Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali. A vyprávění jde dál. Jako by tu druhou větu někdo jen tak zahuhňal. Jako by to „nekteří pochybovali“ někdo řekl nenápadně a rychle pokračoval dál. A tyk by si člověk skoro řekl: Někdo nás tu tahá za nos. Toto přece má být triumf, vítězný, slavný a šťastný konec evangelia. Po letech pochybností, těžkostí a selhání; po strašné katastrofě v Jeruzalémě, to je po smrti na kříži a rozpadu Ježíšovy družiny; po tom všem má přece přijít jasný šťastný konec. Co je na místě více než že Ježíš v těle, tak jak jej znali, vystoupí ve slávě na nebe a usedne po pravici Boží.

A tak by si člověk řekl: Hmm, takhle je to vždycky. Mám rád nějakého člověka, nějakou společnost, nějaké místo. A pak přijde nehoda, nebo rozepře, nebo se musím vzdálit z místa, které mám rád. A tolik si potom přeji, aby všechno bylo zase jako dřív. Abych se vrátil, čekala mě tu už známá tvář, známý úsměv, známé rozhovory, známý strom nebo lavička. Na vojně, na internátu, ve vězení, na cestách. Všude člověka utěšuje a posiluje ta naděje, že se vrátí ke starým známým, do starých a známých míst. Ale ko kýženém návratu je už všechno jinak. Staré už se nevrátí. Co bylo, bylo. A člověk je jistě rád, že se mohl vrátit. Ale pocybuje.

A vida, zde také někteří učedníci pochybovali. Jako my, když se takhle vrátíme a co bylo, už není. A jistě hned někdo pohotově řekne: Ale co blázníš, všechno je přede jako dřív. Dívej se dopředu, zase užijeme radosti. No a všichni hned kývou hlavou a přitakávají. Ale člověk dál pochybuje a přijde mu, že se tu někdo snaží věci lakovat na růžovo. Že ho někdo talčí do povinné radosti. Že mu jen jeho hořký nápoj někdo osladil.

Nu, a jak to vypadá, takto končí i evangelium. Evangelium, které začíná: Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího. Na začátku se slibuje evangelium, cožje řecky „radostná zpráva.“ A to přímo od Božího Syna a Boha samého. Tedy něco Božího, dokonalého, nad co už nic lepšího nelze myslet. A nakonec to končí tak hořkosladce. Sice ho viděli, ano, horlivě dosvědčuje MAtouš, viděli jsme ho! Někteří sice pochybovali, ale na to nedej, viděli jsme ho. Nu, to má být dokonalá radostná zvěst? Ta má být přece bez pochyb. Jako je to o pár veršů dříve u těch žen: „Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu.“ To je ono! Ano, Ježíš se vrátil, tak jak ho znali, je to nade všechny pochyby. Člověk je zcela přemožen radostí, vůbec se ovládat nedokáže, padá k Ježíšovým nohám a objímá je! To je evangelium a odvěký sen člověka: Aby bylo všehcno jako dřív, jako tehdy, než se všechno pokazilo. Ale to „někteří pochybovali“ se víc podobá obyčejnému životu, kdy člověk sám sebe musí přesvědčovat, že to dobře dopadlo. Jako v životě, kde děláme z nouze ctnost a na všem zlém se tak horlivě snažíme najít něco dobrého, že to i po úplné porážce a selhání nakonec vypadá, že jsme to vyhráli na plné čáře. Někteří sice pochybovali, ale vcelku jsme ho vlstně viděli a klaněli se mu a vystoupil na nebe. Ne, nebojte, my vlstně víme, že to dobře dopadlo. Ale to v člověku vyvolává pochyby.

Mylím, že na tyto argumenty se nedá nic říci. Chceme snad říci člověku, který je rozmrzelý: Ne, ty vlstně nejsi rozmrzelý. Vlastně máš taky radost. To je bláhové. Bolest, rozmrzelost, ale i radost, to je jedna z mála věcí, které nejde vyvrátit žádnými argumenty. Ani ten nejzdatnější mudrc a filosof nikdy nedokázal popřít to, co se děje v duši člověka. A tak nemůžeme jít na věc zevnitř, z duše, ale z venku, ze zákonů. Evangelium neobhájíme evangeliem, ale Zákonem. A tedy, zeptáme se: A kdo si klade takové podmínky? Kdo si tu přeje, aby všechno bylo jako dřív? Kdo má takové nároky? Ten, který se sám změnil. Ten, kterého zase někdo jiný, kdo byl chvíli pryč, už nenašel takovéo usměvahého a ilého, jaký byl. Nároky si klade člověk, který mnohá společenství opustil a už se do nich nevrátil. Nároky si klade člověk, který sám mění prostředí kolem sebe, předělává, bourá a vyhazuje věci, které třeba někomu jinému byly milé. Takový člověk si tu klade nároky a je ublížený. Nároky si klade člověk, který by, kdyby bylo jen spravedlnosti, musel jen platit a platit, navěky, v pekelném ohni.

Ale krom spravedlnosti je tu ještě milosrdenství. Krom Zákona ještě Evangelium jako výjimka ze Zákona. Jak mne dojímají ty ženy, které objímaly Ježíšovy nohy a jakou nadpřirozenou, tajemnou úctu k nim mám. Ty ženy úplně ztratily hlavu, byly jen rády, že nastala ta výjimka z pravidla, že lidé odcházejí a už se nevracejí. Radost je úplně ochromila, byly úplně bezbrané. Zmizela pro ně budoucnost i minuost, celý svět jim zmizel z dohledu a jen ležely u Ježíšových nohou a objímaly je.

Nu ano, je to všelijaké na světě. I s tím evangeliem. Jenže chyba není v Bohu, ale v člověku. Je to evangelium o Bohu, který přišel k lidem a toto evangelium se má kázat lidem. Takže jak asi může skončit než tak, jak to mezi lidmi obvykle končí. Takhle to přeci je i dnes, když někdo hledá víru. Zamíří do kostela. V celku je to tam pěkné, ale něco mu nesedí. Je tam moc obrazů. Nebo tam zase nejsou žádné. Zpívají se tam moc pomalé písničky. Nebo zase moc rychlé. Farář má na sobě obřadní roucho. Nebo je naopka oblečený v džínách, úplně bez parády. Jsou tam samí staří. A nebo jen samí mladí. A nebo mladí i staří, i děti; tedy vlstně nic zvláštního, prostě do toho kostela chodí všichni ze zvyku. Nikdy to není tak, jak by si člověk představoval. V jedné církvi jsou moc přísní, v druhé zase dovolují všehcno a to je taky špatně. Tak to asi bylo i na té hoře v Galilei: Ježíš si byl málo podobný na to, aby to byl on. Nebo si možná byl až moc podobný, což je podezřelé, v tom bude nějaký podfuk. Byl úplně bez parády. Což je divné, u Syna Božího. A nebo celý zářil: A to zase vypadá jako nějaká halucinace. Sami zkuste u sebe navrhnout, jak by měl Ježíš před nanebevstoupením vypadat. Třeba by nám to někdy mohly nakreslit naše děti. Ať navrhnete co navrhnete, někomu to nebude sedět. Já si představuji Ježíše zářícího, ale takového, jako vždy vypadal. A jiný farář by na to řekl: A to by právě bylo jako v pohádce. Kdepak, musel vypadat úplně normálně a zároveň si třeba ani nebyl podobný. V tom je právě ten div, že ho i tak všichni poznali. No a kdo z nás má pravdu?

Člověk se tedy nirmá ve své duši, zkoumá své pocity z leva i zprava a halvně smutní. Ježíš přistoupil a řekl jim… To stojív evangeliu. Přistoupil, udělal krok směrem k nim. Když se někdo pohne směrem k nám, obykle nás to vytrhne z přemýšlení. Ježíš říká: Nu, nimrejte se tu ve svých duších. Ale fakt je ten, že mě je dána veškerá moc na nebi i na zemi. Takže můžete rozebírat své duše jak chcete. Ale děláte to stále uvnitř mého světa. Ani vaše vlstní těl, ani vaše duše vám nepatří. Hříchem jste na ně ztratili právo a po právu, podle Zákona, nyní patří satanu, tomu odvěkému žalobci. Jenže pro mě žádné právo neplatí, já jsem vševládce, pantokrator. Můžu si vzít vaši duši, vaše tělo vytáhnu z hrobu a posadím v nebi, když budu chtít. Ještě toužíte nad sebou dumat? Možná znáte tu historku o filosofu Archimédovy, který, když padly hradby jeho města Syrakús seděl v zahradě a črtal si geometrické obrazce do písku, nad něčím bádal. Plenící římský voják na něj vtrhl a Archimédes mu řekl: Neruš mé kruhy. A ten voják ho pak zapíchnul. Tneto vítězný Ježíš je podoben tomu vojáku v tom, že ruší kruhy, ve kterých se poybujeme ve své duši. A také on umrtvuje starého člověka v nás, který s ním visí na kříži. Ale dává také nový život.

Ježíš je dobyvatel, kterému dopředu patří všechny národy. Bez ohledu na místní kulturu, na duševní stav jednotlivých lidí vítězně jde světem jeho učení. Ano, starý svět umírá. Právě my žijeme v době, kdy starý svět umírá a vzkřísit už ho nelze. A nikdo neví, jaký svět přijde. Ale více než lidská duše je Ježíšovo učení, které se nepohybuje v kruzích. Které nepřemítá o věcech z jedné nebo z druhé strany, ale je jasné a přímé a říká: Žádám věrnost a milosrdenství.

A tak, budeme-li po lidech žádat věrnost, shovívavost, mírnost a milosrdenství tak jak nám je Ježíš přidal, budeme-li toto slov kázat a v něm se zde stále utvrzovat, budeme-li Boha slavit jak nám přijde uctivé a zbožné, bez ohledu na lidi, budeme-li křtem utvrzovat každého, že již pro to slovo přešel ze mrti do života, přijímat každéhotakového, pak není valně třeba starat se o svou duši. Vždyť Ježíš je s námi po všecky dny až do skonání tohoto věku. A když blízko nás někdo, koho máme opravdu rádi, tak se moc nestaráme o svou duši a nestrachujeme se. Bůh pokoje brzo srazí satana pod vaše nohy. Milost Ježíše, našeho Pána, buď s vámi.