Co je větší: oběť nebo oltář, který tu oběť posvěcuje? Soudím, že to je jedna z vět, se kterou by dnes Ježíš nejvíce narazil. V dnešním myšlení, které zhusta ovlivňuje i církev, je čin, úsilí, oběť. důležitější než to, proč to člověk dělá. Když člověk pro něco hodně obětuje, má sa za to, že ta věc musí mít smysl. Vezměte si jen, jak často se říká: Víte vy vůbec, kolik to stálo práce? Nebo: Obětoval tomu celý život.

A jako by většina světa byla slepá k věci na první pohled jasné: Člověk může věnovat spoustu úsilí úplné hlouposti. A nebo jinak: Člověk se může ve spoustě věcí omezovat, aniž by musel. Tím, že člověk nějaké věci mnoho obětuje z ní nijak nedělá věc pravdivou a důležitou.

Nakonec každý člověk se kvůli něčemu namáhá a trápí. Třeba lakomí lidé trpí velmi mnoho. Nad každou korunou mnoho přemýšlejí, zda ji pustit. Obíhají celé město, aby zjistili kde je co nejlevnějšího. Lidé je nemají rádi, protože toho, kdo nikomu nic nedá zadarmo, nemá nikdo rád. Nakonec, sami sebe omezují a mučí a nic si nedopřejí. Lakomci trpí velmi mnoho – a přece to z lakomství nedělá velkou věc.

A že pro něco lidé trpí a umírají také mnoho neznamená: Nejvíce lidí se u nás zmrzačí ebo násilně zemře v autě. Často proto, že jezdí rychle. Ale ani počet mrtvých nedělá z ryché jízdy v autě vznešenou věc.

Dokonce ani pronásledování pro víru ještě automaticky neznamená, že je to víra srpávná a dobrá. Někteří lidé uvěřili naukám, které z nich dělají nepříjemné, otravné a zákeřné lidi – a trpí prostě proto, že je opravdu nemožné je snést. Různí sektáři jsou všeobecně nenáviděni a odmítáni naprosto právem.

To neznamená, že bychom si necenili úsilí, utrpení a oběti. Utrpení i strádání se věřící snaží vyhnout – i Kristus radí: Když vás budou v jednom městě pronáslůedovat, utečte do jiného. Za víru se nechce umřít nikomu – ani Syn Boží umřít nechtěl – ale jinak to nešlo. Jinak to někdy nejde. Je to ale důvod, který strádání a oběť posvěcuje. V extrému – obraz ukřižování je sám o sobě podobně odporný jako třeba obraz člověka naraženého na kůl. Jen to, že Kristus zemřel z vůle Otcovy, aby naplnil Zákon, aby naši smrt svou smrtí přemohl, dělá z obrazu kříže věc vznešenou. Každý, kdo trpí nevině a bez důvodu, i když se jinak za utrpení právem stydíme a s bolestmi raději někam zalézáme, nicméně kdo trpí nevinně a bez důvodu, trpí vznešeně, protože i Kristus tak trpěl. Ale vždy je to oltář, který posvěcuje oběť a ne obráceně. Velká věc dává smysl úsilí a odříkání. Usílí a odříkání však sami o sobě nedávají smysl žádné věci. Námaha a odříkání v ráji nebyly. Sami o sobě jsou nesmyslné, jako byl nesmyslný hřích prvních lidí. A věc, která nemá smysl, nemůže dát smysl věci jiné. Už Šalomoun si všiml, že lidé se většinou namáhají bez důvodu, z vlastní hlouposti.

Dnes se tedy Kristus Pán obrací proti farizeům. Proti farizeům, kteří si na sebe ušili přísná pravidla a jejich plnění pak věnovali mnoho úsilí. A pro své vlastní úsilí, pro svou námahu si pak připadali lepší, než druzí. Protože toho dělám víc, než druzí, jsem lepší, než oni. Protože spoustu toho, co druzí dělají, nedělám, jsem lepší, než oni. Protože žiju jinak, než druzí, jsem lepší. A pokud druzí chtějí být lepšími, pokud chtějí být jako já, musí dělat to, co já.

Jenže, kdyby mě všichni poslechli, kdyby dělali to, co já – to už pak nebudu ničím výjimečný. Kde mám jistotu, že jsem ten správný, pokud nedělám nic jiného, než co každý druhý? A tak je potřeba znovu zvednou laťku. Znovu spřísnit pravidla.

Možná jste, bratři a sestry, slyšeli rozdělení církví na lidové a vyznavačské. Lidová církev se řídí příkazem evangelia: Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil. Vychází z představy, že nejlépe je, aby byli v církvi všichni, aby to aspoň sylšeli, aby jim aspoň někdo kázal, těšil je i káral. A Bůh ví, kteří jsou jeho. Taková je i naše církev a dokonce je určeno, pod který sbor podle svého bydliště patří každý člověk v naší zemi.

A pak jsou tzv. církve výběrové, vyznavačské. V těch mají být jen ti nejlepší. Není divu, že v nich s každou generací přijde pocit, že otcové to vše dělali špatně, že vlastně nemají ducha. Že se musí přijít s novými pravidly, s novou zbožností. Tento jed prosakuje často i do větších církví. I tam se mnohdy objevuje myšlenka, že církev je třeba stále reformovat. Aby nová generace nabyla dojmu, že je lepší, než byli ti před ní. Jakou by jinak měli jistotu, že jsou od Boha? Je to škodlivá myšlenka: Církev stačí reformovat jednou, do správné podoby. Pravdu přece nejde měnit, něco k ní přidat. Od pravdy jde jen odpadnout nebo se k ní zase vrátit.

Dnešní člověk, který chce přijít ke křesťanství, to tedy nemá úplně snadné. V jedněch církvích, v těch výběrových, na něj navalí spoustu pravidel, která mu úplně právem připadají nesmyslná. Nemá chodit do kina a na tancovačku a nemá vyprávět vtipy. Proč? Právem mu to přijde nesmyslné. To zažije v nějaké malé vyznavačské církvi.

A přijde do lidové církve a tam se mu zas budou omlouvat za to, jak do teď bylo v církvi všechno špatně a ujišťovat ho, jak už to teď tedy ale začínáme dělat správně. A právem si řekne: Tak když do teď bylo vše špatně, tak třeba za deset let bude špatně to, co mi říkáte teď. Proč jste tu tedy dosud byli?

Jedni tedy nastavují laťku příliš vysoko – a sami pak velmi často selhávají, i když se o tom nemluví. Druzí se zase sami za sebe stydí. Ani jedni nemají pořádně radost, že v církvi jsou – a kdo by tedy chtěl vejít?

Problém je hned na začátku. U farizeů i dnes. Sice: Proč si na sebe ušili přísná pravidla? A nebo: Proč nestačilo, jak byly věci v době, než přišla jejich generace? Proč nestačilo plnit prostě to, co Mojžíš přikázal? Protože co Mojžíš přikázal, nebylo nijak těžké plnit. Opravdu, procházejte příkazy Zákona: Ono by plus mínus šlo žít jako Izraelité Mojžíšovy doby i dnes, u většiny příkazů. Ale právě to byla chyba farizeů, tehdejších i dnešních, lidí ultrapřísných i ultravolných: Nesnesli být jako ostatní. Jako někdo před nimi, jako někdo kolem nich. Protože, čím by si jinak zasluhovali spásu? V nich samých přece nic velkého není. Musí konat velké činy.

Ano, v nás samých, v žádném člověku, nic velkého není. Ale Bůh zachraňuje ze své dobroty a velkého slitování. Po člověku se nechce moc – ani to ale často nečiní. Nicméně, pořád se po něm nechce víc, než Bůh výslovně řekl a nejsou to moc těžké věci. Nezachraňuje naše úsilí, ale důvěra, víra v Boha a jeho Syna.

I farizeové nějak v hloubi duše tušili, že je jim spása otevřená. Bůh jim přece řekl, že vyvolil Jákoba, Izraele a jeho potomky. I kdo se do církve narodí, nebo je v ní už léta, nějak tuší, že Bůh nakonec nějak odhlédne od jeho chyb. Ovšem jen trochu, ne dost na to, aby měl člověk jistotu. Mají klíč, vědí o milosti, ale nechce se jim být jako děti, jen vejít do té náruče Boží. Proto farizejská pravidla, proto přehnaná přísnost v církvi i přehnaná svobodomyslnost. Aby si člověk nepřipadal hloupě, že je jen jako to dítě, které se spoléhá. Aby si mohl zachovat pýchu, že taky sám něco dokázal.

Ale když přijde někdo nový, nemá ani to tušení Boží shovívavosti. Poturčenec se stává horším Turka. Přijme jen tu snahu se nějak oddělit od těch kolem nás nebo před námi. Ano, Bohužel, tak se mnohdy děje misie: Zvou vás, přímo přemlouvají, abyste vešel. Ale když přijdete, vlastně težko nesou, že i vy byste jen tak dosáhli té naděje, kterou sami mají. Jedni na vás naloží pravdila. A druzí vám řeknou: Ale tahle církev ještě vlastně není taková, jaká by měla být. Na té teprve my pracujeme. A neřeknou vám: Jste pokřtěný, takže už se nebojte a žijte v Boží poslušnosti. To je celé.

A tak není úplně neobvyklé, že člověk obejde čtyři pět církví a pak si založí sektu. Zbude mu jen ten dojem: Buď jiní než všichni. Než ti kolem tebe, než ti před tebou. Sám se musíš spasit. Sám se musíš stát Bohem. Kdo se chce posadit na trůn místo Boha, to je ten syn pekla.

Proto my buďme ti, kteří vcházejí do králosvtví, ve víře v Krista, v důvěře v jeho Otce. Kteří se spokojují s prostým smyslem příkazů Písma, snaží se podle nich žít, vyznávají svoje viny a v důvěře přijímají odpuštění. A tak učme i každého, kdo mezi nás přijde – a kéž by to byli všichni. A pokud to slovo přijme. radujme se, že vešel do života.

V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká, neboť kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra. Amen