Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil. Ještě během Poslední večeře Ježíš říká: „Po svém vzkříšení však vás předejdu do Galileje.“ Také anděl, který odvalil kámen, říká ženám: „Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých; jde před nimi do Galileje, tam ho spatří.“ Ježíš je potká hned na to a říká jim: „Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí.“

Ovšem kde v Galileji? Z dnešního čtení nám dochází, že učedníci věděli, kde. Ježíš měl na mysli určitou horu, učedníkům je jasné, kterou a jsou najisto. Zaráží, proč Ježíš posílá učedníky na horu, když se s nimi mezitím osobně setkal? Zřejmě ze stejného důvodu, jako dříve na horách kázal – vešlo se tam více lidí. Jedna věc je setkání s učedníky, druhá jaksi „oficiální“, slavnostní ohlášení vzkříšení. Zřejmě jde o to, o čem mluví v listě do Korintu apoštol Pavel, když píše:

„Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli.“

Těmito slovy Pavel vysvětluje, co je evangelium: Skutečnost, o které se doposud mohou lidé přesvědšit u pěti set svědků, z nichž většina je ještě naživu. Je dobré si uvědomit, že když Pavel a další apoštolové šířili evangelium, z Ježíšova života ještě nic sepsáno nebylo. Byla šance se setkat s přímými svědky, žilo se z toho, co se stalo nedávno a co „každý ví“, tak proč to sepisovat. Ještě v další generaci takový postoj obhajoval biskup Papias, který se narodil asi 30 let po Ježíšově vzkříšení:

„Setkal-li jsem se s někým, který se stýkal se staršími, podrobně jsem se vyptával, co říkali apoštolové: Co řekl Ondřej, co Petr, co Filip, Tomáš či Jakub, Jan nebo Matouš či jiný z učedníků Pána, co kázali učedníci Pána Aristion a presbyter Jan. Nevěřil jsem, že mi napsané knihy více pomohou než živý hlas živých lidí.“

Kdyby tedy někdo chtěl vědět, jak to bylo s Kristovým zjevením po zmrtvýchvstání: Bylo to docela velké a dalo by se říci: Kdo chtěl uvěřit, uvěřil, nebyl to nějaký skok do tmy. Čteme ostatně ve skutcích: „Slovo Boží se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také mnoho kněží přijalo víru.“

A možná právě proto o tom evangelista Matouš píše tak stručně a z našeho čtení by to skoro vyznělo tak, že na hoře se s Ježíšem setkalo jen těch jedenáct. Protože to setkání na hoře bylo ještě tehdy známá věc. Ale co chce Matouš možná sdělit víc jsou ta soukromá setkání s Ježíšem před tím, co zas tak známá nejsou. Různá falešná evangelia ostatně, která se objevila možná i dřív, než ta pravá, sázela právě na tohle. Na zvědavost, co Ježíš říkal svým nejblžším, ta pravá tajemství. Obvykle vkládala Ježíšovi do úst takový odvar z buddhismu, protože to bylo už tehdy populární. Evangelium ukazuje, že Ježíš v soukromí neříkal o moc jiné věci, než veřejně; ostatně sám řekl: „není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle; a co slyšíte v soukromí, hlásejte se střech.“

Na začátku jsme si všimli, jak Ježíš již před ukřižováním posílá učedníky do Galileje, pak anděl, pak znovu Ježíš po vzkříšení. Velmi mu tedy záleželo na tom setkání. Není to na sto procent ono setkání s pěti sty, spíš je, ale i kdyby ne, je to setkání věřejné. A to je možná důvod toho, proč „někteří pochybovali“. Zdá se to nemožné, ale vzpomeňme na něco podobného s apoštolem Tomášem, který přímo žádal vložit prst do ran, jinak neuvěří. Prostě to nebylo setkání z očí do očí. Někdo možná stál vzadu v tom zástupu a to stačilo. Vzpomeňme, že Ježíš měl přátele, které ani učeníci před tím neznali: Jako ten muž, co u něj měl Ježíš dopředu připravené místo pro poslední večeři. Nebo Josef z Arimatie, který se náhle objeví, aby pohřbil Ježíšovo tělo. Chvíli hrál jeden nebo druhý ústřední roli, byl skutečně ten jediný, kdo může něco udělat. Teď tam jen stojí v zástupu.

Nepřeceňujme člověka! Takový člověk si snadno řekl „kdyby opravdu vstal z mrtvých, tak by to snad jako prvnímu řekl mě“. Vždyť sami často známe ten pocit, kdy si o jiném říkáme „mě by to přece řekl prvnímu“, což je očekávání, ve kterém se ve skutečnosti každý někdy zklame. Víme z evangelií, že Ježíš skutečně měl bližší učedníky a ovšem také, že o to učedníci vedli spory, kdo je z nich největší, kdo patří na Kriostovu pravici a levici. Apoštol Jan, když píše evangelium, sám o sobě píše jako o tom „učedníku, jež Ježíš miloval“ a svým způsobem možná právě toto zlehčuje; totiž že si kdekdo myslel, že je Ježíšův nejbližší. A tak soudím, že se člověku podobá ta úvaha „Pokud se nezjevil prvnímu mě, tak z mrtvých nevstal. I když ho tu vidím tak na padesát metrů a podobá se mu, tak to nejspíš není on.“

Na to Ježíš říká „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“. Ač nás proměňuje osobní setkání s ním, ač předchází tomu veřejnému, přece nakonec míří setkání s ním k vyznání: Ježíš je Pán. A je mu dána veškerá moc na nebi i naz zemi. A i když k nám promlouvá osobně a toho si ceníme nejvíce, přece nakonec máme dojít ke společnému a veřejnému vyznání. Že jak tu jsme, jako tento sbor, lépe jako celá církev, nejlépe jako všichni křesťané, že v něj stejně věříme.

A že jeho slovo má platnost. Že Ježíš je konečná pravda v duchovních věcech, ale i v tom, jak mají být věci uspořádány na zemi: Jak má vypadat rodina, jak sousedství. Jaká práce má smysl a jaká nemá, jaká je službou Bohu a jaká otročinou či zotročováním druhých. Co je pravá krása a co ohavnost. Čím vládcové slouží Bohu a co si naopka nesmí dovolit. I, konečně, jak se má hospodařit a nakládat s penězi – všechny ty věci konečně velmi proměňují život člověka. K dobrému i ke zlému, člověka ničí i pozvedají. Není nic podstatného, k čemu bychom neměli ve slovu Božím určité uvedení, není nic podstatného, co by se nakonec netýkalo Kristova kříže.

Dosud konečně stále ještě poznáme země, kde byl kdysi Kristus přijat jako král, stále jsou v mnohém odlišné od těch, kde jeho apoštoly léta zaháněli a zabíjely. Tím spíše jsou poznat země, které křesťanství proměnilo v čase celkem nedávném, jako země africké, ale i více zemí v Asii. Je také nakonec vidět, kam míří náše země a náš svět bez Krista i dost zjevné, jak to s ním asi dopadne.

A tak, i když s každým z nás se Kristus osobně setkal a každý z nás má právo cítit je jako „ten učedník, jejž Ježíš miloval“, i když to je skutečně základ, že za mne osobně zemřel a mne osobně vede ke vzkříšení, přece je naším úkolem i znát a hlásat světu jak má to nebo ono vypadat podle Božího přikázání. Aby u nás vůbec kdo hledal odpověď a poučení, musíme hlásat nejen čistě to, jak jsou věci na nebi, ale jak mají být podle Boží vůle i věci na zemi. Máme-li hlásat obrácení, je také třeba vědět, od čeho se člověk odvrátil a k čemu se má vlastně vrátit. Máme-li hlásat nový život, musí být alespoň trochu jasné, jak má vypadat.

V tom všem se tedy Bůh zjevuje, můžeme, snad trochu neobratně říci: Jako Otec, který vydal světu dobrá nařízení, jako Syn, který k nám přišel v těle na dotek a za každého osobně zemřel, jako Duch, který jako jediný dokáže změnit lidská srdce a dává sílu k novému životu. I když každou z těch věcí nakonec koná Otec i Syn i Duch.

Je toho ještě mnoho před námi na tomto světě. Ale nestrachujme se, Kristus řekl: „Hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ Amen