Gaudete – pěvecký sbor

2. čtení: Matouš 2, 1–11

Co je vůbec člověk, aby mohl mluvit o tajemství Božího vtělení? Co o tom vůbec říci? Neslýchané vtělení Krále nebeského, předivné narození Pána andělského.

Duchovní všech možných církví, církevní tisk se nás však každoročně už od adventu (a letos se mi zdá, že obzvláště silně), tedy již od adventu se nás většinou snaží přesvědčit, že je vlastně velmi snadné mluvit o vánocích. Že to zvládne každý. Pomalu bych byl v pokušení chytit někoho na ulici, dát mu stovku a říct mu: Tak, tohle si obleč, stoupni si tam, písničky už máš vyvěšené, tak teď tam jenom řekni něco křesťanského o vánocích. Však víš, znáš to z televize. Nejdřív tak deset minut plač nad tou hroznou komercí, pak tak pět minut mluv o předvánočním shonu, pak tam zas šoupni tu komerci no a na závěr řekni něco v tom smyslu, že přece vánoce mají duchovní smysl, že lidi se mají mít rádi, a že Bůh přišel, aby řekl, že nikdo není sám. A za dvacet minut máš vyděláno kilo. A já si pudu lehnout. Půjdu si lehnout a přijdu až po kázání, protože tyhle řeči už nevydržím poslouchat.

Skutečně, bratři a sestry, četba adventního a vánočního tisku, sledování křesťanským pořadů v rozhlase a televizi, tomu jsem se letos snažil vyhýbat. Pak už to byl takový sport. Od začátku každého proslovu jsem tipoval, do kolika minut či snad vteřin se začne mluvit o komerci a o stresu. Chtělo se mi křičet: To opravdu nemáme co jiného říct? Den radosti přede dveřmi, všude fňukání, jak se ty vánoce pokazili, tak to dělají všichni špatně a jak my bychom to samozřejmě chtěli slavit dobře, ale ti protivní lidé, co všude nakupují a honí se nám to kazí. Myslím, že je na čase, aby někdo řekl, že tohle všechno jsou jenom prázdné řeči. Dnes to tedy říkám já, pokud jsem první, pokládám si to za čest.

Vzpomněl jsem letos na vánoce svého dětství, to je asi celkem přirozené. Když jsem tak poslouchal ty křesťanské úvahy, skoro jsem byl rád, považte, že jsem nevyrůstal v křesťanské rodině. Zdá se, že křesťanské vánoce nejsou nic pro děti. Pravda, moji rodiče měli ke křesťanství blízko, dnes již křesťany jsou. Ale tehdy jsme vánoce slavili jako normální lidé. Těšil jsem se na vánoce a na dárky – a netěšil jsem se nadarmo. Takže, ano, moji rodiče byli z toho davu, co před vánoci zaplňuje obchody. Postili jsme se všichni, z jakéhosi záhadného důvodu, a tudíž se těšili, jak se večer nacpeme. Už když se schylovalo k večeři, zmocňovala se mě, až téměř do dospělosti, posvátná bázeň. Zazněly první tóny Rybovy mše, tiše jsme seděli u stolu, srkali rybí polévku. No, srkali, vlastně ne. Měl jsem tehdy pocit, jako bych byl ve svatyni. Jako by ten štědrovečerní stůl byl nějaký chrám, nějaký kostel. Takže jsem seděl způsobně a snažil se jíst tak, jako by mě pozval k hodovní tabuli sám nějaký král. Tahle hostina, to jsou pro mě dodnes vánoce. Jaký to konzum! Podle toho, co jsem letos o adventu slyšel, na tohle mám zapomenout. I když toho kapra jí každý, dokonce i křesťané si kupují dárky, takže asi úplně ne. Ale mám se za to zřejmě stydět. No a pak se zavřely dveře do pokoje a čekalo se na Ježíška, až přiletí. Posvátný strach se ještě vystupňoval, měl jsem pocit, že teď je ten nejskutečnější čas z celého roku, že Ježíšek najednou nějak chrání celou naši rodinu a že se snad ani nemůže stát nic zlého. Bylo také jasné, že teď prostě není možné být na druhé protivný, naopak, všichni se musí smířit. Všichni měli slzy na krajíčku. A pak přišel On. Nedovedl jsem si Ho představit, v místnosti po něm ještě zůstávala záře stromečku a zvláštní vůně prskavek. Nikdy jsem ho neviděl, ale vždy mi dal, po čem jsem nejvíc toužil nebo ještě něco lepšího. Věřil jsem v něj celé dětství a věřím do teď. Jen jsem se časem dozvěděl, co se s ním stalo, když dospěl. Možná už o tom mluvím trochu dlouho, ale pořád nemůžu najít ta správná slova. Prostě – bylo to neslýchané vtělení Krále nebeského, předivné narození Pána andělského. Když se bázeň Boží, do teď si vždy vybavím jako první ten vánoční pocit.

Proto v nás vzbuzovali strach a odpor záhadní svědkové Jehovovi, o kterých se rodiče občas se znepokojením bavili. Ti neslavili vánoce, považte! Takže k nim nechodil ani On, Ježíšek. Na místo toho měli povinné závody v sáňkování, účast se kontrolovala, aby bylo jisté, že někdo doma tajně nezdobí stromeček. Být o vánocích bez Ježíška, to mi jako dítěti přišlo jako ta nejhorší věc, co by se člověku mohl stát.

Před vánoci jsem prolistoval Českého Bratra, každý druhý se tam chlubil tím, že k nim Ježíšek nechodí, že si dárky dávají navzájem, protože se mají rádi. Protože je má rád Ježíš. Hmmm, ano, ale když je má tak rád, proč k nim nepřijde a něco jim nedá, řekl bych si asi jako dítě. Ne náhodou tam jedna mladá žena použila větu: ‚Snažím se své dceři vysvětlit, že si dárky dáváme sami. ‘ Ano, musí dětem vysvětlit, proč právě k nim Ježíšek nepřišel. Tak kde je ten právě narozený král Židů?

Viděli jsme na východě jeho hvězdu. Tedy, mágové od východu ji viděli. Když jsem už za tmy v posledních dnech chodil ulicemi našeho města, zářila nějaká ta hvězda snad v každém okně. Mágové viděli na východě jeho hvězdu. Asi šlo o to, že se v jakémsi souhvězdí, které znamená krále, objevila kometa. Objevila se na místě, které znamená východ. Astrologie má oblohu rozdělenou do jakýchsi chlívků do jakési křížovky. Nezvyklý jev v jednom těch chlívků odhaluje tajenku. Tedy, zabývali se astrologií. Hned musím z tohoto místa říci, že kdokoliv se zabývá astrologií, ba kdo jen čte horoskopy, dopouští se závažného hříchu proti Bohu. A přece samy hvězdy, sám stvořený svět těm pohanům ukázal k Ježíši. Ježíšovo narození je kosmická událost, zlom v celém vesmíru. Proto jsme zpívali: Bůh se stal člověkem, nadpřirozeným způsobem, svět je obnoven, skrze vládu Kristovu.

Přišel-li Bůh do tohoto světa, musí se to hmotně projevit. Naproti tomu, vše co jsem o adventu slyšel, odvádělo od hmotného materiálního, k duchovnímu. Jednak musím říct, že jako duchovní jsem přes rok duchovenské práce z duchovních věcí trochu unaven. Odpočinutí nacházím v tom, co je hmotné – na zahrádce, při kostelničení, v jídle a pití. Tak urputně nám letos zdůrazňovali duchovní smysl vánoc, až nám o něm nic neřekli. Říkal jsem si: Duchovně. Dobře, ale co to konkrétně znamená. A nedostal jsem odpověď.

Naší jedinou nadějí je totiž to, že duchovní se projevuje tělesně. Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Tak i slavení vyjadřujeme dobrým jídlem a pitím, radost nám prostředkují dárky, co jsme si celý rok přáli. Jako ti mágové, i naši nevěřící bližní cítí, že se teď děje něco výjimečného. Viděli hvězdu ve svém okně a na stromečku, i oni se radují z dobrého jídla, i na ně někdo myslel s dárkem. Dnes každý cítí, že se zrodil Kristus, jako ti mágové. Je to dobře a je kruté brát lidem tuto viditelnou, zjevnou radost.

Na druhou stranu: I ti mágové by bez pomoci věřících Krista nenašli. Museli se zeptat farizeů a zákoníků, aby zjistili, že mesijáš se narodí v judském Betlémě. Kupodivu, ti věřící s nimi za hvězdou k jeslím nešli. Zatímco ti mágové mu přinesli nákladné dárky.

A v tom je problém letošního adventu. Slyšel jsem mnoho kárání, ale příliš jsem neslyšel samotný vánoční příběh. Jak mají mágové kolem nás najít Krista, když jim o něm nikdo neříká?

A tak závěrem, v čem je problém? Pokud se smí otevřeně učit na bohoslovecké fakultě a říkat z kazatelen, že Ježíš se nenarodil z Panny, že nečinil zázraky, že jeho hrob nebyl prázdný a že nevstal v těle; pokud se toto vše smí tvrdit a nenásleduje žádný trest, pak se nedivím, že máme potíže se vším materiálním. Vánoce jsou materiální svátky. Musí být. Slovo se přece stalo tělem, matérií, vše hmotné a tělesné bylo vtělením Krista posvěceno. Proto vše duchovní poznáváme v těle. Neviditelného Boha ve viditelném Kristu, v jeho těle a krvi, které dnes budeme přijímat. Radost se vyjadřuje hodováním, láska štědrostí a almužnou, oslava Boha tělesnou přítomností na Bohoslužbách.

A tak mi z vánoc zůstává vzpomínka na Jarovskou půlnoční, kde polovina účastníků, v nových svetrech a nacpaná salátem, usnula blaženě jako dítě u matky ukolíbaná slovy evangelia. Na všechny ty dobré lidi, bratry a sestry, kteří se přes rok tolik napracovali, aby o vánocích odpočinuli v náruči svatého dítěte. Celé mé tělo i duše se chvěje tou vzpomínkou, celé mé tělo i duše se chvěje tichou radostí, že jsem zde dnes, bratři a sestry s vámi. Mám velikou radost, budeme dnes hodovat, protože Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Kristus se narodil! Amen, opravdu se narodil!