Proč se vlastně mudrci od Východu chtěli poklonit právě narozenému králi Židů? Proč zrovna Židů? Židé v tehdejší době nebyli, pravda, úplně nepatrný národ. Měli své obce ve většině větších měst Římské říše a asi i jinde. Jejich kultura byla aspoň z vnějšku známa a nějak uznávána. Ale moc jejich státu nebyla nijak významná. Byli možná trochu jako dnes Vietnamci: Rozeseti po celém světě, všude se nějak ví, že je to národ starý a starých tradic, minimálně ta řeč je asi složitá. Ale že by se lidé přetrhli naklonit si prezidenta Vietnamu? Na to je to zase až moc malá země.

Mudrci, přesněji řečeno mágové, astrologové, přišli od Východu. A tam naopak ležela obrovská perská říše. A byli-li ještě z dálnějšího východu, pak velká Indická říše. Samé velké země, kde není přímý důvod se zabývat nějakými Židy.

K jejich rozhodnutí vydat se na cestu musela vést velmi složitá cesta. Z prvního pohledu není jasné, proč šli. Už jen hvězda, která je vedla: Když se v noci – a letošní zima je na jasné noci celkem bohatá – když se v noci podíváte na oblohu, napovídá vám něco, jak by kterékoliv z těch světýlek mohlo souviset s čímkoliv na zemi? A ony také skutečně hvězdy s životem na zemi nijak nesouvisí. Nicméně, muselo dát velkou práci mnoha generací, sestavit systém astrologie, který sice nefunguje, ale alespoň to vypadá, že funguje. Hvězdy na obloze se nám jen zdají svítit vedle sebe, protože je vidíme jako by na stropě, na rovině vedle sebe. Ale jen my je vidíme vedle sebe, jinak jsou od sebe hrozně daleko v hloubi vesmíru a nijak spolu nesouvisejí. Udělejte z něčeho, co spolu vůbec nesouvisí, něco, u čeho se bude aspoň zdát, že to souvisí a funguje!

A tak systém, který se budoval nadarmo, jen proto, aby nikdy fungoval, v jednom případě najednou funguje. Z toho plyne, že k pravdě se jde někdy náhodou, nebo spíše Božím řízením dobrat i skrz nesmyslnou metodu. Že někdo náhodu řekne nějakou pravdu, ještě to tedy neznamená, že jeho systém, jeho nauka je správná. A naopak, pravda je pravda, i když se k ní člověk dobere tak zavrženíhodným způsobem, jako je astrologie.

A astrologie skutečně je veliké zlo, které zotročuje lidi a ničím jim život. Kdyby se jí věnoval křesťan, je to v podstatě odpadnutí od víry. Mudrce přeci jen omlouvá, že nic jiného nepoznali. A ještě jedno se jim musí přiznat: Když už pravdu poznali, nepopřeli ji. Nevyhnuli se jí. Hvězda, která jim vyšla, neohlašovala ledajakého krále. Neohlašovala krále malého království, malé provincie. Tomu by těžko takovou dálku nesli dary. Ohlašovala krále nového věku, zlom epochy. Ale byl zrovna ze Židů. Národa, který byl méně silný i významný, než oni. Národa, poddaného jiné říši. Naposled, z národa jiné, přímo konkurenční víry, než byla jejich. Ale přece šli.

Jaksi, těm hvězdopravcům se v jejich systému objevila chyba. Vyšlo, že král nebe a země vzejde ze Židů. Jiní by to znovu přepočítali, aby to vyšlo jinak – to v astrologii krásně jde. S každým systémem se dá zacházet tak, že se z něj dá vyhodit, co se nehodí. Ale naši mudrci to neudělali a vydali se za hvězdou.

Z toho plyne, že člověka vede v poznání nejdále to, co mu nesedí. Co mu nezapadá, čemu ještě nerozumí, co se mu zrovna nelíbí. I ve víře roste člověk nejvíce tím, že přijímá za své i ty články víry, kterým nerozumí, které mu nesedí. Jen tak člověk může ve víře růst: Nejdřív je víra a z ní teprve roste poznání. A nejvíc to platí u Písma: Je třeba číst i to, co se člověku nelíbí, co ho netěší, co ho dráždí. Přitom si všimněte, jak často lidé z Písma opakují ta stále stejná, oblíbená místa.

Mudrci dovedou unést, že sice znají pravdu, ale zatím jim nedává žádný smysl. Stejně je pravda láká, prostě proto, že je to pravda. Tu se střetnou s Herodem a obyvateli Jeruzaléma. Ti došli k pravdě prostě tak, že jim ji Bůh přímo řekl. Herodes se zeptá: Kde se má Mesijáš narodit? A oni mu odpověděli: „V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka: `A ty Betléme v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.`“ Nemuseli to nijak počítat, kazit si oči pohledem na noční oblohu – každý to ví, kde se má narodit Mesijáš, protože tak je to psáno u Prokoka. A všimněte si ještě: Mudrci řekli, že se narodil král židů. Jen to. Kdežto Herodes, podle jména král Židů, ví, že králem není. I Herodes hned ví, že ten král židů nemůže být nikdo jiný, než Mesijáš. Zde se tedy pohané, kteří našli pravdu jen náhodou – ale jsou jí unešeni, střetávají s těmi, kteří znají pravdu, ale nijak je netěší. Znají celou pravdu, ale stejně jim nedává smysl, nenacházejí v ní své místo. Pro Heroda ta pravda znamená, že vládne jen jako místokrál, jako regent. Mohl by vládnout do dospělosti Mesijáše – to je přece víc, než nevládnout vůbec. Ale nechce to tak. Velekněží a zákonníci co dočkali toho, kdo jim osvětlí, co ještě neznají. Že člověk neví všechno, přece neznamená, že toho i tak neví docela hodně – a velekněží a zákonníci toho věděli docela hodně. Ale ani je ta vyhlídka netěší. A Herodes to říká sám za všechny: I já se mu půjdu poklonit. On ví, kde je jeho místo. Ale přijmout ho nechce.

Dnešní svátek Epifanie, Zjevení Páně, oslavuje zjevení Krista celému světu. Protože není samozřejmé, že lidé poznají pravdu. V Číně, v Indii, v Babylóně se našli záznamy za téměř tisíciletí, kdy lidé, rok za rokem, den po dni sledovali noční oblohu, aby se z ní dozvěděli pravdu. Bokem vymysleli kalendář, dvanáctkovou, šedesátkovou početní soustavu, spoustu geometrie. Ale to nebylo jejich cílem. Jejich cílem bylo poznat pravdu. Poznat koho následovat, aby to mělo smysl; poznat, co je na zmateném světě správné a co ne. Den za dnem, rok za rokem se dívali, vše zapisovali a nic neobjevili. Dali by za to, aby našli odpověď, nevím co. Však také mudrci nesou zlato, kadidlo a myrhu, největší cennosti své doby. To poznání se nedá ničím vyvážit.

Jaký je to div a jaká milost, když k poznání byť jen cípku pravdy nestačí staletí pozorování a lámání hlavy a nejednou je řečena celá, skrze proroky a Krista jako jejich cíl. To poznává a cítí jen ten, kdo dlouho nenacházel, ale náhle našel; takový je plný radosti a pokoje. Ví najednou, kým je a jak na tom je.

Ale kdo je v tom už dlouho doma, tomu přestává sedět jeh místo: I když je dočasně králem, chtěl by jím být věčně. I když je knězem Boha nejvyššího, začíná mu vadit, že by se vůbec měl před někým klanět. I když je prorokem, už se mu nehce zůstat vážný a říkat vážné věci.

Nejhorší je, že stále ještě žijeme na zemi, stále ještě v nás je starý člověk. Takže i když známe celou pravdu, stejně jsme z ní někdy otrávení. Krize víry nepochází z hlavy, ale ze samé podstaty člověka: Známe pravdu, ale vlastně se pro ni nehodíme, je v nás pořád ten starý člověk, kterého nelze zcela překonat.

Dnešní příběh však ukazuje: Že nejsme z pravdy nadšeni, že nejsme nadšeni ze svého místa před Bohem, ještě neznamená, že to není pravda. To ještě neznamená, že to není naše místo. Jiná pravda, než ta, kterou jsme poznali, prostě není. Někdy člověk může sedět u stolu plného lahůdek a přece nemá chuť. Nepřestane ale pro to navždycky jíst – ani kvůli tomu nebude od té doby jíst jen rybí hlavy. Dobré věci zůstávají dobré i když na ně nemáme třeba náladu.

Buďme tedy jako ti mudrci z východu, kteří mohou říci: Přišli jsme se poklonit, protože je to prostě pravda. A i když budeme mít náladu mrzutou a zlostnou jako Herodes, sami sobě vždy dokažme říci: A přece je to pravda!