Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil. Zde konečně čteme o setkání v Galileji. Mluví o něm Ježíš těsně před svým zatčením: „Po svém vzkříšení však vás předejdu do Galileje.“ Se stejnou zprávou pak posílá ženy od hrobu anděl: „Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.“ Ale potom čteme o zjevení cestou do Emaus, o zjevení učedníkům, kde nebyl Tomáš, o zjevení týden potom, kde už byl i Tomáš. To se všechno stalo v Jeruzalémě nebo blízko Jeruzaléma. Marek, Lukáš a Jan potom ani o cestě do Galileje nemluví. Proč, když je to to první, co andělé říkají? Když sám Ježíš o setkání v Galileji ještě před svým ukřižováním?

Nejspíše proto, že toto setkání je v době sepsání evangelií ta vůbec nezjnámější věc. To každý zná. Apoštol Pavel o tomto setkání mluví jako o základní věci víry:

Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům.

V Lukášovi říkají učedníci těm, kdo se vrátili z Emaus: „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.“ Ale samotné zjevení Petrovi tu popsáno není – protože to každý znal. Ani zjevení Jakubovi popsáno není – Jakub byl předákem církve v Jeruzalémě, takže to každý znal. A ono setkání v Galileji je téměř jistě právě ono zjevení více než pěti stům bratří najednou. Když u toho bylo více než pět set lidí, tak to opravdu každý znal.

Proto třeba, když Petr o letnicích káže: „Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni to můžeme dosvědčit“, nikdo mu moc nenamítá, protože těch svědků je opravdu hodně. S učedníky se nikdo nepře o prázdný hrob, jak jsme řekli minule, ani o samotné vzkříšení, ale spíše o chrám, dodržování zákona a další věci. O tomhle se nikdo hádat nechce; nidko nehce vyvracet svědeství pěti set lidí. A tak to spíše hrají na společenskou nebezpečnost toho učení.

To není nijak zvláštní. I v našem čase se setkáme s postojem: Možná je to pravda, ale, jaksi, komu tím prospějete. Je to pravda vytržená ze souvislostí, společensky škodlivá pravda a tak dále. Není to tak nezvyklé.

Proč, když Ježíš dopředu chystal tak velké zjevení, se ještě před tím zjevil několika lidem o samotě a pak za zavřenými dveřmi dvakrát jedenácti učedníkům? A proč v naší paměti zůstávají jen tato osobní setkání a to setkání s pěti sty skoro není v pmaěti? Protože skutečně, člověk uvěří jen osobním setkáním s Bohem. Nemusí mít člověk přímo osobní zjevění jako u apoštolů. Nemusí mu hned dojít, že se s Bohem setkal – ostatně Marie Magdalská, učedníci cestou do Emauz a nakonec ani při lovu ryb, ani tehdy Ježíše hned nepoznali. Nejde tu ani tak o to, jaký má kdo zážitek. Bůh nepovažoval za nutné zachovat nám osobní svědectví Petra nebo Jakuba o setkání s Kristem – koho už víc?! Jde o to, že Bůh našel nás, ne my Boha. My jsme Krista nikdy neviděli, ale i u nás způsobil Bůh osobně, konkrétně u nás, v osobě Ducha svatého.

Nevíra nepochází z nedostatku důkazů nebo z toho, že je víra nelogická. Vzkříšení, jak sám Ježíš říká, je úplně logické: Ježíš opakovaně po vzkříšení říká: Proč jste tak nechápaví. A: Muselo to tak být. Důkazy vzkříšení jsou v podstatě nevyvratitelné. A naopak: Hřích je nelogický, nemá rozumný cíl. A důkazů, že špatně dopadá, je téměř nekonečně. Nevíra pochází z od Boha odráceného srdce, z hanby nad vinou, kterou se člověk snaží zakrýt stále novým vadnoucím fíkovým listem. A jen Boží osobní zásah může způsobit změnu. A jen to, že Kristus za vinu zaplatil a vymazal naši hanbu umožňuje, aby Bůh zrušil slepotu, kterou člověk za svou vinu právem trpí. Jak řekl Ježíš sám: „každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo“ To je zdroj nevíry, se kterým samozřejmě i my máme zkušenost.

Takže proto je Ježíšovo zjevení více než pěti stům bratří v Galileji téměř zapomenuto a téměř jako archeologové se ho zde dobíráme. Čteme zde ostatně: „Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali.“ To se jistě netýká jedenácti apoštolů, kteří před tím spatřili Ježíše nejméně dvakrát, ale některých z těch pěti set. Jak mohli pochybovat? Protože tam stáli někde v páté řadě, Ježíš se zjevil jim a ještě dalším pěti stům lidem. Je to podobné, jako nemůžeme uvěřit něčemu z života blýzkého člověka, protože jsme se to nedozvěděli jako první: „Mě by to přece řekl jako prvnímu, nemožné.“ Nejsme jediní na světě, není nezvyklé, že se lidé s něčím raději svěří někomu vzdálenějšímu, než nejbližšímu, ale my jsme uraženi až k nevíře, pokud něco nevíme první a jediní. Při tom, ti, kteří pochybovali, už to osobní setkání měli – Duch Boží, osoba Boží Trojice je dovedla na tu horu. Ale asi stále málo. Tak se některým zdálo v tu chvíli, později nejspíše pochopili – takové bývá dílo Ducha Božího, že je často rozpoznáme až časem.

Je-li třeba, aby k nám Bůh v Duchu svatém přišel osobně, pokud i evangelia na to osobní setkání kladou důraz, proč andělé, proč Ježíš sám tak moc zvou k tomu setkání na hoře, kde Ježíš, trochu jako na tribuně, stojí před pěti sty?

Předevší pro slávu Boží, což je důležitá věc. Kdyby nebyla, proč bychom sami nehledali salvné věci: Vysoké hory, hluboké propasti, proč bychom jinak četli o slavných lidech nebo proč bychom jinak nechtěli sami mít dobrou pověst, být známi jako dobří lidé? Pro slávu Boží se zde ukazuje: Vzkříšení je logické a pevně doložené. Víra není pro nerozumné a lehkověrné. To nevěřit ve vzkříšení je popření rozumu. A kdo nevěří v Boha – snadno můžeme vidět – je ochoten věři ledasčemu.

Ale také, když někteří pochybovali: Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“ Setkání s Bohem je osobní a ke každému, kdo věří, přišel Bůh v Duchu svatém osobně, ať už mu to dochází, nebo ne. To je však teprve začátek. Jak říká apoštol: „nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili“. Obrácení vede člověka do společenství.

Stěží můžeme vidět, že by někdo žil jako věřící bez církve; mimo církev, ač najdeme třeba i lepší lidi, než jsme sami, nevidíme nakonec, že by někdo věřil přesně v toho Krista, o kterém svědčí evangelia, takže si člověk nakonec říká: Co bylo vlastně cílem toho života. Víra vede k tomu, že člověk může být jeden z pěti set, sedět někde v té páté řadě a přece nebýt dočen, že se na něj zrovna Ježíš nedívá z očí do očí. Osobní setkání s Kristem má vést k tomu, že člověk dokáže být jeden z pěti set.

A za třetí: Kristus kraluje, a jeho vláda se má prosazovat, má mít dopad. Víra není soukromá věc – je příznačné, jak zní absolutní podmínka, za které jsou nás nevěřící ochotni snášet: Ať si člověk věří v soukromí. Ať mě nepřesvědčuje. Ale Kristu říká: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého“.

Dále říká: „učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal“. Kristovou vládou se mají proměňovat i zákony; Kristova vláda je mítou toho, co je a co není umění a co je dobré umění, ať je to hudba, román, film nebo báseň. Pod Kristovou vládou má být i práce na poli, peníze, celé hospodářství.

A tak, i když víra vychází z osobního setkání a není možná bez díla Ducha, i když víra v soukromí setkání s Bohem začíná, víra zralá a rozvinutá může mluvit do všeho. Dospělá víra, víra svědomitě hledající nakonec nachází odpověď na vše v tomto světě. Když budeme dost pátrat, u všeho dobrého, čeho užíváme, u všeho, co má budoucnost, najdeme kořen v Kristu a jeho učení. V něm je též budoucnost ebz konce, vzkříšení a život věčný. Amen