Ať nyní sestoupí s kříže a uvěříme v něho! Zlomyslná, podlá slova. Zákeřnost, ze které se nás až zmocňuje nevolnost. Kdo už je nám v Písmu cizejší, než tito lidé, kteří potřásají hlavou a říkají: Ať nyní sestoupí s kříže a uvěříme v něho!

A přece ani tentokrát nesmíme zapomenout na jedno pravidlo: Lidé, kteří stojí v Písmu před Ježíšem, stojí tam místo nás. Slova, která říkají Ježíši do tváře jsou naše slova; myšlenky, ukryté v našem srdci.

Se slovy, která urážejí Boha (tedy s rouháním) je jedna potíž. Bývá v nich skryta část hluboké pravdy. Ale právě jenom část. Nemá cenu nahlédnout jen kousek pravdy. Vždyť právě to byl první hřích člověka touha poznat dobré a zlé jako Bůh, jenže bez Boha.

Nicméně, kus pravdy je i v těch slovech: Ať nyní sestoupí s kříže a uvěříme v něho! Pod křížem je totiž říkají lidé, kteří za svůj život zažili už hodně mesiášů, hodně Kristů, hodně králů izraelských. Vždycky to bylo stejné: Najednou se někdo objevil a všem slavnostně slíbil, že od teď už bude všechno jiné, nové. Vyhlásil, že přichází království Boží. Mnozí muži opustili své rodiny, mnozí se vzdali všeho majetku, všeho, co v životě měli, pro nového mesiáše. Nakonec se však vždy ukázalo, že země nemá krále jen císaře. Mesiáš byl zabit a ti z jeho následovníků, kteří včas neutekli, také.

A co je s tímto Kristem jiné? Snadno by se dalo říci, že lidé jsou ze všech spasitelů již právem otrávení.

Co vidím, vidím. Tak uvažují lidé, přes které se přehnaly bouřlivé dějiny. Dějiny, jak známo, píší vítězové. Proto je výuka dějepisu vždycky tak trochu jako vyprávění pohádek. Děly se hrozné věci, ale nakonec to dobře dopadlo. Zlo bylo poraženo a potrestáno. A když náhodou dějiny nepíší vítězové, stejně se dějepis pohádkám podobá: My jsme byli ti dobří a kdyby nás všichni nezradili, vyhráli bychom. Prohráli jsme, ale protože to bylo nespravedlivé, jednoho dne určitě vyhrajeme, plným právem se druhým pomstíme.

My zde ve Střední Evropě moc dobře víme, že jedna věc je to, co stojí psáno ve školní čítance. A druhá věc je, co v té samé době zažili skuteční lidé, které známe. Co zažily naše babičky, naši otcové, naši přátelé, co jsme zažili mi sami. Můžeme se klidně dopátrat toho, že naše babička je z národa těch zlých, s kterými jsme mi dobří zápasili. Přitom ale víme, že naše babička není zlá. A možná se ke stáru rozpovídá o tom, jak s ní naopak oni údajně hodní zle zacházeli. Náš otec nebo strýc si třeba vzpomene, jaká křivda se právě jemu stala v ty slavné dny, kdy dobro údajně zvítězilo a všichni dobří se radovali. Někteří z nás si třeba vzpomenou na nějakou výjimku mezi těmi špatnými, na někoho z těch druhých, kterého poznali jako laskavého člověka. A už nedokáží tak hluboce a bezvýhradně nenávidět. Toto jsou beze sporu pravdivější dějiny: To, jak různé slavné události z čítanek zažili živí lidé, které dobře známe a kterým důvěřujeme. Co jsme na vlastní oči viděli: To jsou dějiny.

Oficiální dějiny a to co skutečně zažili živí lidé, to se spolu nesnese. Řekneme si, že kdybychom mi psali dějiny, napíšeme je jinak. Napíšeme, co se skutečně stalo našim známým a příbuzným. A pak se lidé konečně dozví pravdu o minulých časech. Jenže vždycky se zase najde někdo, kdo věci zažil jinak. A my bychom museli být vítězové, mít moc prosadit svůj pohled a ty ostatní umlčet. Nic by se nezměnilo, kdyby bylo na nás psát dějiny. Na jedné straně velké události dějin. A na druhé straně to, co se lidem skutečně stalo. To nikdy nejde smířit.

Až na tu největší událost dějin (a všechno, co se od ní odvíjí). Až na ukřižování Ježíše Krista.

Oficiální dějiny Ježíšova života napsala církev. A přece hned na začátku velikonočního příběhu čteme, že církev, Ježíšovi učedníci, Ježíše zradila. Hned na začátku čteme, že Ježíšovu smrt zosnovali velekněží a starší lidu. Bohem vyvoleného lidu! Představitelé těch dobrých! Máme tedy dějiny křesťanství přepsat tak, že církev jsou ti zlí, že Židé jsou ti zlí? To dost dobře nejde. Hned totiž zase čteme, že: Když Jidáš, který ho zradil, viděl, že Ježíše odsoudili, pocítil výčitky, vrátil třicet stříbrných velekněžím a starším a řekl: ,Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!

Vina za Ježíšovu smrt se s oblibou připisuje Židům. Ale přitom to byli Římané, tedy dnešní Italové, kdo Ježíše ve skutečnosti odsoudili a umučili. „Vladařovi vojáci dovedli Ježíše do místodržitelství a svolali na něj celou setninu. Svlékli ho a oblékli mu nachový plášť, upletli korunu z trní a posadili mu ji na hlavu, do pravé ruky mu dali hůl, klekali před ním a posmívali se mu: ,Buď zdráv, židovský králi! Plivali na něj, brali tu hůl a bili ho po hlavě.“ Oficiální církevní dějiny říkají zcela jasně, kdo Ježíše odsoudil, mučil a zabil, ačkoliv Italům nikdy nikdo vinu nedával. Jsou tedy Italové ti zlí? Ale zase čteme: Když seděl na soudné stolici, poslala k němu jeho žena se vzkazem: ,Nezačínej si nic s tím spravedlivým! Dnes mě kvůli němu pronásledovaly zlé sny.

Jsou ti zlí tedy přeci jen Židé? Ale: Cestou potkali jednoho člověka z Kyrény, jménem Šimona; toho přinutili, aby nesl jeho kříž. Když přišli na místo zvané Golgota, to znamená ,Lebka, dali mu napít vína smíchaného se žlučí; ale když je okusil, nechtěl pít. Jsou to Židé, kteří s Kristem nesou kříž. Dalo by se říci, že do dnešních dnů. A jsou to Židé, kteří ze soucitu omamným nápojem chtějí ukrátit utrpení, byť nechápou jeho význam.

A Lukášovo evangelium svědčí dokonce o tom, že se Ježíše zastal jeden z ukřižovaných zločinců. A dokonce ten, kdo řídil Ježíšovu popravu, první vyznal, že Ježíš je Syn Boží!

A co samotný Ježíš? Zemřel hrdinsky jako slavní válečníci, všichni političtí a duchovní vůdci dějin? Jaká jsou jeho poslední slova? ,Eli, Eli, lama sabachtani?, to jest: ,Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?

Nic v tom příběhu není jako v oficiálním dějepise. Ježíše zrazuje duchovně nejvyspělejší národ světa, jeho popravu zosnuje elita tohoto národa, popravuje jej nejcivilizovanější národ tehdejšího světa, který úzkostlivě dbal na právo. Všechno je jinak, než by člověk podle dějepisu soudil. Ale ne tak, že by všechno bylo jednoduše postavené na hlavu. Že by se jen z černé udělala bílá a z bílé černá. Dovídáme se tu o pochybujících Římanech, o soucitných Židech, kteří s Kristem nesou kříž. Nic tu není jednoduché, stejně jako v životě.

Ale konec toho všeho jednoduchý je: Je tu naivní zvědavá naděje lidí: Nech ho, ať uvidíme, jestli přijde Eliáš a zachrání ho! A potom holá skutečnost: Ale Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a skonal.

Nesestoupil. Myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů?, říká Ježíš při svém zatčení Petrovi. S pomocí legií andělů by se Ježíš mohl stát ještě v tom čase králem nad Izarelem. Učedníci by zaujali místa po jeho pravici a levici ve vládě, jak si to přáli. Nastalo by zase jedno tzv. dějinné vítězství. Ježíšova strana by zvítězila. Pro mnohé by to byl slavný den, který by se po Ježíšově smrti oslavoval v čítankách. A pak by tu zase byli ti skuteční, živí lidé, baičky, strýcové a otcové, kteří by si jeho vítězství a následnou vládu jeho učedníků připomínali jinak. S hořkostí. Ale nesestoupil.

Jak jsem říkal na začátku, oficiální dějiny a to co zažívají lidé jsou dvě úplně jiné věci. To, co lidé zažili, je pravda daleko víc, než co se píše v čítance. A církev je tak jediné společenství, které si jako svou nejdůležitější, všem zřejmou událost, připomíná dokonalou prohru. Spravedlivý Ježíš zemřel zrazen svými nejbližšími. A pro svět zůstal mrtev, svět už ho nespatřil. Bylo to tenkrát jako v lidském životě. Stala se zlá věc, ze které pro tento svět nic dobrého nevzešlo a nevzejde. A nic nebylo černobílé. Je to jediná oficiálně připomínaná historická událost, která je stejná jako život obyčejných lidí.

Čím spíše tedy bude pravda to, co si z této události pamatují jednotliví obyčejní lidé! Marie Magdalská, Petr, Jan, vojáci, kteří hlídali u Ježíšova hrobu. Jak si ji pamatují velekněží, vyděšení z toho, že Ježíšovo tělo není v hrobě. To jsou vzpomínky některých konkrétních obyčejných lidí, kteří vzpomínají, jak to tenkrát bylo. Že třetího dne potkali Ježíše vzkříšeného! Že jim ukázal rány na rukou a na boku, že s nimi jedl. Že jim dokázal, že není duch, že má maso a kosti! čím spíše bude pravdivá zkušenost těch, kteří nám říkají, že Vzkříšený Ježíš je s nimi dodnes! Čím spíše je pravdivá naše zkušenost, že jsme potkali Vzkříšeného Ježíše a že je s námi dodnes. Máme o tom dokonce čtyři různé zprávy; jmenují se evangelia. S historií, jak jsme si řekli na začátku, má každý trochu jinou zkušenost, i když byl u toho. A tak i my tu máme čtyři zprávy. Ale nejdou proti sobě, jak to bývá. Každý si to sice pamatuje trochu jinak, ale všichni společně říkají jedním dechem: Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste. Amen