďaté. Už počínaje Tureckem a dále barví si orientální ženy vlasy na červeno. A nejen ženy, dokonce i muž si barví vlasy a vousy na červeno. Představme si tedy pro sebe blonďáčka Davida, s krásnýma očima a pěkného vzhledu. Patří ke krutosti života, že když dobře vypadáte, máte už od dětství všechno snazší.

Krom toho, zatímco naše dospívání provázejí většinou pochyby, David je na počátku dospělosti pomazán rovnou na krále. A to jako nejmladší v rodině. Před svými bratry, se kterými by se asi normálně poměřoval. Teď už se nemusí s někým měřit, protože má rovnou, přede všemi oficiálně potvrzeno, že je králem Izraele.

Ovšem, jistě: Rodiče vám mohou celou dobu říkat, žej jste nejlepší. Druhá věc je, co se ukáže, když se vydáte do světa. Ale když se David vidá do světa, co udělá, jako první? Porazí a zabije chlapa, který má hodně přes dva metry. Soubojového zápasníka. V nějakých, hádejme, čtrnácti letech. Řekl bych, snad skoro každý muž začíná svůj dospělý život spíš nějakým trapasem, něčím, co se nepovedlo. Možná se tomu časem směje. Ale v tu chvíli ne. Každý neúspěch ubere člověku sebevědomí; říká si pak: Co se mi ještě nepovede. Ale David na prahu dospělosi sestřelil pomalu třímetrového chlapa. S tím vstupuje do života.

Jistě že Davidův život nebyla nějaká procházka. Krom nejlepších let, strávených v partizánské válce, mu ještě vzali první manželku a dali někomu jinému. A ten, ke komu David vzhlížel jako k otci a koho miloval, totiž Saul, se jej většinu času snažil zabít. Davida lidi celkem běžně udávali vojsku, které po něm pátralo atd. Nicméně, i to se do života hodí – je pak o čem vyprávět. Je to něco jiného, než říci: V osmnácti jsem nastoupil jako skladník, v pětatřicetisem povýšil na vedoucího a tam jsem byl až do důchodu, milá vnoučata. Těžkosti, pokud je překonáte – a to David vždy – vám dodávají na vážnosti. Tento David, řeknou si lidé, si své zažil. Ví, co je život.

Davida veřejně a sborem obdivovaly ženy (ta slavná píseň „Saul pobil své tisíce, ale David své desetitisíce.“), mnoho skvělých žen získal. David měl věrné přátele na život a na smrt. Zmínil jsem se už o tom, že hrál výborně na citeru a skládal dodnes zpívané písně – žalmy?

Nezačínáte toho blonďáčka, co se mu všechno daří, trochu nenávidět? Divíte se vlastně Saulovi, že ho chtěl přibodnou kopím? Já ne. Jaký by asi byl takový Davidův syn? Určtitě by měl ve škole samé jedničky, vyhrál závod v atletice a eksceloval ve všech kroužcích. Ostatně, přesně takový byl Davidův syn Šalomoun.

Možná už teď trochu tušíme, proč se Ježíš vůči synovství Davidovu ohrazuje. David sice zažil těžkosti, ohrožení života, zkroušenost. Zanechal nám v Žalmech k našemu duchovnímu užitku modlitby svých těžkých, skličujících dnů. Na druhou stranu, David nakonec nějak vším prošel. Ze všeho se nějak oklepal. Nakonec zemřel v teplé posteli a ještě zažil úspěšný nástup na trůn svého syna Šalomouna, který se mu povedl.

Žije na tomto světě mnoho lidí, jejichž život se tomu Davidovu příliš nepodobá. Kteří už začínají svůj život z těžka a následky si s sebou nesou celý život. Ne každý, kdo se vydá do války, vrátí se z ní jako David, jako hrdina. Někteří se vůbec nevrátí, někteří se vrátí narušení, někteří jako poražení.

A tak, život Krista v tomto světě se mnohem víc, než Davidovi, podobá třeba Samsonovi, o kterém se píše, že mrtvých, které usmrtil umíraje, bylo víc než těch, které usmrtil zaživa – když oslepen, v zajetí, strhl pohanský chrám na sebe i ne své věznitele.

Apoštol Pavel, když mluví o svědích víry, mluví nejen o Davidovi, ale právě třeba i o Samsonovi. Neboo Jefotvi, který zasvětil Bohu svou jedinou dceru, své jediné dítě. A dodává: Jiní zakusili výsměch a bičování, ba i okovy a žalář. Byli kamenováni, mučeni, řezáni pilou, umírali pod ostřím meče. Chodili v ovčích a kozích kůžích, trpěli nouzi, zakoušeli útisk a soužení. Svět jich nebyl hoden, bloudili po pouštích a horách, skrývali se v jeskyních a roklinách země. A ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno, neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás.

Život v lásce a věrnosti nás někdy zavede do potíží, které jde sotva vyřešit tak, že bychom si nakonec řekli: Už je zase všechno v pořádku. Naučíme se je nést, naučíme se nést kříž. Třeba už neklesáme – ale pořád neseme kříž. A tam už Davidovo panování nesahá.

Dále, občas si představuji Davida onoho dne, kdy se nudil ve svém paláci a spatřil Batšebu, ženu svého služebníka Urijáše. Představuji si, že si říkal: GOlijáše jsem porazil, pornásledovatelům unikl, získal království. Co jsem ještě neudělal? Ještě jsem svému bližnímu nevzal ženu, ještě jsem nikoho nedal zavraždit. Tedy řečeno jinak: Člověk, který všechno má, jako David, který do syta zakusil dobrého, se prostě začne nudit. Začne myslet na zlé. David pak vyznal svou vinu, nesl svůj hřích – a jeho hřích z něj byl sňat. Ale kam se poděl?

Přichází Kristus, aby hřích, který byl sňat z Davida a už ho netížil, vzal na sebe. Přichází andělský král Kristus, aby se na zemi stal sám tím zavražděným spravedlivým Urijášem, tím spravedlivým Ábelem. Tím spravedlivým prorokem Zacharijášem, kterého zabili mezi chrámem a oltářem.

Když jsme vzpomněli těch, kteří zemřeli pro lásku a spravedlnost, podívejme se na Davidův konec: Umírá v teplé posteli a skoro jako o dítě o něj pečuje mladá dívka. Kůň je jen jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem. Davida jsme znali jako váečníka, teď jako bezmocného strace. Jeho skon je vlastně smutnější, více skličující, než třeba smrt Ábela nebo Urijáše. U kterých víme, že umírají pro spravedlnost, ne proto, že už jsou prostě moc staří a jejich sláva pominula. Dobře, že Mesijáš nezemřel jako David, v pažamu, opečováván v teplé posteli. Kde by byla naděje?

Ale pozor: Ježíš pokládá farizeům ještě druhou otázku: „Jestliže tedy David nazývá Mesiáše Pánem, jak může být jeho synem?“ Na tu mu sice nikdo nedokázal odpovědět. Ale to neznamená, že na ni odpoědět nejde – jen farizeové to nedokázali.

Mesijáše totiž můžeme nazývat Davidovým synem. Tak na Ježíše volali děti v chrámu pár kapitol nazpátek. A neokřikl je, nepokáral, nevysvětlil jim, že to tak není. I když ho farizeové právě k tomu vyzývali. Nakonec, na samém počátku evangelia, které dnes čteme, stojí psáno: „Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova.“ Jinak řečeno listina rodu Ježíše Mesijáše, syna Davidova. Kristus znamená Mesijáš.

Evangelium nám hned na začátku říká: V Mesijášovi je hodně z Davida. Jako je v každém potomku hodně z jeho předků. O Ježíšovi ne ve čtrnácti, ale už při jeho narození, ne prorok, ale přímo andělé z nebe, říkají: To je Kristus, to je pomazaný, to je spasitel a král Izraele. A jeho život do třiceti let, o kterém mnoho nevíme, lze přece shrnout slovy: A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem. Kdo z nás by takto, ve všech bodech, mohl shrnout svůj dosavadní život?

Ale bylo to tak správně, že až do Ježíšova veřejného vystoupení byl jeho život jedna radost. A David, o kterém dnes mnoho mluvíme, musí být v Písmu. A je jednou z největších postav Písma.

To proto, abychom nezaměnili prostředek a cíl. To proto, abychom si nemysleli, že odříkání a utrpení je cílem a náplní života. Křesťan si musí odříci, čeho nejde v tomto světě dosáhnout jinak, než přestoupenm Božích Zákonů. Ale takových věcí vlastně zas tolik není. Křesťan musí trpět, pokud by se jinak musel zříc svých bližních, svých povinností, pokud by jinak musel zapřít víru. Ale to se také neděje každý den. Máme zde Davida, abychom i v nastávajících dnech uměli odlišit čas boje a čas pokoje. V boji pevně stáli a pokoje užívali.

Ano, proto je v Bibli David, abychom na někom zřetelně viděli, co je náš cíl. Že totiž cílem života je radost v Boží poslušnosti – takový byl David většinu času. David zpíval, hrál a tancoval. Na něm je jasně vidět, že původní Boží záměr je, aby se člověku dobře dařilo. Aby i křesťané získali království, moc a slávu – protože Boží je království, moc i sláva. Abychom nebyli jako buddhisté nebo různí sektáři, kteří se bojí čehokoliv užít jen proto, že to zde nebude nastálo. Jen proto, že po radosti přichází smutek. Přichází, ale to radost nijak neznehodnocuje. Ježíš byl jako David v tom, že občas zajásal v Duchu svatém, že chodil na svatby a hostiny. Že získal již v Galileji slávu, že vítězil ve sporech nad svým nepřáteli, s rezervou – jako i dnes.

Zbývá dodat ještě jednu věc: Úspěšným lidem, boháčům a mocným, lidé obvykle závidí. Závidí jim tak moc, že to unést nedovedou. A říká se: Koho nemůžeš porazit, k tomu se přidej. Nečekaně často se lidé ztotožní s člověkem zpupným, ale úspěšným – aby aspoň ve svém srdci měli podíl na jeho moci a jeho bohatství. Tak to bylo s faraonem, který jakoby žil božský život za svůj lid. Tak tomu bylo s Herodem, do kterého vkládali naděje někteří v Ježíšově době. Tak je tomu i v našem čase, kdy si bláhoví chudáci zvolili zpupného boháče za svého krále.

Pamatujme na Davida, který řekl „nemám, Hospodine, povýšené srdce“. Pmataujme na samotného Krista, který přijel jako tichý a pokorný král na oslátku. Běda tomu, kdo kleká před šelmou a jejím obrazem a nechal si vtisknout její jméno. Amen