Dnešní podobenství mluví o dvou druzích strachu. O strachu přitažlivém a strachu odpudivém. O strachu, který vede k příchylnosti. A o strachu, který vede k nenávisti.
Strach, spojený s nenávistí, nacházíme u toho služebníka, který svou hřivnu, tedy asi třicet šet kilokramů stříbra, plat za dvacet let, zakopal do země. Svému Pánu pak sám řekl: Ty si děláš co chceš. Ty si vezmeš, co chceš. Ty jsi všemocný, všechno, co chceš se stane. A proto jsem chtěl, abys mě nechal na pokoji. Proto jsem jen pečlivě odpočítal, co jsi mi dal a vracím ti to. Nech mě na pokoji.
Když mu jeho Pán odpovídá, neřekne mu: Ale kdepak, to jsi špatně pochopil. Já bych ve skutečnosti kuřeti neublížil. Já přece každému nechávám, co je jeho. Já se přece nikomu do života nemontuju.
Ne. Ten pán potvrdí slova svého služebníka: „Věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal.“ Ty jsi věděl, že jsem všude. Že si dělám, co chci. Že si beru, co chci. Že jsem věmocný a že co chci, to se stane. A stejně ses podle toho nezařídil. Stejně sis myslel, že mě půjde odbít jen tím, že řekneš: to sem dostal – to ti dávám zase zpátky. To je tvoje – a tohle zas moje. Ale ten služebník není v postavení, v němž by se se svým Pánem mohl soudit. Nevstoupil do příběhu s práznýma rukama. Ale, jak jsme již řekli, s třiceti šesti kily stříbra – prý by na to tehdy běžný člověk dělal tak dvacet let. Dostal na začátku tolik peněz, že je už stěží je unést. Nebylo to tak, že by zahrábnu nějak penízek. Musel na ty peníze vykoat díru asi jako když se sází strom nebo buduje trativod. Ten líný služebník tedy není nějaký nebohý sedláček z pohádky, na kterého přišli výběrčí daní. Je v postavení velkého byznysmena, velkého hráče na trhu. Takže nemůže jen tak říci: Tady ti to dávám zpátky, já chudáček. On je ve hře a je ve světě velkým hráčem.
Stejně jako ten líný služebník stojí před Bohem hříšný člověk. Přirozeně se tak k Bohu staví každý člověk – a jen skrze Kristovu oběť Duch svatý mění smýšlení nás, které Bůh povolal. Ale přirozený postoj každého člověka v tomto padlém světě je násdující: Vidím kolem sebe zlý svět. Přírodní katastrofy, nemoce. Bídu a nespravednost. Válku a velké násilí. Vidím vlastní nezdary, utrpěné křivdy, vlastní trápení v tomto svět. A tomuto celému světu vládne onen Všemohoucí Bůh. On to vše zlé dopustil, on je za to odpovědný. Pro tohoto tvrdého Boha je třeba si připravit nějakou obhajobu. Mít ho čím odbít – aby mě nechal na pokoji. A tak každý nekající hříšník říká: Nikdy jsem nikomu neublížil. S každým jsem to myslel dobře, všechno jsem to myslel dobře – někdy to špatně dopadlo, ale za to já nemůžu. Za to může zlý svět. A že je svět zlý, za to, promiň, můžeš Ty, Bože. Já ti tedy zde předkládám všechny své dobré úmysly. Vem si je zpět. Kdyby byl svět lepší, i z mých dobrých úmyslů by jistě něco dobrého vzešlo. Ale nešlo to. Vezmi si, Bože, moje čisté svědomí a moje čisté úmysly. Já jsem nikdy nikomu vědomně neublížil. Tak mluví všichni hříšníci.
Člověk hříšný ae zapomíná, že prostě není v tomto světě jen nesen proudem jako dřívko v řece. Že je ve skutečnosti v tomto světě mocným hráčem. Už jen tím, že má dar řeči. Bůh slovem stvořil svět. A každý člověk už jen tím, jak mluví, mění své okolí. Jeden poraženecký hlas dovede vzít odvahu celému společenství. A jeden hlas srdnatý dovede opět dodat odvahu všem. Všimněte si – tam, kde mají jen jednoho člověka, který nikdy neztrácí hlavu, tam nikdo nepropadá beznaději natrvalo.
Každý člověk zachází s tím, co je na světě nejcenější. Co se nedá vyrobit ani koupit. Každý člověk zachází s dušemi lidí ve svém okolí. Stálou vlídností jde téměř každého obměkčit. Stálou mrzutostí a jedovatostí jde udolat, učinit zahořklým a prchlivým i člověka pokojného srdce.
Každý člověk tedy může vládnout svému jazyku a podstatně zasahovat do duší lidí kolem sebe. Jaké řeči se vedou a jak se člověk cítí v duši – to nakonec rozhoduje o tom, jak na tomto světě cokoliv snášíte. Jsou lidé, kteří rádi vzpomínají na povodně nabo na vězení nebo snad i na pobyt v nemocnici – pokud tam byli v dobré společnosti a pokud tam vládl nezdolný duch. A proti tomu stojí náš čas nadbytku, jaký snad na světě dosud ani nebyl – a s ním ovšem poraženecký duch celé společnosti a osamělost mnohých duší. Vzpomeňte na Pavla, který jako člověk z vnitrozemí, nevoják a k tomu vězeň dovede při bouři na moři povzbudit drsné vojáky i ostřílené námořníky. Řekl bych, v dobré společnosti kde vládne duch vřelé blízkosti se dovedet zasmát i tomu, že vám shořel dům.
To jsou „jen“ naše slova a „jen“ duše lidí kolem nás – a přece je v tom moc, kterou nezdolá ani tornádo. Krom toho vládne každý člověk ještě vůlí. A v podstatě ve všem, v čem se člověk pravidelně cvičí, dovede dosáhnout jisté bravury, určité jistoty. I člověk nemuzikální dovede po čase ovládnout hudební nástroj, pokud denně cvičí. I úplné dřevo se může naučit tancovat. Stálým cvičením se stane zdatnějším každý člověk – poddůstojníci dobře vědí, že z každého muže i ženy prostě jde udělat vojáka, že na to nejsou potřeba žádné předpoklady. Když se člověk něčemu hodně věnuje, skoro vždy se to naučí. Otázka je, zda to stojí za to – ale nikdo nemůže říci, že je úplně bez moci v tomto světě.
A ještě musíme dodat, že krom toho, čím člověk vládne, co by mohl, každý už na světě také něco udělal. Každý člověk už vnesl do světa kus zlého, zlé slovo, zarmoucení. Každý člověk už je ve hře a podílí se na bídě světa. Každý člověk je poměrně velký hráč, protože může měnit duše druhých lidí.
Ale jsou tu ještě ti služebníci dobří a věrní, hned dva. Myslíte, že oni nemají strach ze svého Pána? Kdyby neměli strach, proč by pro něj úslužně vydělávali peníze, na kterých sami nemají žádný podíl? Protože to, co vydělali, to všechno zase svému Pánu vrátí. Není to jejich byznys.
Tito služebníci však mají ten správný druh strachu. Strach vzrušující, strach příchylný. Strach, který vás táhne k tomu, čeho se bojíte. Když vám objednají k narozeninám tandemový seskok padákem, tak to, co vám dávají darem, je právě strach. Opravdový strach. Ale skočíte, protože je to vzrušující, uhrančivé, podmanivé. Nebo když se díváte do sopky nebo do propasti nebo na lva: Bojíte se, ale chcete se dívat. A teď důležitá otázka: Je propast dobrá, nebo zlá? Je sopka dobrá, nebo zlá? Lev, je dobrý, nebo zlý. Ale tak se nejde ptát. Propast a sopka je mocná. A lev je mocný. Proto se na ně díváme.
A dobří a věrní služebníci vidí stejně jako ten líný a neužitečný celý děsivý svět. Plný hrozných bojů a násilí, katastrof a nemocí, křivd a bezpráví. Ale duchovním zrakem a z daru Ducha vidí nad tím světem kralujícího Boha a Ježíše Krista po jeho pravici se vší mocí na nebi i na zemi. Dá se po lidsku říci, že tento Bůh je dobrý? Když se i nic z toho zlého neděje bez Jeho vůle? Je dobrý tak, jak tomu slovu obvykle rozumí lidé – to znamená, že je neškodný? Otec i Syn po jeho pravici i Duch neviditelně působící, to není neškodný Bůh. To je strašný Bůh. Děsivější, než všechno na světě.
Ale právě že děsivější, než všechno na světě. Když jsme z moci Ducha spatřili strašného Boha, už se natrvalo nebudeme bát ničeho na světě. Ani vychřice, ani moru, ani vládců, ani člověka zlého. Duch říká věřícímu srdci: Nemůžeš Boha, strašného Boha v kruhu jeho svatých, nemůže Boha porazit. Nemůžeš ho porazit, přidej se k němu!
A jeho dílo v tomto světě, to není úplně tvoje dílo. Vlastně vůbec to není tvoje dílo, tvé hřivny. Nikoho nastálo nebaví konat dobré skutky, slovem léčit a pomáhat, nářky druhých poslouchat, nad sebou vládnout a svoje chyby přiznávat. Nicméně, to je to mocné dílo, které má budoucnost, které je živé, které roste a rozmnožuje se. Není to naše dílo, ale ponořeni v radostné bázni zapomínáme mnohdy rádi, že není naše. Chceme zvětšit Boží království, i když mu kraluje Kristus a ne my. Jako vyzývá žalm krále tohoto světa: v bázni se chvějte, též však radujte se. Služte Hospodinu s bázní a jásejte s chvěním.
Bratři a sestry, jsme ve službách mocného království, které brány pekel nepřemohou. Které jistě zvítězí a dobude celý svět. A tak i my služme Hospodinu s bázní a jásejme s chvěním. Amen
Modlitba po kázání:
479
Ohlášení