Boží jméno, jméno Otce i Syna i Ducha svatého zazní v Písmu zcela doslova jen jednou. Když Ježíš posílá své učedníky získávat učedníky, křtít a učit. Tedy když jim dává věcný, praktický příkaz. Skoro bychom řekli – mimoděk.

Ale známe i z vlastních životů, že nejhezčí věci, které vám kdo řekne, zazní často naplno jakoby mimoděk – ovšem proto, že jste na ně čekali, že jste tušili, že by je snad mohl někdo vyslovit. Tušíte, že vás má někdo rád, že vás bere vážně, že je s vám na jedné lodi. A jaksi bokem, v jendé větě, pak řekne stručně, ale plnně, co jste vždy tušili.

Ale Bůh Otec, Syn i Duch svatý se stejně tak zjevují v Písmu už od počátku. Tušíme je. Ale až potom, co se stane to nejdůležitější, vzkříšení, Ježíš pravé jméno Boží zmíní. Je to trochu podobné této věci: Abyste věřili, že vás má někdo rád, musí se k vám předtím tak chovat, abyste mu věřili, když to pak naplno řekne.

Ježíš zmíní to pravé jméno Boží, kterým mají učedníci křtít, jakoby mimoděk, bez přípravy – a tak přímo, jak jsme už řekli, jen jednou. I Židé, vedeni poznáním, jméno Hospodin časem přestali vyslovovat. A jen jednou za rok na den smíření, je po velkých přípravách, s bázní a třesením, vyslovil ve svatyni velekněz.

Kdežto Kristus, věčný velekněz, to jméno vyslovuje s volností, jako jméno toho, kdo je mu blýzký, jako jméno své. V úplné volnosti zazní Boží jméno na počátku posledních časů.

Se stejnou volností však začíná i lidský rod: Bůh řekne: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“ Nemůžeme samozřejmě pojmout, jak se cítí Bůh. Ale přece: Jako by ta slova zazněla v dobré pohodě, Jako když něco budujete pro radost a když už je většina práce hotová, dodáte věci konečnou podobu, už jen trochu na tom uděláte a je to hotové. Ze zprávy o stvoření, ač je to tajemná hádánka, čiší radost a pohoda. Každý z těch pěti dnů je dobrý, dobrý je i ten šestý a teď ještě učiňme člověka.

Člověk pak přichází k hotovému: Mezi stromy, které už mají ovoce, do zahrady, která už je vybudována a už zbývá jen obdělávat ji a střežit. Ale krom milého místa přivádí Bůh před člověka i zvířata, nějak ustrojením člověku bližší, aby viděl, jak je člověk nazve. Jako rodiče čekají v radosti na první slova dětí. Aby viděl a vzal vážně, jako i my, ač silnější, bereme v mnohém vážně děti. Aby viděl – ač ví, jak člověk zvířata nazve, jako i my známe dopředu první slova dětí, protože je oživuje stejný Duch, jako nás. Když člověk vstoupí do zahrady, Bůh se zároveň laskvě sklání, zároveň bere vážně a zároveň prostě je i v tom, co člověk řekne.

Ale i když to člověk udělá dobře – protože v tu chvíli ještě je dobrý jako Bůh, který jej stvořil – i když dá tvorům jméno a tak jim vládne, jako člověk vládne tomu, co zná jménem a v čem je doma, ještě to není konec. Protože člověk je sám, kdežto jeho stvořitel vždy jedná v souzvuku, v souladu, v lásce – od věčnosti se má s kým radovat z toho, co dělá. A tak člověk dostává pomoc jemu rovnou. Kdo je větší? Kdo potřebuje od někoho pomoc, nejspíš není ten největší na světě – ten by mohl udělat všechno sám. A kdo má pomáhat – ten musel přijít na svět, protože bez něj by to nešlo – ovšem má skutečně pomáhat. Muž by nebyl nic bez ženy – a žena byla stvořena pro muže.

A tak je člověk stvořen jako obraz Boží – něco dost podobného Bohu, ale také dost jiného. Člověk je jeden ve dvou, Bůh jeden ve třech. Člověk a jeho žena už jako by od začátku potřebují, aby je někdo rozsoudil – Bůh je však dokonale jeden a nemůže v něm být spor.

Člověk není Bůh – ale hodně může o Bohu pochopit. Jako Otec není Syn a Otec a Syn není Duch a přece je Bůh jeden, tak muž obdivuje ženu a žena muže. Muž chce mluvit se ženou a žena s mužem. A přece se muž nehce chovat jako žena a žena jako muž. A muž nehce jako žena mluvit a žena jako muž. Muž a žena, pokud se naplňuje řád stvoření, by se pomalu láskou snědli – a přece každý chce zůstat sám sebou. S Bohem to není takto jednoduché – ale přece můžeme dost chápat.

Člověk tedy byl stvořen jako obraz Boží. A platí, co jsme zpívali: Kdyby zůstal v nevinnosti, přišel by k nesmrtelnosti, na duchu též i na těle, život z tebe měl by cele. Přichází ale pád člověka. Pro hloupost. Bůh řekl: Nejezte ze stromu poznání dobrého a zlého. Vždyť dobré už poznali. Všechno je zatím dobré, bez chyb. Had pak řekne: Budete jako Bůh. Muž a žena však už v něčem jsou jako Bůh. Není potřeba být úplně jako Bůh – jeden Bůh už tu je, netřeba se cpát na jeho místo, když pro nás je místa dost.

Proč jim to had řekl, netřeba pátrat. Proč lidé říkají hlouposti? Jen tak, že chtějí. Vždyť my sami, každý z nás ví, proč ten had tak mluvil. Známe to z vlastní zkušenosti. Známe to sami od sebe. I my občas řekneme zlé slovo. A pak rychle říkáme: Ale to jsem řekl jen tak. To mě jen tak napadlo. Stvoření světa i člověka – to je velké. Ale hřích je malost a ubohost. Jen tak něco plácnu, jen proto, že chci. Ale nevím proč a pro koho. Člověk pak, žena i muž, chtějí být jako Bůh – ale proč, když tak jak jsou, v radsti jeden z druhého, v důvěře, kdy se nestydí jeden před druhým, už takoví jsou?

A tak přichází náš věk. Původně to u nás mělo být trochu jako v Bohu – znovu říkám, že Boha postihnout nelze, ale přece trochu jako v Bohu – abychom druhého milovali a přece nechtěli být jako on – a aby on byl jako my. Člověk měl mít děti a brát vážně jejich slova, i když ví, co řeknou, i když je silnější. Místo toho člověk dál prahne po člověku – ale chce, aby druhý byl úplně stejný. A na druhou stranu svou kopii nesnese, sám sebe nenávidí. A děti ho rozčilují, protože ví dopředu, co řeknou, a nebere je proto vážně. Nyní je prostě člověk v zásadě zlý.

A přece se z toho chtěl mnohý člověk vrátit zpět k Bohu. Ábel přináší oběť Bohu – a sám se stane obětí vraždy. Říká: Co jsem dostal, je od tebe, Bože. Ale už to říká sám ve světě zlém a stavá se prvním mučedníkem. A Henoch je sám a Noe je sám uprostřed lidí. A Abraham sám odchází do zaslíbené země a musí se rozloučit s Lotem. A Sára se směje tomu, co mu bylo zaslíbeno. A osiří Izák a Jákob je sám v pustině Bét-elu. A Josefa hodí vlastní bratři do studny. A Mojžíš miluje svůj lid, svoje bratry, Izrael. Ale je na všechno sám a prosí Boha, aby ho mohl spatřit. A Bůh kolem něj skutečně projde.

Když Hospodin kolem něho přecházel, zavolal: „Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích; avšak viníka nenechává bez trestu, stíhá vinu otců na synech i na vnucích do třetího a čtvrtého pokolení.“ Mojžíš rychle padl na kolena tváří k zemi, klaněl se a řekl: „Jestliže jsem, Panovníku, nalezl u tebe milost, putuj prosím, Panovníku, uprostřed nás. Je to lid tvrdošíjný; promiň nám však vinu a hřích a přijmi nás jako dědictví.“ Hospodin odpověděl: „Hle, uzavírám s vámi smlouvu. Před veškerým tvým lidem učiním podivuhodné věci, jaké nebyly stvořeny na celé zemi ani mezi všemi pronárody. Všechen lid, uprostřed něhož jsi, uvidí Hospodinovo dílo; neboť to, co já s tebou učiním, bude vzbuzovat bázeň.“

Nakonec pak Bůh dá svého jediného Syna. To vzbuzuje bázeň. Protože který otec by dal svého jediného Syna, se kterým ho spojuje jeden Duch? Přece se to však stalo a ten Syn byl vzkříšen. Smrt nad ním nepanuje. Tento Syn ví vše o našem smutku v tomto světě: Sám šel z křížem, sám byl zavržen za nás všechny. Sám se ptal, proč ho Otec opustil – a odpovědí mu bylo vzkříšení.

A tento Syn nás nyní zve, abychom mu získávali učedníky, křtili je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učili je zachovávat vše, co on přikázal. On zná rajskou balženost od počátku; on poznal i naši nejhorší bídu. On smí vyslovit jméno Boží, jméno Otce i Syna i Ducha svatého, jak nad námi bylo vysloveno při našem křtu. On je branou k obnově všeho, on je shovívavost i uznání i sjednocení. Náš Beránek zvítězil, jeho následujme. Amen