Co je větší: oběť nebo oltář, který tu oběť posvěcuje? Slyšeli jsme nyní jen pár veršů z celé kapitoly, z celé Ježíšovy řeči proti farizeům. Nenechme se zmást tím, že Ježíš proti farizeům tolik mluví, nemysleme si, že oni jsou ti nejhorší své doby. Ježíš mluví tak často k farizeům, protože oni jsou mu na blízku. Ze všech těch stan Ježíšovy doby právě farizeům je Ježíš blízký, právě mnoho z nich jej následuje, právě farizeové ho zvou do svých domů na oběd a chtějí se dozvědět odpovědi na své otázky. Ze zbylých stran té doby nám zbývají saduceové, herodiáni a zélóti.

Saduceové byli náboženští kariéristé, kteří se zuby nehty drželi svých míst v hlavním městě, v Jeruzalémě. Dodržujte zákon a fantazie o andělích a zmrtvýchvstání si nechte, z toho nic dobrého nevzejde. Snadno se ale káže Zákon, snadno se poučuje „buď slušný člověk“, když má člověk zajištěné místo a nemusí se prát se životem. Ježíš těmto nafoukancům věnuje jedinou řeč.

Pak tu byli herodiáni. Ti ještě svá teplá místa neměli a tak sázeli plně na politickou sílu, na šikovného krále Heroda, který měl přinést rázné řešení tady a teď. Ti už se nějakou biblí nezdržovali vůbec. Také pro ně má Ježíš jen jedinou řeč.

Pak tu byli zélóté, lidé jediné mylšenky – všechno je špatně. Lidé zasvěcení nenávisti ke všemu i ke všem, i sami k sobě. S těmi se Ježíš ani nebaví.

A pak farizeové – ti jediní se o něco upřímně snažili. Říkali si farizeové – oddělení. Upřímně chtěli dodržovat Zákon, ale měli z toho trochu těžkou hlavu. Vždyť už to bylo bezmála pět set let, co byla sepsána svatá Písma a, to je přece i nám jasné, za pět set let je život někde úplně jinde. A tak se svým výkladem snažili Písma nějak přenést do současnosti a umožnit dodržování i těch příkazů, které, jak se jim zdálo, bylo už v jejich době těžké naplňovat.

Ale když i ti nejlepší své doby musí nad Písmem krčit rameny, když si i ti nejlepší říkají „Bůh to mohl říci lépe“, co to může u Boha a Syna Božího vyvolávat, než hněv. Pokud je i světlo temné, jaká potom bude tma? A tak Ježíš kárá právě ty, u kterých jediných to má nějaký smysl. Saduceové, herodiání a zélóti, ti už jstou ztraceni. Je potřeba burcovat právě tyto farizeje.

Co je větší: oběť nebo oltář, který tu oběť posvěcuje? Bratři a setry, ta slova platí stejně tak nám dnes. Co je větší, naše snahy a oběti, naše zásluhy, nebo Ten, pro kterého to všechno děláme? Není nás zrovna mnoho, naše okolí příliš neoceňuje naši víru ani naše snažení. Ale i v těchto těžkých podmínkách stále platí: Není to Bůh, kdo by nám měl být vděčný za to, že jsme víru zachovali v našich rodinách. Není to Bůh, kdo by nás měl chválit za to, že chodíme do kostela. Není to Bůh, kdo by měl ocenit, že si pamatujeme pár veršů z Písma.

Jsme to my, kdo věcně dlužíme Bohu, že nám dovolil účastnit se jediné věci, vložit náš život do jediného podniku, který z celého tohoto světa přetrvá. Jsme to my, kdo by měl děkovat, že nás Bůh každé neděle nechá vcházet do svého chrámu, ačkoliv je to svaté místo, určené jen čistým a z nás nikdo čistý není. Jsme to my, kdo by měl být vděčný za to, že jsme směli víru přijmout takřka z mateřským mlékem, když třeba takový etiopský dvořan musel strávit roky studiem Písma, pochybnostmi a dalekými cestami do Jeruzaléma, než byl od Filipa pokřtěn. Jsme to my, kteří smíme z Písma číst ve vlastní, dnešní řeči velká tajemství, která Bůh nesdělil ani andělům.

Všichni lidé nakonec vynakládají velké úsilí, snahu a sebepřekonání pro to, čemu věří a na co vsadili svůj život. Všichni lidé obětují svůj život tomu, v co věří. I kdyby to byla věc zlá. Naše oběti nejsou nic zvláštního, všichni lidé se pro něco obětují. To, pro co se obětujeme to jediné má smysl.

Reformace začala bojem proti odpustkům. A odpustky nejsou nic jiného než myšlenka, že člověk může smazat jednu zlou věc tím, že jinde zase udělá něco dobrého. Odpustky se neprodávali jen za peníze, to byla jen jejich nejkřiklavější podoba. Odpustky se dávali i za pomoc chudým, za stavbu nemocnic, za boj proti všemožným nájezdníkům. Kořen zlého není v tom, že se daly i koupit za peníze. Kořen zlého je v tom myslet si, že Bůh potřebuje naše dobré skutky. Bůh je přece všemocný a vše dobré by mohl udělat sám. To Bůh nám dává šanci věřit tomu, co je správné a pak podle toho samozřejmě jednat. Reformace se postavila proti snaze obecné církve přiblížit Písmo době. Ona chtěla přiblížit svou dobu Písmu. Vše, v čem církev až do reformační doby zabloudila, myslela původně dobře. Při výkladu Písma si vzala na pomoc tehdejší vědu a filosofii a skončila tím, že Bůh musí jednat tak, aby to bylo pochopitelné lidskému rozumu. Ale nemusí. Tehdejší pobloudilá církev se klaněla světcům a Panně Marii. Panna Maria je jistě příkladem pro všechny věřící, většina světců pro víru zemřela a jejich život byl příkladný. Ale naše víra nemůže být založena na lidech, jejichž život se již uzavřel, kteří už svůj boj dobojovali. Církev se původně z velké úcty snažila dát bohoslužbám a domu Božímu to nejlepší – až se krásné obrazy, krásný zpěv a hudba, dlouhé modlitby a krásné řeči v kostele staly samy sobě cílem. Všimněte si, že když církev pořádá nějaký koncert, naplní se kostel lidmi, kteří do něj jinak nikdy nepřijdou. To je jenom důkaz.

Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých, říká Ježíš dále ve své řeči. Tomu se musíme vyhnout. Dnešní neděle si připomínáme prorocké dílo reformace, která se odehrála před bezmála pěti sty lety. A mnoho dobrého z ní přetrvalo jen v její první generaci, nebo jen o málo déle. Pak se zas skrytě zvrátilo zpět. Jaký z ní tedy máme prospěch. Bratři a sestry, mnohé dílo reformace bylo zapomenuto, přineslo prospěch jen lidem své vlastní doby, kteří ještě chtěli vidět celou pravdu. Jaký z ní máme prospěch?

Prospěch z ní budeme mít, pokud nebudeme smýšlet jako oni farizeové. Ti se domnívali, že dílo proroků je dílo začátečnické, na které oni jako pokročilí navazují. Proroci neodevzdávali desátky z máty a kopru, na to nebyli v očích farizeů dost jemní, ale farizeové to činili. Takhle to ale nefunguje. K slovu Božímu nejde nic přidat, ani od něj odebrat. Pravdu nejde vylepšovat, jde od ní jen odpadat.

Pokud se cítíme jako pokračovatelé reformace, pak jdeme špatnou cestou. Ani reformátoři sami se totiž neměli za pokračovatele apoštolů. Byli velmi ostražití vůči tomu, aby říkali něco nového. Pouze hledali, co zůstalo ztraceno v předchozích dobách. A tak, pokud chceme mít dnes prospěch z velkého díla reformace, nesmíme se ptát, v čem jsme dál, než reformátoři. Musíme se, stejně jako oni, ptát, v čem jsme sešli z cesty. Musíme se ptát, proč nám některá místa Písma nic neříkají. Středověku nic neříkala slova o spáse pouhou milostí a to je jich Písmo plné. Pokud nám dnes některá slova Písma nic neříkají, je to naše chyba, chyba je na naší straně a každá reformace může začít jen tím, že si ji přiznáme a pokusíme se o nápravu.

Jak je patrno ze spisů, které vznikly dokonce snad ještě v době apoštolů, i první církev opomíjela mnohé z evangelií a epištol, na kterých tehdy ještě pomalu inkoust ani nezaschl. A tak pokud pozdější církev z Písma pochopila a přijala více, byla dokonce lepší než první církev. Ani reformátoři se totiž nechtěli vrátit k první církvi, ale k Písmu. A tak, co bylo i z pozdějších dob, i ze středověku, Písmu blízké, přijali za své. Reformátoři nekonali svou reformu proto, aby v ní někdo pokračoval, ale aby církev uvedli do správného stavu. Do stavu podle příkazu Písem, který už právě není potřeba měnit.

Podívejme se jako do zrcadla na dějiny starého Izraele. To není příběh nějakého stálého pokroku k lepšímu, to jsou dějiny neustálého odpadlictví a snah o nápravu, které vždy vydrží jen chvilku. S námi to není jinak. Co bylo v časech našich otců, to už dnes pramálo znamená a z toho, co přijde po nás, nebudeme mít žádný prospěch. Odkaz reformace i Kristova slova jsou zde v souzvuku: Právě náš věk, právě naše pokolení má šanci vrátit do stavu podle Písem, co jen svedeme.

Závěrem, co sám Ježíš radí farizeům: „nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat.“ Ježíš dodává „to ostatní nezanedbávat“. A tak žádná reforma, žádná obnova neznamená zjednodušení. Každá reforma se děje především proto, aby bylo dobré zachováno a o zachování toho, co je v souladu s Písmem se stará dříve, než zavádí něco nového. A tak znakem naší obnovy nemůže být, že slyšíme Písmo jednou týdně a to pokud možno co nejkratší, aby se nemuselo dlouho stát, nebo že nepovstaneme vůbec. Reformace ve svých silných letech znamenala, že se čtení z Písma konalo doma třikrát denně. Reformace neznamená jednu modlitbu za týden, ale denní život modlitby. Reformace neznamená stažení ze sboru do soukromí, ale to, že se věřící touží navštěvovat a být spolu co nejvíce. Reformace neznamená stále kratší kázání, ale to, že hlas kazatele vydržíme poslouchat nejméně tak dlouho jako vyprávění známého herce. Reformace neznamená přizpůsobovat se okolí, ale své okolí přizpůsobovat tomu, co je správné. Amen