On byl opravdu Boží Syn! To říká setník ve chvíli, kdy je Ježíš zrazen Jidášem, jedním ze svých nejbližších. Kdy je zapřen Petrem, který vyznal, že je Syn Boží ještě v Galilei. Když je všemi opuštěn, sám jeho popravčí pod dojmem věcí, které se kolem dějí, říká: Byl to opravdu Boží Syn. Poznává to pozdě, ale přece jako první.

Proč zrovna tento velitel nad sto vojáky? Kdo to byl? Římský centurion nebyl nikdy vojákem z akademie či štábní kanceláře. Na rozdíl od vyšších římských důstojníků nezískal svou hodnost díky vlivným příbuzným. Byl vždy vybírán z vojáků osvědčených bojem. Byl to takový kaprál a byl s vojáky stále. Jeho úkol pak spočíval v tom do střetu vojáky hnát, jeho úkolem bylo vojáky trestat či odměňovat. Udržovat pořádek, zařídit věci.

Nikdo nevěděl lépe, jak věci skutečně vypadají, když, jak se u nás říká, padne kosa na kámen. Nemohl si vážit vznešených řečí, rozhodných slov. Věděl, jak se člověk mění, když mu jde o život. A zrovna tak, jak se mění, když má moc nad životem druhého. Když mu nikdo neřekne: Co to děláš? Vždyť podle místa, kde sloužil, naháněl zřejmě většinu života nějaké bandity. Lidi, kteří berou moc do vlastních rukou.

Věděl, že když má člověk možnost druhého člověka skřípnout, dříve nebo později to udělá. On to už zažil v těch největších, nejstrašnějších rozměrech. Ale díky tomu si možná dovedl všimnout i těch malých náznaků v každodenním lidském chování, lidské řeči. Když známe nečí slabé místo, tak je jen otázka času, kdy se do něj pokusíme ztrefit. Kdy připomeneme předchozí selhání druhého, kdy mu dáme najevo, že není tak chytrý, jako my. A ještě méně nápadně, když známe soucitnost, citlivost druhého člověka. A tak jej tlačíme slzami a výčitkami tam, kam chceme. Kdy využíváme jeho svědomí a stavíme jeho činy jako hrubé a neodpovědné, aby se sám sebe zalekl. Na každého se najde klacek, myslel si nejspíše setník, zvyklý krveprolévání, když se mlčky díval na takzvané mírné, slušné lidi. Jediný rozdíl mezi námi je, že já dávám rány otevřeně.

Setník byl zvyklý trhat do sebe znesvářené vojáky a hrozit jim za jejich šarvátky výpraskem. Setník byl z římské armády zvyklý přinášet mír mezi znesvářené národy: Tak, že se Řím vahou své vojenské moci přidal na jesnu stranu a boj rozhodl. Věděl, že nejhorší je boj stejně silných protivníků. Že dokud je dost sil, je možné dávat si vzájemně rány až do oboustranného vyčerpání. Věděl, že mír nastává jen tehdy, pokud není naděje na sebemenší úspěch boje. Když nějaká moc je tak drtivá, že proti ní nemám šanci. Proto se manželé, rodiče a děti, sousedé, rolníci, řemesníci, obchodníci – proto se všichni ti civilové stále hádají a ničeho se nedoberou. Ale když já zavelím, vojsko pochoduje.

Proto si nejdříve nemohl vážit mesijáše, kterého zatkli bej boje po velikonoční večeři. Jak ten by si poradil byť jen s těmi dvěma bandity kolem sebe? Ten mír přinést nemůže.

Jen hrozba trestem nejvyšším, za kterou stojí skutečná vůle, jen vůle a moc vzít život, ta může přinést pokoj mezi lidmi. Taková je nejspíš zkušenost setníka. Až terpve teď, když se chrámová opona se roztrhla v půli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly a hroby se otevřely, setník poznává, že tato moc za tím ukřižovaným králem skutečně byla. Tím všechna to slova, všechny ty příkazy pokoje, které pronesl již od počátků v Galileji, dostala nový smysl. Skutečně, slova Krista jako pouhého člověka nemají mnoho váhy a daleko se s nimi nedojde. Ale slova Krista jako člověka a zároveň Syna Božího, Boha prvné moci, dávají hned úplně jiný smysl. Co však dělat? Je pozdě. Již není mezi námi.

Co setník nevěděl a my víme: V prosazení míru a spravedlnosti jde dojít až k braní životů. To jde provést s druhými. Ale stále se musíme strachovat o svůj život, ten stále není zajištěn a vyprchává. I ten nejmocnější může potkat mocnějšího a když nepotká, stejně na něj čeká stáří, nemoc a smrt. Lze vykonat spravedlnost nad druhým, ale ne nad sebou. Lze mít moc nad životem druhých, ale ne nad svým životem. I ten, kdo by si bláhověl chtěl život vzít, páchá tím jen další nespravedlnost. Nechává za sebou na jisto dluh, protože neví, co měl v životě ještě vykonat. Neví, co by se po něm ještě žádalo.

Ale tento Ježíš ví, že je dokonáno. Ví, že učinil dost. On jediný je bez hříchu, bez dluhu. Takový již přišel na svět, protože je Boží Syn a všechno mu patří. Nikod mu nemůže říci: Co to děláš, protože všechno je jeho. Ten jde dál, než lidská spravedlnost. Sám nad sebou vykonal soud. Nemá moc jen nad životy druhých, má jako jediný i moc nad svým životem. Když on vykoná soud, nikdo mu nemůže říci: A co tvé vlastní hříchy? Protože je bez hříchu. On jediný má moc i nad svým životem. A všechny ty divy třetí hodiny odpoledne, hodiny ukřižování, ukazují, že jeho oběť byla přijata a že jeho soud je spravedlivý.

My, protože věříme, že Bůh se ke Kristu přiznal v nedělním velikonočním jitru a vzkřísil jej z mrtvých, že on za nás tehdy zemřel, abychom mi nezemřeli navěky, přijměme tu moc, o které již od počátku kázal. Jsouce si jisti, že žádné odsouzení není pro nás na věky, buďme připraveni s myslí pokojnou a se srdcem statečným vždy nejdříve soudit sami sebe a své skutky. Nejdříve poznávat a přijímat svou slabost a žít s ní. Buďme připraveni dříve než jiné skřípnout sami sebe a sama sebe hnát a tlačit k tomu, co je správné a Bohu milé. Amen