Jidášově roli v příběhu umučení Krista se v našem věku věnuje nezdravě mnoho pozornosti. Evangelia přitom svědčí docela prostě. Střet Ježíše a Jidáše je střet spravedlnosti a obyčejného darebáctví. Více za tím není. Možná trochu zaráží, že cestu Syna člověka, muže spravedlivého, moudrého a milosrdného, muže vznešeného, náhle utne a vykolejí člověk, kterému jde o pouhých třicet stříbrných. Ale tak už tomu na světě je.

U každého velkého zápasu očekáváme vyrovnané soupeře: Zápas sehraje Sparta proti Slávii. Na šachovnici se utká Kasparov a Karpov. O úřad prezidenta se utkají respektované osobnosti veřejného života. A před námi je volba, ke kterému táboru se přidáme. Znalci sportu vědí, že obě mužstva mají své silné i slabé stránky. A tak, i když člověk vsadí na tým, který nakonec prohraje, říká si: Byla to prohra se ctí. Všimněte si, i sportovci, i když to rozhodně nejsou dobří řečníci, takto po prohraném zápase mluví: No řek bych, že sme do toho dali všechno, ale soupeř byl silnější v útoku… atd.

Ne tak ve střetnutí spravedlnosti a svévole. Zápas spravedlnosti a svévole se nepodobá zápasu dvou mužstev. Spravedlnost je jako atlet, který běží na závodní dráze na čas a svévole je jako divák, který mu z kraje trati nenápadně podrazí nohu. Nejde o střet dvou vidění světa, dvou způsobů života. Pokud jde o spravedlnost, nejsou před námi dvě volby. Protože každý v skrytu ví, co je správné a dobré. Je to patrné z toho, že nikdo o sobě vážně neřekne, že je zlý. Vůdcové organizovaného zločinu o sobě říkají, že jsou obchodníci. Protože vědí, že podstata obchodu je spravedlivá – člověk něco chce a něčeho se kvůli tomu zase vzdává, obchodník to zprostředkuje. Ale zločinci nejsou obchodníci. Každé, i to sebehorší hnutí, když nabírá podporu, říká: Jde nám o dobro nás všech. Dokonce i ti, kteří prosazují jen jeden národ, mají někde blízko po ruce také program na uspořádání celého světa, daleko za hranicemi. Nikdo neřekne otevřeně, že je zlý. A hodného zahraje každý.

A tak nejde být čestným, přímým způsobem zlý, potažmo hříšný. Hřích je vždycky podlost, podraz, bodnutí kudlou do zad. Hřích je vždy neupřímný; člověk je v něm neupřímný k sobě, k bližním nebo k Bohu. Nevybíráme si mezi hříchem a spravedlností jako mezi cestami, které vedou doleva a doprava. Ale kdo hřeší, číhá na jediné cestě v záloze jako lupič – Od té chvíle hledal vhodnou příležitost, aby ho zradil.

Každý hřích je krátkodechý. Ježíš jde na kříž a opravdu hrozně trpí. Ale třetího dne vstane. Jidáš sice na celé věci vydělá tolik, že za to jde koupit pole. Ale Když Jidáš, který ho zradil, viděl, že Ježíše odsoudili, pocítil výčitky, vrátil třicet stříbrných velekněžím a starším a řekl: „Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!“ Ale oni mu odpověděli: „Co je nám po tom? To je tvoje věc!“ A on odhodil peníze v chrámě a utekl; šel a oběsil se. Je to tvoje věc! To jsou vlastně ta nejhorší slova odsouzení, v tom je peklo. Protože každou duši stvořil Bůh tak, že nějak počítá se spravedlností, která je mimo ni.

Tak si člověk užije jen toho, co bere jako svou právoplatnou odměnu, byť by si to i jen nalhával. I zloděj se těší ze své kořisti, protože chválí sám sebe „byl jsi chytrý, nechytili tě, dobře jsi to provedl“. A naopak, když přijde soužení, žádný nevydrží bez toho, že by se dovolával nějaké spravedlnosti. Když by nás uvěznily trosky nějaké budovy, kde je najednou ta do nebe vynášená svobodná vůle, kde je ta opěvovaná svoboda? Najednou každý bude nějakým způsobem uvažovat o Všemohoucím: Někteří se jej pokusí obžalovat: Za co jsem takhle dopadl? Budou se dožadovat přepočítání svých minulých zásluh a vin. Jiní pod tíhou situace přiznají svůj dluh a budou se tedy dovolávat alespoň budoucích zásluh: Jestli se z toho dostanu, budu už dobrým člověkem. Ale nikdo nemá potěchu z věci, o které si nějak nenamlouvá, že si ji zaslouží. A nikdo se jen tak nesmíří se svou bezmocí.

A tak, když se Jidáš jako poslední zeptá „Jsem to snad já, kdo tě zrazuje, Mistře?“, Ježíš odpovídá „Ty sám jsi to řekl.“ Vždyť to víš. A vědí to všichni, kdo jsou do věci nějak namočeni. To samé, „Ty sám jsi to řekl.“, odpoví Ježíš i veleknězi i Pontiu Pilátovi. Ne, bratři a sestry, není vše věc názoru a víře nebrání rozum, ale daleko spíše špatné svědomí. Vždyť i vše, co Ježíš učí, dokazuje na samozřejmostech z běžného života, jako je třeba setba, hledání ztracené mince nebo zacházení s penězi. Jsou to jasné, samozřejmé věci a tak tma, která brání jejich poznání, je, daleko spíše než v hlavě, v srdci.

Ovšem každý z učedníků (nejen Jidáš) se ptá, jeden po druhém „Snad to nejsem já, Pane?“ A každý z učedníků nakonec Ježíše zradí, až půjde do tuhého. Petr, kníže apoštolů, jej dokonce třikrát zapře. A tak i když viděli všechny ty divy, i když Ježíš vše dopředu ohlašoval, rozum je nakonec bezmocný, protože srdce každému z učedníků stále našeptává „připrav si únikovou cestu, co kdyby to nevyšlo“.

Musí se skutečně něco stát, musí nastat kosmická proměna. Svět musí být jiný než před tím, aby tito zrádní učedníci, aby zrádný člověk najednou nabyl odvahy jako apoštolové, kteří po vzkříšení svědčí o Kristu neohroženě i v daleko jasnějším hrožení života, než je to v Getsemane. A téměř všichni, jak se má za to, pro víru i umřeli. Zde není žádný přirozený vývoj. Muselo se stát něco za scénou, něco, co nikdo neviděl, ale co proměnilo svět. A my to vyznáváme: Byl ukřižován, zemřel a byl pohřben, sestoupil do pekel. Byla zlomena kletba, která bránila srdci vírou přijmout, co očima vidí, ušima slyší a rozumem dobře chápe.

Učedníci se ptají sami sebe, Petr dokonce předtím samotného Krista: „Proč tohle musí být?“ Ale je to tajemství větší, než sám život.

„Syn člověka odchází, jak je o něm psáno“, říká Ježíš. My dnes máme nejlepší příležitost o tom všem rozvažovat. Když začneme od Adama, tak Kristus je nový Adam. Adam se první rozhoduje mezi poslušností a neposlušností. Hlavou ví, že za neposlušnost propadne smrti, ale srdcem neví, jak to dopadne, protože to ještě nevyzkoušel. A volí špatně, volí vzpouru. Kristus, druhý Adam, je na tom stejně. Jako bychom se vrátili na počátek stvoření. Kristus hlavou ví, že bude po třech dnech vzkříšen. Ale srdcem neví, protože ještě sám nikdy z mrtvých nevstal. A volí dobře, volí poslušnost.

Také ďábel byl na kříži poražen. Ďábel, to znamená žalobce. Žalobce měl důkazy proti všem lidem, kteří propadli smrti. Ale doběhl sám sebe, když skrze Jidáše, veleradu a Piláta dosáhl popravy samotného soudce, Krista krále. Jak může proces pokračovat, kdo odsoudí, když sám soudce byl popraven?

A také se naplnila odvěká touha člověka po spravedlnosti a naděje všech, kdo doufají ve spravedlnost. Byla odměněna věrnost Zákonu, žádná amnestie se nekoná, a nejen za naše hříchy, ale i za hříchy spáchané proti nám je skutečně někdo tím nejstrašnějším způsobem potrestán. A ještě zde na zemi, státním úředníkem Pilátem, i stát tentokráte funguje. Řeknete, že to není spravedlivé, že za viníka je potrestán nevinný? Jenže ten nevinný se obětuje právě za vás, za tebe! Odmítni si to, ale pak se připrav na soud za všechny své skutky. Nejsi tak bláhový a chceš to přijmout? Pak ale také věz, že Ježíš zemřel i za křivdy, které druzí spáchali proti tobě a odpouštěj.

A ještě mnoho bylo se dalo říci o tom, proč „to tak musí být“. Písma o tom svědčí a když se Ježíš po vzkříšení setkal s učedníky na cestě do Emauz, dalo se o tom mluvit celou cestu. A učedníci měli radost jakou zažívá ten, komu najednou všechno zapadá dohromady. Nebylo to však všechno jasné už před tím? Bylo. A přece sám Ježíš volá na kříži „Eli, Eli, lama sabachtani?“, to jest: ,Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?' Ptá se. Jedna věc je hlavou vědět, druhá věc srdcem přijmout.

A tak té velké noci proti sobě stojí Jidášova vychytralost a přece nejistota, vyjádřená slovy „Jsem to snad já, Mistře?“ A Ježíš, který nakonec neví proč, protože na něm leží celá tíže světa a protože celá nekonečná, neproniknutelná Boží vůle si žádá, aby vypil kalich hořkosti až do dna. Ale říká: Tak je psáno.

Jako Beránek vedený na porážku, němý, poráží smrt, ďábla i hřích; vše tvoří nové a otevírá poznání nesmrtelnosti všem, kteří věří. Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste. Amen