Proti sobě tu dnes stojí na jedné straně velekněží a starší spolu (!) s učedníky. Ti i oni mají trochu jiné cíle, ale domnívají se, že vidí svět ve velkém obraze. Že vědí, jak by měl svět běžet, že vědí, co je třeba.

A na druhé straně ta žena, která právě neví, co udělat. Jen má Ježíše ráda. Možná čeká, že se brzy stane králem, už ho jako krále vidí a tak jej v návalu radosti sama pomaže olejem, jak jsou králové pomazáváni. Možná jako maminka, která, když ještě studujete průmyslovku, už říká sousedkám: „Postaví nám tady ve městě novou nemocnici“.

A nebo má o Ježíše strach, protože ho má ráda. Strach mají v tuto chvíli asi všichni. Když kolem Ježíše není shromáždění, které by jej bránilo, hrozí mu okamžité zatčení. A tak je spolu se svou družinou ukryt v této vesnici asi tři kilometry od Jeruzaléma. Ta žena má tedy možná strach o Ježíše, kterého má velmi ráda. A strach o blízkého člověka probouzí mnohdy v člověku záchvat něhy. Co by tak pro něj udělala? Co má doma nejlepšího?

A vzpomene si na alabastrovou nádobku drahocenného oleje. Taková věc stála tři sta denárů, v hrubém přepočtu na naše asi čtvrt milionu korun. Kde se vůbec taková věc vzala u ní doma, je otázka. Třeba je to věno nebo dědictví, co se v rodině předává – občas se i v domácnostech běžných lidí jedna taková velecenná věc najde. Orientální vonné oleje se nedají srovnat ani s nejdražšími parfémy, prodávanými u nás. Jak jsem byl jednou před vánoci v kterési parfumérii poučen, nejsilnější vůně, u nás prodávané, jsou parfémové vody; i když pro nás silné vůně, přeci již mnohokrát naředěné původní parfémy. Takového vonného oleje se dává jen neznatelná kapka, méně než slzička a už tak hodně voní. Celá lahev takového oleje musela způsobit že se dům naplnil vůní té masti, jak čteme jinde – a pro našince by tam byla už nedýchatelno.

Takto hýřivě se se vzácným olejem zacházelo jen při pomazání králů a kněží, aby se tím ukázalo, že jejich povolání je nezvratné a neodvolatelné. Že jsou navždy prosyceni esencí toho oleje, navždy označeni Božím povoláním. Ta žena nevěděla, co se bude dít. Svět na ni byl moc velký, aby si troufala hádat, jak by se měl točit a jak by se to na světě mělo udělat. Měla jen Ježíše ráda a chtěla mu dát to nejlepší, co měla.

Nač taková ztráta? Dát něco Ježíši je ztráta? Dát něco vůbec člověku, kterého mám rád, je ztráta? Když člověk dělá něco pro člověka, kterého je mu líto a ještě spíš pro člověka, který je mu blízký a má ho rád, nedá se penězi měřit. Malý dárek může znamenat hodně, ale i velký a drahý dárek může znamenat hodně a peněz není škoda. U dárků se nedá přemýšlet „je to hodně/je to málo“. Peníze, i když jsou důležité, zase takto moc neznamenají. Když se dává bližnímu, není možné říci: Mohlo by se dát i jinam a lépe.

Mohlo se to prodat za mnoho peněz a ty dát chudým! Mohlo se! Jaké zvláštní myšlení. Byl to snad jejich olej, aby určovali, co s ním udělat? Ne, byl té ženy a mohla si s ním dělat, co chtěla. Milosrdný je ten, který dává chudým svoje peníze a ze svého majetku. Ne ten, kdo si dovede představit, jak by se chudým mohlo pomoci z peněz a majetku někoho druhého. Tak smýšlí vždy ten, komu je vlastních peněz líto. Z cizího se vždy snadno rozdává. Pokud učedníci chtěli pomáhat chudým, mohli už dávno – a ještě budou moci. Pro každého, kdo je jat soucitem, kdo chce pomáhat, platí Ježíšova věta z jiného místa „Vy jim dejte jíst.“ Učedníci ale mají své „Mohlo se“. Chtějí nezúčastněně řídit svět, dávat mu svůj řád. Místo aby v řádu světa, jaký je – a jaký vždy bude, sami jednali. Chudé máte kolem sebe stále.

Mne však nemáte stále. Ježíš nyní odhaluje učedníkům, co už Jidáš nesnese. Totiž že on sám má cenu. Ne jenom to, co pro někoho udělá. Ne jen to, jak komu pomůže. Ale on sám, Ježíš, je hoden oleje za čtvrt milionu – od jinak asi docela chudé ženy. Vždyť je Syn Boží.

Může snad dobro o sobě říci: Nejsem dobro? Může křesťan o Ježíši říci: Je stejně dobrý, jako pro jiného Buddha nebo Mohamed, není zde sporu? Ne, oslava Ježíšova jména je stejně důležitá, jako pomoc chudým. Vždyť proto se pomáhá každému člověku, aby nebyl příliš zatížen trápením a starostmi a mohl tak Krista poznat a vzdát mu díky. Proto je opravdu potřeba pomáhat chudým, navštěvovat nemocné a těšit plačící, protože jinak by pro slzy Krista neviděli.

Není tomu tak, že kdo koná dobré skutky, už se mu to zároveň započítává jako Bohoslužba. Bohoslužba, modlitba, zpěv v kostele, není něco, co někomu dobíjí baterky a jiný to nepotřebuje. Stvořil Bůh lidi, nebo lidé Boha? Na prvním místě je vždy bohoslužba – a pokud je to pravá bohoslužba, vždy z ní vzchází také pomoc chudým, nemocným, plačícím. Ale jedno bez druhého ztrácí cenu. Bohoslužba bez stopy činného soucitu s lidmi je falešná. A soucit s lidmi bez vztahu k Bohu je bezcílné zoufalství. Pomoc všem strádajícím má cílit k tomu, aby na konci, třeba až za dlouho, ale přeci, vzdali Bohu dík.

Že právě Kristus je základem dobrého jednání s každým člověkem, poznáme i na jeho další větě: „Když vylila ten olej na mé tělo, učinila to k mému pohřbu.“ Řekneme si: Mrtvému může být jedno, zda po smrti voní, nebo ne. Tím spíše Ježíši, který po třech dnech vstane a vystoupí k nebeskému Otci, do míst vůní nevypravitelných. Ale Kristus tím, že přišel v těle, posvěcuje každé tělo a dává mu cenu. Vždyť z člověka dělá člověka to, že má tělo. Je právě na jednom místě nebo na jiném. Je daleko a nebo sedí vedle mne – a že je to právě ten člověk a ne jiný, se pozná podle jeho těla, jeho tváře, jeho vzrůstu.

Zdálo by se, že náš svět dá příliš na tělo a málo na duši. Ty různé tělocvičny, salony krásy a police plné vitamínů. Ale opak je pravdou. Když člověk přestane být bystrý a zábavný, když ztrácí vědomí, když slábne jeho duše: Právě tehdy pro nás ztrácí cenu a nemáme už chuť jej navštěvovat. Ale právě lidské tělo nám s určitostí říká: To je přece člověk. Právě lidské tělo nám s určitostí říká: To je můj příbuzný, můj soused, můj kamarád nebo známý. Lidské tělo mají a lidmi jsou duševně nemocní i slabomyslní. Lidské tělo mají lidé, jejichž jazyku ani kultuře nerozumíme. Lidské tělo stále mají i lidé staří, zmrzačení, všelijak postižení. Nikomu takovému není možné dát prostě smrtící injekci, protože jeho duše nás už nijak neobveseluje a žádný přínos nám nepřináší. Ti, kdo v uplynulých časech zabíjeli a mučili, dělali to pro svět, který si v duši vysnili. A zapomněli, že zachází s lidskými těly, která jsou Bohem stvořena a Kristem posvěcena.

Proti té ženě, která pomazala Ježíšovo tělo vzácným olejem k pohřbu, která mu prostě chtěla dát něco ze svého teď a tady, stojí učedníci, jak jsme už zmínili. A také velekněží a starší lidu ve dvoře velekněze, který se jmenoval Kaifáš. Jak nám ukazuje Janovo evangelium, chtěli zahubit Ježíše, protože se za ním dalo už moc lidí. To by se nemuselo líbit Římanům. Protože je těch lidí už moc, nechytali by jednoho povstalce s hrstkou následovníků někde po horách. Brali by to tak, že se vzbouřil celý Izraelský národ.

A protože tito předáci mají dojem, že vidí svět ve všech souvislostech, ve velkém obraze, že vědí, jak se svět točí, jsou schopni obětovat jedno tělo, aby zachránili celou politickou situaci. Aby zachránili národní myšlenku, duch posvátné země. To velekněží a starší lidu mají dojem, že jim jde o vyšší, duchovní věci. Ale uvažují, jako by všechno bylo na nich. Jako by nebylo Boha, který zachránil Izraele od mocného Egypta v čase Mojžíše, od pelištejských válečníků v čase David a od světové řecké říše v čase Judy Makabejského. Ne, jsou to jen oni, kdo mohou něco udělat, protože Bůh nic nedělá. A to je ten největší hřích, myslet si, že Bůh nic nedělá a žít jen z vlastních sil. Myslet si, že Bůh nemá jiné ruce, než ty naše, aby ve světě konaly jeho dílo.

Kdo takto smýšlí, ten rád zapomene, že má s Ježíšem i osobní účty. A že co Ježíš říkal, právě jeho se nemile dotklo. Jak se shodli, chtějí Ježíše zabít pro vyšší zájem.

Vrchol tomu všemu dodá zrádce Jidáš. Jidáš, který nemůže snést, že tu Ježíš není jen a výhradně proto, aby sloužil, aby jemu byl užitečný. Ale že je také třeba sloužit Ježíši. Ten je spolu s ostatními pohoršen drahým olejem, z kterého on sám nic neměl, ale který skončil jen na Ježíšově těle. Tři sta denárů, čtvrt milionu korun na naše! A tak, když jde Ježíše udat, cítí se možná sám spravedlivý. Ježíš si nechal líbit olej za čtvrt milionu. Takového proroka přece mohu a mám zradit. Sám však také něco dostane. Ne tři sta, ale třicet stříbrných. Asi dvacet pět tisíc na naše.

To už je dost peněz na hromadě, aby se člověku roztáhly panenky. To nemá člověk v kapse každý den. Ale zas to není tolik, aby se za to pořídilo něco velkého. Tak hodně ojeté auto, možná. A na tom je vidět malost Jidáše a každého hříchu: dostane sice něco v tu chvíli lákavého, ale ne tolik, že by to mohlo déle vydržet, že by se za to vůbec dal koupit něčí respekt. Zradí Krista a za to pak může jezdit ojetou škodovkou. Nedostává velké peníze, které se dávají velkým rybám, velkým hráčům. Dostane tolik, za kolik se dá koupit malý, nedůležitý člověk. Protože skutečně není velkým hráčem, velkou rybou, velkou postavou příběhu. Ale je to ten druh člověka, co vám prostě zkazí den nebo otráví život.

Nám zbývá Ježíšova věta: Amen, pravím vám, všude, po celém světě, kde bude kázáno toto evangelium, bude se mluvit na památku té ženy o tom, co ona učinila. Buďme tedy jako ta žena, která miluje a chce udělat radost a i když neví jak, vezme stejně to nejlepší, co doma má. A smýšlejme tak, že za každé tělo a každou tvář, která je nám na blízku a kterou potkáváme, Kristus vydal své svaté tělo. Amen