Vzezření toho anděla bylo jako blesk. Ne náhodou. Zkoušeli jste někdy pozorovat blesky? Vtip je v tom, že člověk neví na které místo širé oblohy má soustředit svůj zrak. Někde se prostě bleskne. A my to třeba zahlédneme přímo, ale to málokdy. A nebo jen koutkem oka, ale stejně je to zážitek. I když se ale díváme úplně mimo, blesk beztak ozáří celou krajinu, takže o něm víme.

Tak je tomu i se vzkříšením. Nejde určit, jakým směrem se v životě máme dívat. Někdy se stane, že ho máme přímo před očima, že je nám prostě jasné: Kristus byl vzkříšen. Někdy nám to alespoň dává dobrý smysl: Celé Písmo svědčí o Kristu, evangelium dává našemu životu smysl. A někdy jen vidíme, jak je svět tím bleskem vzkříšení ozářen: Cítíme vzájemnou lásku křesťanů, slyšíme mocná slova Písma, stojíme v chladu gotické katedrály a říkáme si: Něco se muselo stát, tyto věci tu nejsou sami od sebe.

Ať tak či onak, pozorování blesků není poklidná zábava. Obloha není promítací plátno patnáct krát deset metrů, které sledujeme z pohodlného sedadla a na konci představení si uděláme celkový dojem. Člověk těká očima po obloze, aby o ten záblesk nepřišel; i když to vlastně není k ničemu – nejde dopředu říct, kde se blesk objeví. Každopádně, není to nějaký ohňostroj nebo balet, kde by pak člověk mohl ohodnotit celek. Důležitý je právě ten jeden každý blesk, který se nám podaří spatřit. Nezáleží totiž vůbec na nás, jestli vůbec nějaký blesk přímo zahlédneme. A bouřka obvykle trvá jen krátce.

Stejně je tomu i se vzkříšením. Těkáme svým zrakem po světě, těkáme svým zrakem po vlastní duši, abychom zahlédli světlo vzkříšení. A přitom naše hledání a těkání v životě není k ničemu: Sami sebe ani nespasíme, ani nevzkřísíme. A přesto, že jsme pro to nic nemohli udělat, i když jsme se snažili, každý z nás ten blesk zahlédl. Jak už jsem řekl, někdy přímo před očima, někdy koutkem oka, někdy jen jím ozářenou zemi. Ale jedno zůstává: Nejde sedět opřený a jako v kině se z dálky dívat, jaký bude celek představení. Když ten záblesk spatříme, musíme k němu stočit zraky, trhnout hlavou.

Když po setmění přemýšlíme nad předchozími dny a nad dny budoucími, chyťme se obrazu prázdného hrobu, který nám probleskne myslí, který se náhle zableskne na kalné hlubině naší duše. Hned k němu stočme zrak, třebaže rychle mizí. Neváhejme, řekněme: Byl vzkříšen, jeho hrob zůstal prázdný. I můj zůstane na konci času prázdný, i já s ním vstanu. Čeho bych se bál? Vždyť i anděl řekl: „Vy se nebojte. “Když na to pomyslíme, náhle je vše jasné, jako ve světle blesku. Jak jasné? Povím vám:

Člověk přece hřeší ze strachu, z nedůvěry, z nevěry. Vidí před sebou svůj hrob a říká si: S každým vydechnutím mi utíká život. Ještě musím něco urvat, ještě se musím nějak zapsat, protože brzo už nebudu. A nebo se jen prostě bojí té hrobové tmy, té věčné noci. Utíká a zrazuje, zapírá Krista. Každý myslí na tu otevřenou hrobovou jámu, která je pro něj už nachystaná. Ať si to přiznává, nebo ne, je to na něm vidět. Ale v tom záblesku velikonočního jitra se otevírá druhý konec tohoto černého tunelu bez konce. Už teď smíme spatřit druhý konec toho záhadného tunelu a našeho přítele, který nás u něj čeká. A s každým vydechnutím jsme mu blíž. Ne, cíl všeho, Alfa i Omega, počátek i konec, není zde, byl vzkříšen. V tom záblesku je dokonalý klid, pohoda a smíření. Proč být sobecký, proč se hnát za vlastní velikostí, proč utíkat před svými povinnostmi, proč utíkat před přeludy tohoto světa. Náš život je vykoupen, draze zaplacen. Odměnu již máme jistou, dokonáno jest. Už všechno víme.

Tento záblesk vždy trvá krátce. Na chvíli je vše osvětleno jako za jasného dne, pak se ale zase vše ponoří do tmy. Ale my se upněme k tomu záblesku. Vydejme se jen po paměti krajinou našeho života, jak ji ten blesk ozářil. Nepůjdeme vždy správně; paměť selhává, po tmě jde člověk nejraději nejsnazší cestou, i když ho to často zavede. Ale směr je jasný. Chyťme se toho záblesku, toho prázdného hrobu, zapamatujme si, jak v jeho světle vypadá tento temný svět zcela jinak. I přes obtíže nočního cestování je to snazší.

Pohleďme jen, kolik námahy znamenalo pro vojáky ten záblesk popřít. Je potřeba jim dát značné peníze. Jak nákladné je popřít vzkříšení, tento svět na to obětuje všechny své prostředky. Vojáci musí lhát. Musí si vymyslet komplikovanou historku, že tělo ukradli učedníci (a přitom byl hrob uzavřen těžkým kamenem). Sami sobě musí udělat ostudu, že spali, jen aby popřeli vzkříšení. I tento svět sám sebe raději pohaní, než aby uznal Boží vládu. Vždyť se dnes říká: Není Boha, nejsme více než zvířata, není duše. Kdo by to o sobě dobrovolně řekl?

Ani cesta žen od hrobu není bezbolestná: Vždyť čteme, že běželi se strachem i s velikou radostí. Ani křesťanův život se někdy neobejde bez takové vznešené nervozity. Ale není to napořád. Jen co se vydají po paměti na cestu, a hle! Potkává je sám Ježíš. Buďte pozdraveny! Bude se vám dařit, jdete dobrou cestou! Nebojte se! I nám to říká. Před námi je jeho tělo a krev v jeho Večeři. Tou nám především říká: Nebojte se!

Už ten anděl oděný bleskem řekl: Jde před vámi do Galileje. To byl přece jejich domov. A teď znovu říká: Nebojte se. Jdete domů. V tom záblesku prázdného hrobu, v tom setkání se vzkříšeným je obsaženo: Jdete domů. Jdete zpět k něžnému času svého dětství, jdete zpět ke svému čistému přátelství, ke své lásce, ke všemu krásnému, co znáte. Já tam jdu před vámi, tam mě uvidíte.

Závěrem tedy: Buďme připraveni! Když se nám v srdci, v mysli nebo před očima objeví ten velikonoční záblesk, ať už přímo, nebo jen v koutku oka, nebo jen v odrazu, obraťme se k němu. Zavěsme se na něj a v jeho světle, třeba jen po paměti, se vydejme na cestu k domovu. Se strachem i s velikou radostí. A již na cestě nás potkává Pán, říká: Buďte pozdraveni, nebojte se! Dobré jitro, dobrý den, nebojte se! Amen