Kdo první poznal v Kristu Božího syna, kdo první uznal jeho vládu nad světem? Snad Marie Magdalská, snad Jan, který běžel k hrobu nejrychleji, nebo Petr, který do hrobu vešel? Nebo ti dva učedníci, kteří jako první na cestě do Emauz četli s Pánem Písmo a slavili s ním večeři? A nebo snad Tomáš, který první říká „Můj Pán a Můj Bůh“? Každý z nich se nějak setkal se vzkříšeným a vyznal, že Ježíš je Pán. Ale všichni ti z úzkého kruhu Ježíšova uznávají Kristovu vládu až v neděli.

Ale dnes je pátek. Kdo dnes, pod křížem, říká: On byl opravdu Boží Syn?

Je to setník a jeho vojáci. Ti tu dnes, na Velký pátek stojí, aby naše radost byla úplná. Krista vyznali jeho učedníci, ženy z jeho doprovodu, když byl vzkříšen. Jejich setkání s Pánem jsou silná a dojemná. Ale kdekdo řekne: Je to silné, ale vstal pro ně, pro ty své. Ježíš je Pánem mezi svými učedníky, ale pro nás ne. Protože jaký dává smysl, aby za všechny zlé byl potrestán jeden nevinný. Není snad lepší spíše potrestat vinné? A každý by byl rád soudcem. Katem však chce být jen málokdo. Málokomu se chce do zabíjení; i policistou, dozorcem chce být jen málokdo. Soudce byl vždycky vážený, kata se všichni raději stranili. Každý totiž tuší, že zabít není jen tak. Že smrt není jen trest za zločin, ale že zároveň ukončuje celý život. A v životě každého jsou i záblesky dobra. Každý život začíná dětskou nezkušeností, život se utváří skrze dobré i zlé zkušenosti; ty zlé pak často dělají z člověka lumpa. A to se dnes zdůrazňuje snad až příliš; proto nikdo nechce být katem a nakonec ani soudcem. Stíhat zlé se dnes chce málokomu. Raději se jim prostě vyhnout, utéci před krutostí světa. Ale jak tak člověk utíká, musí za sebou mnohé nechat. Nejdříve za sebou necháváme dětskou nevinnost, necháváme za sebou ideály mládí. Někdy za sebou necháváme i své zásady. Až příliš často za sebou necháváme i celé lidi. Něco z toho a snad všechno to musíme opustit, abychom unikli před krutostí světa. A tak se i z nás pomalu stávají lumpové. Stáváme se těmi, před kterými utíkáme.

Útlak udělá i z moudrého potřeštěnce, řekl Kazatel. Útlak a násilí křivý charaktery svých objetí. Můžeme donekonečna mluvit o nenásilném vzdoru násilí a útlaku. Ale že se na nás násilí vždy stejně nějak podepíše, to prostě nepopřeme. Před násilím každý utíká, třeba jen ve své duši. Jaké jsou důsledky, kolik dobrého v sobě člověk musí opustit, o tom jsem už mluvil. A tak je lepší bojovat než trpět násilí.

A od toho jsou tu vojáci, policisté, dozorci. Utištění lidé, po kterých šlapou násilníci, doufají v jejich příchod. I ten nejmírnější člověk, když jej týrají, úplně instinktivně čeká, že někdo přijde a postaví se násilníkovi tváří v tvář. A vojáci jsou připravení postavit se smrti. Jsou připraveni ztratit život. Ale co je daleko důležitější: Oni jsou připraveni život vzít. A tak jsou jediní opravdu svobodní mezi lidmi. Jsou připraveni život dát a život vzít – jsou svobodní i od života. Proto jim život patří; a berou si i to, o čem ostatní jen tajně sní. Vojáci se zpíjejí do němoty a chodí do nevěstinců, cestují po světě, davy jim provolávají slávu a když jsou ulicí, každý jim uhne z cesty.

A právě takoví vojáci jako první vyznávají, že Ježíš Kristus je vládcem světa. Proč se před Kristem sklánějí ti, kterým patří celý svět, kteří se nemusí sklonit před nikým na zemi? Vždyť oni chytili ty dva lotry, kteří sužovali celý kraj. A ti lotři teď visí na kříži a již umírají. Proč se vojáci jako první sklonili před Kristem, proč právě setník první vyznal, že Ježíš je Pán?

Protože se jako Kristus Pán postavili tváří v tvář lidské vině. Oni také neutíkají, na rozdíl od většiny z nás. Trestali lidskou vinu. A zažili ten pocit, jaké je to zabít člověka. Vědí, jaké je to vykonat nad člověkem soud. Když prý člověk zabije člověka, hodně to sním napoprvé hne. Prý je to hrozný zlom. Ale podruhé prý už člověk necítí nic. V jednom filmu z války v tichomoří říká dříve ustrašený mladý voják po první bitvě, náhle plný jakéhosi klidu: Teď už to půjde dobře, už jsem vrah.

Ti vojáci dobře vědí, že člověku soud nad člověkem nepřísluší. Možná je v tomto světě potřeba zabíjet, ale to nic nemění na tom, že kdo zabije, je vrah. Vzal Bohu právo soudu nad člověkem, šmahem uzavřel celý ten život. Celé to nevinné dětství, ty první záblesky dobra, za první dětskou slzou, která kdysi tekla po tváři dnešního zločince. Přinesl sice na čas pokoj mezi lidi, ale nevyřešil nic. Nakonec takový voják ví ze všech nejlépe, že utíká před zlem ve světě. A že utíká před skutečnou spravedlností, která přece neuzavře šmahem život člověka.

Vojáci se nevyhýbají zabíjení, ale smrti ano. Vědí, že ta na ně čeká jako soud nad jejich životem. Neutíkají před soudem nad zlem ve světě, soudem nad sebou však ano. A teď spatřili toho, kdo také hledí tváří v tvář hříchu, zlu a smrti. Ale protože je bez viny, třebaže má strach, neutíká před svou smrtí. Spolehl na Boha, že jej vysvobodí. Tento Ježíš poprvé zabíjí člověka, poprvé koná soud nad člověkem. Vojáci dobře znají ten pocit. Tento Ježíš však zabíjí sám sebe, sám nad sebou vynáší soud za hřích světa. To vojáci nikdy dokázat nemohou. Proto mu vzdávají božskou poctu.

Kdo je pozorný, ten mi namítne: Hle, chámová opona se roztrhla v půli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili. Vojáci tedy nemuseli moc přemýšlet, aby jim došlo, že zde zemřel Boží Syn. Ale ono také o přemýšlení nejde. Smrt Božího Syna jsme si nevymysleli, každý ji viděl, není o čem přemýšlet. Země se třásla, skály pukaly, hroby se otevřely – jak by ne, když zemřel Boží Syn. Nezemřel sice Bůh Otec, ale zemřel Bůh Syn, zemřel Kristus, pravý Bůh a pravý člověk. Vskutku nevolá z kříže nadarmo: Eli, Eli, lema sabachthani – Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil. Že Ježíš zemřel za hřích světa je přístupné každému člověku. Nikdo jej totiž nemůže usvědčit z hříchu, i kdyby třeba mohl vybádat všechno z jeho života, hřích u něj nenajde. A řekl: Jsem Boží Syn. Bezhříšný člověk přece nelže. A tak se ústy setníka a jeho vojáků celému světu oznamuje: Zemřel Boží Syn. To je všem lidem známo, ať se tomu vzpírají jak chtějí. Bůh pro vás zemřel, zní z Golgoty od toho času až podnes. Kvůli vašim vinám a kvůli všemu zlému, co se vám stalo, zemřel Bůh, a je to tak spravedlivé. Pro svět zůstává Bůh mrtev, vždyť svět spatřil Krista jen po kříž. Jeho učedníci, jeho církev, jej však spatřili vzkříšeného. My jej spatřujeme v jeho slovu a v jeho těle a krvi, jako i dnes. My jej spatřujeme v našem společném životě. A přece jej nikdo jiný nevidí. A tak zůstává náš věk rozdělen mezi velkým pátkem a velikonoční nedělí. V neděli jej spatřujeme, v záblescích našeho života jej spatřujeme. Ale při tom všem volá člověk Ježíš „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“ a Syn Boží zemřel na kříži. Tak tomu zůstane do Kristova druhého příchodu ve slávě. Naše procitnutí je tak radostné, protože jsme se probrali ze strašného snu velkého pátku, tak strašného, protože je pravdivý s skutečný. Naše vděčnost za Boží odpuštění je tak srdečná, protože víme, že kvůli naší vině Bůh ve světě a pro svět zemřel. Velký pátek ve světě zůstává. A na jeho temném pozadí jasně září velikonoční neděle, ten průzor, kterým se nám otvírá netušené světlo Božího království.