Na první poslech se zdá, že cílem života je se pro druhé rozkrájet a sám z něj nic nemít. Ale to nám říká spíše naše nedůvěra k Bohu. Vždyť sám Apoštol říká: „A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“ Na jeden den pomoci člověku – ať si to zaslouží, nebo ne – ve skutečnosti moc nestojí.

Něco nám říká, že všem pomoci nejde. Ale ve skutečnosti těch chudáků nepotkáváme zase tolik, že by nás úplně zruinovali. Tři krajíce chleba a kus salámu stojí v řádu desetikorun, voda v objemu litrů je v podstatě zadarmo. Nějaké starší oblečení, co sám nosit nechce, má doma každý. A v do kriminálu nebo do špitálu se smí stejně jen na pár hodin, takže návštěva nemocného či vězně nikomu celý den nevezme. A nakonec, kdo je na cestách – je na cestách. Tedy časem musí jít stejně zase dál. Shrnuto: Po pravdě řečeno, kolik lidí za den si vám řekne o sklenici vody, o chleba se sálámem nebo o starší kabát? Dva by byli až moc. Kolik známých máte pravomocně odsouzených nebo v nemocnici? To je tak jednou, dvakrát do roka. Nakonec, nedejbože, kolik lidí u vás chce přímo přespat? Když nemáte na pohled velký dům, tak cizí lidé vůbec. A nějakého známého člověk chvilku přetrpí. Když je, jak sám říká, na cestách.

A můžete si myslet, že žebráci jsou podvodníci. A někdy i trochu jsou. Jenže: Kdo by prosil lidi u dveří o chleba nebo boty, kdo by se k vám domů chtěl nacpat na přespání, kdyby nebyl tak či onak zoufalý? Vždyť to je ostuda. Třeba na balkáně se lidé stydí i jíst v cizím domě, aby to nevypadalo, že vyjídají. Každý se cítí trochu trapně, když nemá; takže je i nějak na místě dát i tomu, kdo si neřekne – co terpve, když si řekne.

V našem podobenství nejde o to se zruinovat nebo přijít úplně o klid svého domu. Je to podobné jako podobenství O milosrdném Samařanu: Ten nemocného taky uloží v hospodě, aby mu neutekly jeho záležitosti. A doufá, že ho to na zpáteční cestě nebude stát moc. Jde o to, že základní pomoc druhým lidem zase tak moc nestojí. Je to otravné – ale není to drahé.

A můžete si stejnbě tak myslet, že někdo své těžkosti moc prožívá. Že nemá cenu ho poslouchat a trávit s ním čas. A někdo možná skutečně moc prožívá to, z čeho se jiný snadno oklepe.. Ale když je někomu těžko, sám sebe těžko přemluví, že to vlastně tak zlé není. Sám sobě radu nikdo nedá.

V dnešním čase si už málokdo všímá, že Kristus Pán ve svém podobenství mluví o tom, že Syn člověka oddělí národy jeden od druhých. Švédy od Kirgizů, Čechy od Zulů a podobně. Něco na tom podobenství, na té hádance, je. Pokud jde o pravidla, která Ježíš stanovil, takoví Čečenci nebo Afghánci budou stát napravo. Nebo Monglové, třeba. Protože u těchto národů: Skutečně, kdo vstoupí do dveří horského domku či jurty na planinách, dostane najíst a napít bez řečí. A chvilku tam může i přespat. Tak to prostě chodí. Levá neví, co dělá pravá. Dělá se to automaticky.

Jiná věc je, že když vyjdete z domu, za jistých podmínek vás jde střelit do zad. Nicméně „hladověl jsem a dali jste mi jíst“ tam prostě bezpečně platí. A naopak, v takové Koreji, když onemocníte, musíte velmi brzy opustit dům, i kdybyste byli kdo ví jací přátelé rodiny.

Řekneme snad: To jsou rozdíly kultur. To se přece musí tak brát. Jenže Ježíš řekl své slovo. Takže je nejlépe do jisté míry ignorovat svou kulturu v tom, že třeba nemocný musí z domu – a rozhodně v tom, že je možné střelit člověka do zad. Je prostě třeba nebýt započítán s národy špatných způsobů – počítaje v to vlastní národ.

Zajímavé je na tom podobenství, že ani těm po pravici, ani těm po levici nepřijde, že by udělali něco obzvlášť dobře, či špatně. Že by to mělo něco společného s Ježíšem. Co v našem životě zdánlivě nemá nic společného s Ježíšem? To, co děláme automaticky, o čem nepřemýšlíme. Přemýšlíme o svých manželých a manželkách, o svcýh dětech a vnoučatech, o přátelích, o sousedech a spolupracovnících. O politice možná takké. To řešíme. Někoho, kdo prosí o chleba se salámem nebo o padesát korun, toho neřešíme. Buď mu dáme, co chce. Nebo ho pošleme pryč. O těch samotných lidech nikdo nepřemýšlí. Možná o politice, která by nakrmila všechny hladové. Nebo o politice, která by je všechny donutila si sami vydělávat. Ale o tom jednom člověku nepřemýšlí moc nikdo. Pokud mu neslouží za důkaz jeho politiky či filosofie.

A tak, bratři a sestry: Jedni v podobenství jsou překvapeni, že něco tak malého, jako kus chleba či nějaké drobné žebrákovi vzal Kristus osobně, jako laskavost k sobě samému. Druzí jsou úplně stejně překvapeni, že návštěva v nemocnici by bývala nějak souvisela s tím velkým Kristovým dílem. Ani jedni na to nijak nemysleli. Každý měl na mysli něco většího. Protože opravdu nejde svůj život postavit na krmení žebráků nebo na návštěvách nemocnic. Tyhle věci každý dělá buď bokem – nebo si najde rozumný důvod, proč to nedělat.

Nakonec je to vždy víra, jak nám říká i náš milý bratr Pavel, která rozhoduje. Někdo hledí na Boží slávu – a jak je z toho uchvácený a rozradostnělý, je mu nějak hloupé posílat žebráka či hsota pryč. Nebo nechat někoho smaotného v nemocnici. A někdo má zas svou zemskou nauku, která ho učí, že nejde pomoci všem, že to by měl dělat stát – a tak nepomůže nikomu. Někdo je falešně duchovní a když v nemocnici nad smutným chudákem žádné velké pocitiy nezažívá – řekne si: Nemá cenu sem chodit.

Není nikdo, kdo by se vždy postaral o každého, kdo je potřebný. Každý někdy nenakrmil, neoblékl, nenavštívil. Proto se modlíme: Odpusžt nám naše dluhy. A na druhou stranu, někdo nakrmil zástupy, ale jinak byl člověk tvrdý a nelítostný. Podle tohoto podobenství by Kristus mohl zatratit všechny – a stejně tak spasit všechny.

Klíč je nakonec v pravé víře. Která skutečně věří v nekonečnou Boží moc, v zaslíbení nekonečné blaženosti v Božím království. Klíč je v důvěře v Boha, která se tak zahnízdila v srdci, že nakonec člověk nekouká na nějakou tu korunu nebo nějakou tu hodinu. Vyvolení i zavržení: Ani jedni ty potřebné úplně nevnímali. Nepamatovali si je. Ale jedni věřili: A tak byli velkorysí i ve chvíli, kdy na to úplně nemysleli. A druzí nevěřili v moc Boží a jeho budoucí království. A když se jen chvíli nehlídali, byli tvrdí k druhým.

Závěrem tedy: Na poslední soud se nejde připravit. Nejde si nachystat sešit se všemi svými dobrými skutky. Na místo toho je třeba užívat časných Božích darů, když to jde – a přece se nachat vyrušit stím, kdo je v nouzi a sklíčený. On po nás přece nechce celý náš život, ale pomerně málo. A za chvíli o něm ani nebudeme vědět. A když je nám zle, máme být stateční. Nemáme se stydět od druhých brát pomoc a povzbuzení – vždyť oni nám slouží jako Kristu samému. Ano, nezapomeňme: Někdy jsme to právě my, ti Kristovi nepatrní bratři a sestry a ne vždy jen někdo jiný. Někdy i nám se má pomáhat.

Ale nejlépe je, když si můžeme v každé chvíli života, bez velkého přemýšlení, dovolit někomu vyhovět. Koho si třeba už za hodinu nepamatujeme. Nejlépe je, když věříme tak doslova a tak pevně, že se nebojíme, že by nám nějaký potřebný či prosebník náš život vzal. Náš život je ukryt v Kristu. Amen