Introitus: Žalm 148
Pozdrav: Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách neděle Zjevení Páně, kterou se zakončuje doba vánoční.
289
Vstupní modlitba: Svatý Bože, ty jsi září hvězdy zjevil svého jednorozeného Syna lidem celé země. Veď nás, kteří jsme tě poznali, skrze víru do své přítomnosti, tak abychom spatřovali tvoji slávu tváří v tvář. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen.
1. čtení: Numeri 24, 2–19
434
2. čtení: Matouš 2, 1–11

Mudrci správně odhadli, že se narodil král, ale neví přesně kde. A jdou se zeptat krále, který dal před tím popravit tři ze svých synů, Alexandra, Aristobula a Antipatera. Dovedou obecně poznat, že se děje něco velkého, ale neví, kde přesně a nevyznají se v lidech. Ale moc by chtěli toho krále najít.

Velekněží a zákonníci lidu přesně vědí, kde se má Král králů narodit. Ovšem, jak čteme, jsou tím znepokojení, stejně jako Herodes. Protože se v lidech vyznají. Herodes by se nedostal tam, kde je, kdyby nevěděl, jako to chodí. Ani velekněží a zákonníci lidu by se nedostali tam, kde jsou, kdyby nevěděli, jak to chodí. To neznamená nutně, že by nějak zvlášť chápali, jak se druzí cítí. To konečně člověka trochu brzdí v jednání.

Spíš stačí vědět, jaké tlačítko zmáčknout, jaké páky na druhé použít. Není potřeba vědět, jak se lidé cítí uvnitř, stačí znát tu techniku. Řekněme, když řeknete „to je velmi zjednodušený pohled, je to složitější“, kdo před tím mluvil, vypadá bezpečně jako idiot, i kdyby jednoduše vystihl, jak věci jsou. To když jste velekněz, nebo zákonník lidu. Nebo, pokud jste král, stačí říci „všichni si přece přejeme, aby…“ – a to už se pak těžko říká, že vy, jak se zdá, sám, si to vůbec nepřejete.

Tito lidé se tedy vyznají. Dosud se zdálo, že je třeba se vyznat, protože Bůh se neozývá. A – kde je ten jeho zaslíbený příchod? Zdá se tedy, že je vše jen na našich praktických schopnostech. A praxi je třeba přizpůsobit i slovo Boží. Ale co když teď příjde ten, který dovede „zavrhnout zlé a volit dobré“? Co když teď přijde pravý člověk, který řekne: „Sám od sebe nemohu dělat nic; jak mi Bůh přikazuje, tak soudím, a můj soud je spravedlivý, neboť nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal.“ Nebude to dobré, protože v tom slovu Božím, které znají (jako velekněží a zákonníci lidu), nebo by alespoň měli znát (jako Herodes), tam je napsáno, co si Bůh přeje a to dost jasně. Snad to tedy není myšleno doslova – snad je to myšleno obecněji. Ovšem, teď se zdá, že nezávislé zdroje, hlas světové vědy, potvrzuje, že zrovna předpověď narození Krále spravedlnosti dost doslovně myšleno bylo. Co tedy všechno to ostatní.

Co Jeruzalémské děsí, po tom mudrci, zdá se prahnou: Chtějí najít toho člověka, který všechno dělá dobře a chtějí ho vidět už od narození. Znamená to, že jsou to lepší lidé, něž ti, kterým bylo slovo Boží svěřeno? Ne, kdyby jako velekněží a zákonníci Slovo Boží znali, ani oni by před ním osobně neobstáli. Poznání dobrého odsuzuje samo o sobě každého člověka, když s tím má srovnat svůj život. Herodes, velekněží a zákoníci možná začali u Slova Božího a skončili tak, že si přáli, aby to nebylo tak doslova, aby to bylo obecnější. Mudrci od východu, hvězdopravci, rovnou začali od obecného, ti se ani nezeptali, co je úkolem člověka, ale od začátku se dívali na ty větší, obecnější síly.

Polehčující okolnost může být, že k velkým ideím a kosmickým silám má člověk se utíkat, když v praktických věcech, v každodenních činech, moc neviniká. Sám jsem ostatně z těch lidí, co v dětsví hodně četli i z toho důvodu, že jim fotbal moc nešel. Když si vezmeme matematiku – což byl jeden z oborů těch mudrců – tou se dá úspěšně řešit skoro všechno. Přesto nejsou matematici nějakou vládnoucí kastou. Stejně jako vojenští historici, kteří skutečně rozumí, v čem bitva spočívá, nejsou generály. Ekonomičtí teoretici nejsou největšími boháči, psychologové nebývají úplně vyrovnaní lidé a stejně tak lékaři nejsou nejzdravější ze všech lidí. Protože velikost ve všem si nakonec žádá tělo. Člověk musí věc dělat, musí mít disciplínu – poslouchat něco víc, než svoje pocity; člověk také musí konat věci mezi lidmi. Mudrci tedy hledají toho, v němž se Slovo stalo tělem.

Ale, jak jsme řekli už na začátku, došli k velmi nepřeným závěrům. Obecně by člověk toho nejlepšího hledal na královském dvoře. Ten nejlepší přece musí vystoupat na vrchol. Písmo ovšem svědčí o něčem jiném: Byli i králové spravedliví, ale byla jich menšina. Lidé stále doufají, že jim ten nejlepší bude vládnout – kde to však berou, i dějiná zkušenost ukazuje, že je to velmi nepravděpodobné. Doufají, že ty nejvzdělanější se budou radovat z pravdy – někdy to tak i je, ovšem většina většinu bludů, kterými byly minulé doby posedlé, šířili a drželi právě vzdělanci, vzdělaný člověk i sám sebe lépe přesvědčí. Zkrátka, kbyby znali Písmo, měli by poznání o člověku, poznání hříchu. Věděli by, že problém člověka není ani nedostatek vzdělání, ani nedostatek možností. Ale hřích.

Všechno dopadá trochu jinak, než by se obecně čekalo – protože nikdy nejde započítat, jak se zachová jednotlivý člověk. Jak jsme řekli, lidé jsou hříšní a hříšník nakonec jedná i proti sobě. Jak je psáno „Muž milosrdný činí dobře i sám sobě, kdežto nelítostný drásá i vlastní tělo.“ Vlastně, kdyby byli jen hříšní, dalo by se nakonec předvídat docela dobře, protože sobecký člověk je nakonec dost předvídatelný. Proto šlo přepovědět skázu Egyptské zajetí, pád Samaří a Jeruzaléma i pád Babylóna, Týru, Sidónu – s podivuhodnou přesnotí, jak ukazují proroci.

Ale lidé také jen nehřeší, jsou pořád i ti, kteří poslouchají Boha, vedení Duchem Božím – a to kdo uhádne. A tak třeba Ninive zničeno nebylo. Ano, Bůh zasahuje – a to se vůbec odhadnout nedá.

To pravé poznání, pravé zjevení tak bylo, když mudrci vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou. Když spatřili toho, v němž se slovo stalo Tělem, v němž se jehož životě se Zákon Boží stal skutkem, který podle poznání jednal. Bůh zasáhl do běhu světa.

Aby tomu bylo snazší uvěřit, zasáhl Bůh i do toho hvězdného dění, které je jinak až železně pravidelné, protože – může. Normálně se z objevení hvězdy nic o člověku poznat nedá – tentokrát, výjimčně, to něco znamenalo. Normálně se hvězda nehýbe – hýbou se planety a komety. A ty když se hýbou, zase se nazastaví. Tentokrát hěvzda šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě.

Narození toho, skrze něhož je vše stvořeno, požehnalo nakonec i to zkoumání čísel, drah hvězd, mořských proudů a větrů, kterým se předtím zaobírali jen modloslužebníci. My víme, že se narodil Ten, skrze něhož bylo to vše stvořeno, že přišel do vlastního. Že po svém umučení a zrtvýchvstání přijal veškerou moc na nebi i na zemi. Vše můžeme zkoumat, protože víme, že nakonec vše svědčí o něm. A nakonec, je-li něco skutečně velkého objeveno, není to z moci člověka, ale Božím osvícením – stejně jako když hvězda vedla mudrce a zastavila se přesně nad tím místem. Amen

355
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Římanům 11, 25–36
Požehnání: (Slovy Apoštola) Sláva tomu, který má moc upevnit vás ve víře podle mého evangelia a podle zvěsti Ježíše Krista: v ní je odhaleno tajemství, které od věčných časů nebylo vysloveno. Požehnej vás Všemohoucí…
452