Když někoho opravdu z duše nenávidíte, ve slabé chvíli se na něj prostě vrhnete. Tak týraná žena někdy zabije muže surovce nožem v kuchyni, tak utrápený muž v pominutí smyslů uškrtí svou ženu. Starší a duchovní, kteří vydali Ježíše na smrt, jej také nenáviděli. Ale právě že jej vydali pohanům. Nezabili jej vlastníma rukama.
A když svou nenávist projevíte takto oklikou, musíte nad tím přemýšlet. Musíte nad tím trochu váhat. Ten, kdo druhého zabije v amoku, zděsí se toho. A ten, kdo chystá druhému smrt oklikou, ten se toho trochu musí děsit celou dobu.
Když se tedy zatmí v poledne, což se jinak nikdy neděje, musí se v těch pod křížem potvrdit ten pocit, že udělali něco strašného. Třeba ho hne zase zaplaší. Ale na tu chvíli to musí cítit.
Mohl snad Bůh jasněji říci: Toto je nespravedlnost? Učinil vnější znamení, zatmění v poledne po celé Izraelské zemi. Moc nápadné, aby to byla náhoda. A přece nevolá tak jasně, jako Elijášův oheň z nebe. Jako voda, proměněná v krev Mojžíšem. Ještě zbývá lidské duši, aby si řekla: Běda, to nemůže být náhoda. I když jsme si říkali, že smrtí jednoho zachráníme celý lid, tak trochu jsme věděli, že jde spíš o naši nenávist k Nazaretskému. A ono se snad teď potvrzuje, že to byla jen naše nenávist a nic jiného, co jej přibilo na kříž. A tak Bůh promlouvá vně člověka, u uvnitř něj. Staví se na obou stranách za Ježíše Nazaretského, za svého Syna.
Vlastně v tuto chvíli nikdo není šťastný. Ježíš umírá, život mu ubývá nezvykle rychle, ale ani ti, kdo ho na kříž dostali, si nikde pravděpodobně spokojeně nemnou ruce. Byli to lidé, kteří to udělali „pro dobrou věc“, v zájmu vyššího dobra. Ale právě ty často trápí hrozné výčitky svědomí, zda to skutečně byla ta správná volba, zda cena nebyla příliš vysoká. A setmělá polední obloha musela do duší židovských předáků vrážet bolavé klíny mučivé nejistoty. Jeden trpí nevinně a ti druzí na sobě právem zakoušejí soud na vlastním svědomím.
Ale co sám Kristus Pán? Jak on ty tři hodiny prožívá? Když někdo visí na kříži, když má ruce i nohy probodnuté hřeby, když jediné na co myslí je nekonečná bolest, myslel by si člověk, že už tuto hrůzu nedokáže nic přebít. A přeci: stačí, aby se zatmělo, aby slunce zmizelo Ježíšovým zrakům, a tehdy přijde jeho nejhlubší zoufalství: Elí, Elí, lema sabachatní? Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? To je ta poslední, nepatrná kapka, kterou jeho kalich hořkosti definitivně přetekl.
Vzpomeňme na Elijáše, jehož příběh jsme v čase přípravy slýchali. On zažil svůj triumf na Karmelu. A nepřátelé Boží padli jeho rukou. Ale ten triumf ho netěší. Hned poté jej vidíme s hlavou mezi koleny, jak se modlí, aby se Bůh projevil také přízní, aby také pršelo. I to se stane. A tak by měl být posílen na duchu. Ale když mu ten samý den řeknou, že do dvaceti čtyř hodin má zemřít, ještě se vydá na cestu – ale pak už chce v poušti jen umřít. Už má dost. Někdy máte za sebou tolik, že už vaši duši nepozdvihne ani jasné znamení přízně Boží.
Tak také Kristus na kříži už trpí tolik, že už ani nemůže přijmout to Boží slovo: Máš pravdu. Snad kdyby Bůh poslal někoho z těch dávných proroků, o nichž Kristus jako všichni Písma znalí ví, že už to mají za sebou… Snad kdyby přišel ten Elijáš a sňal jej z kříže – pak snad. Snad kdyby přišel někdo z těch, co už to mají za sebou…
Zde vidíme, jak je Kristus s námi, ba jak je o krok dál než my i v utrpení duše. Člověku by se jeho příběh přeci jen mohl zdát v něčem vzdálený. Málokdo z nás trpí jako ten, kdo je přibitý na dřevo. Většina z nás má menší trápení. Pro většinu z nás asi platí: Stokrát nic umořilo osla. Doléhají na nás menší tělesné bolesti a nepříjemnosti, menší spory s druhými, menší svízelné situace. Ale nakonec jsme tak v duši ubiti, že nás dorazí jeden rozbitý hrníček v kuchyni. Rozbité okýnko u auta, zlomený zub či pomrzla úroda na záhoně.
A tak i Kristus umírá na kříži daleko rychleji, než bylo obvyklé. Na kříži umírali jiní třeba týden. Kristus snad už tu tmu o polednách bere jako blížící se smrt. Bůh mu poslal znamení, že trpí neprávem. Ale Kristus snad myslí, že už se mu zatmívá před očima. Už ani Otce neslyší, už ani Otci nerozumí. Už ani objektivní realita se ho netýká. Myslí, že už se mu zatmívá před očima a že už bude konec jeho života. A nebo snad, že už přece musí být večer, kdy mu přerazí nohy a zemře. Protože tělo nesmí na kříži zůstat do soboty.
A na tom vidíme, že během tří hodin může jeden zažít tolik bolesti, co jeden za týden. Že někdy je duše v takovém stavu, že i vnější věci, které by jí mohli napomoci, ji ve skutečnosti dorazí. Že naše duše je přijímač, který může skoro zesilovat radost, ale i bolest a strádání. A i v tom Kristus byl s námi. A z jeho kříže zní: Trápení každého člověka, ač se z vnějšku nezdá, může být velké – protože je to jeho trápení a je v něm sám. Kdyby tak alespoň přišel někdo z těch, kdo už to mají za sebou. Někdo z těch starých svatých, Mojžíš, Elijáš…
Zatmělo se slunce. Bůh promluvil. Ježíš volá Bože můj, Bože můj – a byl by snad rád, aby Bůh poslal Elijáše. Vždyť poslal Křtitele, toho nového Elijáše před ním. Ale Křtitel už je po smrti. Už tu nejsou předchůdci – a následovníci utekli.
A ti druzí pod křížem hledají potvrzení své věci v tom, že Elijáš nepřichází, aby Ježíše zachránil. Ale i na to už je pozdě. Už tu bylo to zatmění…
Hříšní již poznali svůj hřích. I když jej ještě nevyznávají, poznali, že udělali strašnou věc. Setník a ti, kdo s ním střežili Ježíše, když viděli zemětřesení a všechno, co se dálo, velmi se zděsili a řekli: „On byl opravdu Boží Syn!“ Jenže ten Boží Syn zemřel.
A v tuto chvíli, kdy Ježíš visí na kříži, sice viděl to zatmění. Sice mu cosi z dálky říká, že jeho věc je spravedlivá. Ale co z toho? Zde vidíme, jak se celé dějiny lámou. Jak se celá země třese, jak pukají skály. Poznáváme najednou, že co je sice zlé, ale nějak se dá omluvit – se omluvit nedá. Že co je zlé, je opravdu zlé. Vidíme soud nad světem. I ti, kteří Ježíš ukřižovali, musí přiznat: To je vlastně špatně. Ale co bude dál? Co s tím.
A v tom jsme jako Kristus v tomto světě. Víme, že na světě je to v podstatě zlé. Že naše skutky jsou pevnou a nedílnou součástí zla v tomto světě. Víme také, že co jsme udělali ve víře v Boha je správně – i když to nevedlo k cíli. Ale co z toho? Nastal zlom ve světě, už se ujasnilo, co je dobré, a co zlé. Ale dobré zatím prohrává. Co s tím? Opona se roztrhla vejpůl, žádná rouška nebrání ve výhledu. Ale co s tím? Proto i apoštolové říkají: Žijeme v posledním čase.
Hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; vyšli z hrobů. Ano, ti už vědí. Ti čekali na jeho den a ve svém čase jej neviděli. My čteme, že jejich těla byla vzkříšena. Je to přízračně nejasné. Každopádně, ti, kteří měli být už bezpečně pryč, jejichž věc byla vyřízena – ti, na které se díváme podobně třeba jako na lidi doby kamenné – ti, o kterých si říkáme: Dobří byli, ale žili v jiné době, my jsme jinde – ti jsou najednou v současnosti. Kristus sestupuje do hrobu, oni z nich vystupují. Kristus z hrobu vstává – a oni jdou za ním. My každopádně víme, že všichni ti na něj čekali, pro něj žili a v něm se dočkali cíle. Ale nám nepomohou, jako nepomohli jemu.
My jsme ukřižováni s Kristem. Víme, co je zlé. Víme i, co je spravedlivé – i když správné jednání často nevede k cíli a přichází za ně nespravedliví trest. My jsme spolu s ním ukřižováni v tomto světě. Naše vzkříšení ještě nenastalo. Ale Kristovo vzkříšení již nastalo a tak máme naději, že vstaneme spolu s ním. Amen