Zpráva o z Matoušova evangelia nám nejblíže popisuje samotný okamžik Ježíšova vzkříšení. Nejvíce nám popisuje, co bylo vidět. V Markovi přijdou ženy k hrobu a kámen už je odvalen. Stejně Lukáš a Jan, ještě jak Petr přišel k hrobu a pak další setkání samotného Ježíše s učedníky. Matouš má zprávy ještě odjinud; snad od někoho, kdo zaslechl, co stráž řekla velekněžím. Snad někdo ze strážců později promluvil – protože, kdo doopravdy vydrží o něčem tak zvláštním mlčet až do smrti, i za velké peníze. I trénovaní špióni často nevydrží a napíšou paměti a podobně.

I když je v Matoušovi svědectví, na kterém je z okamžiku vzkříšení nejvíce vidět, obvykle se člověku o něco více vybaví ta setkání přímo s Ježíšem: Marie Magdalská v zahradě, Tomáš, co vkládá ruku do rány v boku, učedníci na cestě do Emaus. Sám jsem zjistil, že jsem na tento text kázal jen třikrát za dvacet let.

Čím to? Asi tím, že každého, kdo uvěřil, nakonec nějak oslovil Bůh sám, Duch svatý. Třeba že to člověk třeba hned nepoznal, jako učedníci někdy hned nepoznali Vzkříšeného. Ano, každého, kdo uvěřil, oslovil Bůh osobně, protože jeho osobně chce mít ve své církvi a dovést k věčnému životu. Možná tedy proto si většinou trochu více připomínáme ta přímá setkání se vzkříšeným, i když právě v totmo evangeliu máme přímo napsáno, jak vzkříšení vypadalo: „A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil s nebe, odvalil kámen a usedl na něm.“

Všimněme si ale, že po vzkříšení se vůbec nikdo nedozvěděl o vzkříšení nejprve od Ježíše, ale nejdříve vždy od jiné osoby. Ženy od dnělů, kteří vypadali jako mládenci. Učedníci zase od těch žen.

Bůh zřetelně chtěl, aby nikdo nemohl říci, že pro setkání s Ježíšem nikoho druhého nepotřebuje. Každý o Kristu nejdříve slyšel svědectví někoho menšího, než se s ním sám setkal. Bůh si zřetelně přeje, aby se lidé, kteří v něj věří, navzájem potřebovali.

Zároveň tu mále i toto svědectví, které vzkříšení v podstatě logicky dokazuje. Když se nad tím zamyslíme: Všichni, kdo měli moc, měli bytostný zájem na tom, aby se zvěst o vzkříšení neřířila – pokud Ježíš vstal z mrtvých, činilo to z piláta, velekněží i farizeů někoho, kdo nechal ukřižovat Božího Syna. A nejen mocní, jeho ukřižování žádaly davy v Jeruzalémě. Co jim tedy bránilo všechny svolat k Ježíšovu hrobu, nechat odvalit kámen a všem ukázat tělo? Podívejte, nevstal, jděte domů. Ano, proto ten hrob také zapečetili, aby bylo i jasné, že do hrobu třeba nepodstrčili jiné tělo. A dali hrob hlídat, jak říkají, aby učedníci tělo neukradli. I hloupému by došlo: Stačí ukázat to tělo a je po křesťanství.

Pokud by dnešní čtení bylo výplodem nějaké zbožné fantazie nebo pozdější přikrášlené tradice, tak pořád zůstává: A kam zmizelo to tělo? Vzali ho učedníci? Pak ovšem tedy celé křesťanství je dílem geniálních a také dost morbidních podvodníků. Je podivné, co vše dokázalo, ale čímkoliv s ním spojeným nemá smysl se zabývat. Říkal vůbec Ježíš, to, co říkal? Máme to jen od jeho učedníků. Kdokoliv nevěří v prázdný hrob, ať se Ježíšem vůbec nezabývá, ať nepřipomíná jeho výroky, protože pokud učedníci vzali to tělo, zabývá se výroky, předanými bandou kolotočářů. Kteří však jsou za tuto – pokud si to někdo myslí – lež, jsou schopni trpět a umírat a ani jeden nezapře a nezdradí, když už před tím jeden zradil, jeden zapřel.

Že tělo vzali učedníci, je ovšem stěží pravděpodobné. Pilát neměl problém dát zbičovat neviného. Kdyby na tom byl zájem, tak by z Ježíšových učedníků prostě vymlátili, kam to tělo odnesli. Téměř nikdo nevydrží mučení; rozhodně mezi jedenácti by se aspoň jeden našel, kdo promluví. Učedníky, ač jsou mnozí z nich při různých příležitostech později zatčeni, se ani jednou ani nezeptají, kde je to tělo,. To, že vzali tělo, nepadne mezi mnohými obviněními, které proti nim vznášejí, ani jednou. Tuto pověst nechají velekněží vypustit mezi lidi, aby se to šeptalo, ale nikdy se na něj neptají jich.

Tak to prostě je: Vzkříšení je dokázaná věc, je to logický fakt. Na to, aby je člověk vzal jako fakt nepotřebuje nějaký „věřící gen“, náboženskou povahu či cítění, jak někdy vysvětlují lidé to, proč nevěří. A ovšem, kdo uvěřil, u toho to také není nějaký jeho výkon; není to jeho skutek ani zásluha. Přes to, na základě logiky nikdo nikdy neuvěřil.

Protože víře brání zlé svědomí, vědomí viny. A opět, působí ji proměna srdce. Je to zcela dílo ducha svatého. Pravda, neobejde se bez svědeství – andělů, Písma svatého, bez našeho svědectví. Ale působí je zcela a jen Duch svatý, Bůh sám a nidko nemůže způsobit, aby druhý uvěřil, ani v tom zabránit.

Proto asi si z těch zpráv o vzkříšní nejvíce pamatujeme samotná setkání s Ježíšem, protože to je i naše zkušenost. Ale, přes to, Bůh nám v Písmu zanechal i toto přímé, obrazové svědectví, jak to proběhlo. A i když víme, že Ježíš mohl přijít i za zavřené dveře a tudíž se jistě mohl dostat i ze zapačetěného hrobu, přece nechal anděla odvalit kámen. Proč?

Jednak aby se nikdo nemohl vymlouvat – nebo se trápit beznadějí a říkat: Uvěření je jen pro nějak geneticky nadané jedince, ale já nemohu udělat tento nelogický skok víry. Protože nelogického tu nic není, víře brání jen to, že si člověk nedovede přiznat hřích, že odmítá pokání. A ovšem stejně tak, aby se svým uvěřením nikdo nevychloubal, aby neříkal „jsem speciálně citlivý“, proto věřím. Aby se svou vírou nechlubil Bohu jako vlastním dobrým skutkem: Pohleď, Bože, ze všech lidí já jsem uvěřil – ale aby Bohu děkoval, že uvěřil.

Také proto, abychom si to moc nemalovali se všemi možnými „ověřenými fakty“ a „vědecky dokázanými“. Když na to přijde, i sestoupení anděla z nebe se dá zahladit penězi a výhodou v zaměstnání. Nejsou žádní neovlivnitelní lidé a nestranní vědci, každý člověk – je člověk a má své osobní zájmy. A na druhou stranu ovšem, nic se nakonec nautají a vždy někdo něco vykecá – jako aspoň jeden z vojáků u hrobu nakonec prozradil, někomu, co se u hrobu stalo.

Ale dále také proto, aby bylo jasné, že vkříšení má dopad a vliv již na tento svět. Nestalo se v nějakém duchovním světě a nemá dopad jen na duševní stavy. Můžeme to vidět třeba na zákonníku, který vydal prví křesťanský císař Konstantin. Zakázal třeba zločincům na tvář „bohem okrášlnou“, jak píše, vypalovat znamení; velmi usnadňoval a podporoval propouštění otroků, protože jediný je Pán – kdežto do té doby samozřejmě, čím více otrků máš, tolikrát jsi člověkem.

Ten obrázek, kde je kámen odvalen a vojáci zděšeni, přece býval u někoho oblíben. Maloval se často ve středověku, kdy lidé věřili: Kristus je králem již v totmo světě a svět podle toho má vypadat – i když měli mnoho hříchů, právě proto si je také hodně uvědomovali – když Kristus kraluje, jak to, že takto žijeme?

A ten obrázek měli rádi třeba černí otroci – jejich je ta písnička „To anděl kámen odvalí“. Ti hodně potřebovali vědět, že je jen jeden skutečný Pán, před kterým je člověk buď obviněn, buď ospravedlněn – a že už je Pánem na tomto světě.

I pro nás je zpráva o odvaleném kameni a prázdném hrobu dobrá z těchto důvodů: Kristus kraluje, smrt nad ním nepanuje. A spousta věcí, o kterých se říká „je to věc svědomí, soukromého přesvědčení“ má být věcí zákona. Důstojnost lidského těla, například. Nebo otroctví, do kterého člověka uvrhuje lichva. Tyto věci, například. Žádná věc přesvědčení, má to být věc zákona.

Kristus kraluje, a tak už teď má člověk napravovat svůj život. Kristus kraluje a tak už teď je naším jediným Pánem a jen to nás má vposledu trápit nebo těšit: Zda před ním jednáme hanebně, nebo správně. Zda on nás kárá či obhajuje. Pane Ježíši Kriste, smiluj se nad námi hříšnými. Amen