Celý Jeruzalém se znepokojil. Pro nás však z dnešního čtení přichází naopak ujištění: Netřeba se obávat zkoumání přírody, protože nakonec ukazuje na to samé, co hlásá evangelium. Pastýřům se dostalo zjevení od andělů, mudrce od východu dovedla do Jeruzaléma v zásadě matematika. Výsledek by obdobný. Skrze to slovo, které přicházelo na svět, bylo nakonec vše stvořeno. Nicméně, podíváme se dnes na to, proč se to Slovo muselo stát tělem.

Nelze dojít jistoty v tom, pomocí jakého „mechanismu“ vedla hvězda mudrce. Zajímavá studie astronoma Michael R. Molnara z roku 1999 uvádí, že mudrce možná zaujal jev, ve kterém jakoby Jupiter vychází ze slunce. Ovšem, to samozřejmě nejde nikdy očima vidět: Když svítí slunce, hvězdy vidět nejsou. Když jsou vidět hvězdy, pochopitelně nemáte na obloze slunce. Takže že takový jev nastává, lze pouze teoreticky spočítat. Musíte mít důvěru v řád světa, v Zákonodárce světa, abyste se za takovým teoretickým znamením vydali. O něco takového šlo zřejmě v tom znamení.

Ale zároveň, nemůžete mít bezmeznou důvěru ve své porozumění světu, v neomylnost vlastního rozumu. Řád světa a to, jak vy jste ho pochopili, není ta samá věc. Důležitý krok mudrců spočívá v tom, že se jsou podívat na místo, jestli je to skutečně tak, jak jim to na papíře vychází. Důležitá vlastnost mudrců je poznání, spojené s pokorou. To je velmi odlišné od toho, jak vypdala řecká moudrost, která vládla té době.

Řečtí učenci převážně odmítali ověřovat poznání experimentem. Pokud je něco logicky nutné, není to přece potřeba ověřovat. Aristoteles například tvrdil, že těžší předměty padají k zemi rychleji. To zní logicky – jenže to není pravda. Železná i dřevěná koule padá stejně rychle. Těžko je uvěřit, že celých devět set let nikoho nenapadlo tu věc ověřit, ale nenapadlo – protože kdo by chtěl popírat logiku, kdo by se chtěl ztrapnit tím, že by trdil, že železo dopadne na zem stejně rychle jako dřevo. Podle Řeků vzdělaný, kultivovaný člověk experimenty nedělá, následuje vědu.

Teprve v šestém století vyvrátil tuto teorii křesťanský fyzik a teolog Jan Filoponos. Až pro něj bylo přijatelné, že Bůh ví, jak věci jsou, kdežto my se teprve učíme, terpve postupně odhalujeme tajemství. Mudrci od východu jsou prvními předchůdci takového uvažování: Na papíře to vypadá, že „slunce z hvězdy již vyšlo“. Ale pojďme se podívat, zda to tak skutečně je, že jsme to pochopili správně.

Už tedy máme dvě věci, které vedly mudrce: Důvěra v řád světa, v Logos. Zároveň nedůvěra v neomylnost vlastního pochopení. Je tu ovšem ještě třetí věc, která jim chyběla. Sice že poznání nerovná se mravnost. Že problém člověka není ani tak v nedostatku poznání, ale spíše v hříchu, v sobectví. A že hřích a sobectví člověka vždy mají vliv na to, jak s poznáním naloží. Tohle vědomí mudrcům chybělo a jejich návštěva tak nakonec skončila Betlémskou katastrofou.

Na právě narozeného krále židů, na následníka Davidova trůnu, se jdou zeptat krále Heroda: Který dal před tím popravit tři ze svých vlastních synů, Alexandra, Aristobula a Antipatera. Tomuto člověku jdou sdělit objektivní pravdu: Narodil se dokonalý člověk, Pán a Spasitel. To je přece logicky radost pro všechen lid. Herodovi bylo v tu dobu před sedmdesát let. Logicky se nemusí cítit být tím právě narozeným králem židů ohrožen; i kdyby měl nastoupit na trůn už ve dvaceti, Herodovi bude tehdy devadesát. Logicky to pro něj není žádné ohrožení.

A Herodes skutečně odpovídá mudrcům zcela logicky: „Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit.“ To přesně věděl, že má udělat. To by bylo logické, na konci života chtít být ještě osobně přítomen skutečnému přelomu dějin, přelomu věků. Vezměte si, že vás pak po všechny časy budou zobrazovat jako toho čtvrtého krále, co se klaní u jesliček. Tak vejdete do dějin.

Jenomže takto lidé většinou nefungují. Herodes sám chce být tím posledním slovem dějin, tím posledním vykladačem dějin. Herodes sám chce být tou poslední generací. Po něm již lepší poznání, jak zacházet s lidmi, jak kralovat, nemůže přijít. Mnozí historici ostatně dnes hodnotí Heroda jako nejschopnějšího vládce té doby. A po pravdě řečeno, touhu být tou poslední generací, posledním klíčem poznání. má Herodes společnou i s velekněžími a zákoníky lidu své doby. Ani ti se nejdou poklonit. Jejich výklad Písma a jejich obraz světa musí zůstat tím posledním. Pokud má mesijáš přijít, tak raději v nějaké nedosažitelné, budoucí době, kterou lze neustále oddalovat a odkládat.

Osobní postavení, status, osobní hrdost u lidí triumfuje nad každým poznáním. Konec konců, historik vědy Tomas Kuhn si toho všiml i u samotné současné vědy: Myslíte, že nějaký vědec bude horlivě podporovat vyvracení nevyhovující teorie, když právě o ní psal svojí diplomovou a doktorskou práci? Že v zájmu vyššího poznání přijme, že byl průkopníkem slepých uliček? I u přírodních věd uslyšíme často nářky mladší vědců, že tu nebo onu katedru, ten nebo onen ústav obsadili a pervně drží stoupenci té nebo oné teorie a nikdo další nemá šanci, dokud prostě ti starší neodejdou na odpočinek. Touha být sám klíčem ke všemu poznání vládne duši mocněji než touha po poznání samotná. Hrdost vládne člověku víc, než zvídavost.

Mudrce vedla logika: Kde najít narozeného krále, než v paláci? Přece, na ta nejvyšší místa by se měli dostat ti nejlepší z nás, není to tak? Na přesné místo by je měli přímo vést velekněží a zákonníci lidu; ti znají Písmo do poslední čárky, ti by přece měli mít největší zájem vidět, jak se protoctví naplnilo. Ale nic takového.

Znát a vykonat, to jsou dvě věci. Považme: Vojenští historici, kteří dovedou dobře objastnit každou bitvu, velí zároveň armádám? Ne. Jsou slavní ekonomové také zároveň těmi nejbohatšími lidmi? Ne. Jsou lékaři zároveň také těmi nejzdravějšími lidmi? Ne. Jsou psychologové zároveň těmi nejvíce vyrovnanými lidmi. Také ne. Znát a vykonat jsou dvě věci. Znát a vykonat jsou dvě věci.

A konat, to vyžaduje tělo. Jak řekl Kristus učedníkům po vzkříšení: „Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně.“ Konat, to vyžaduje ruce a nohy. Slovo, které dostáváme od Boha, zní logicky. Ale jde podle něj skutečně žít? Vždyť nikdo z lidí všechna přikázání nenaplnil. Tedy kromě Krista.

Závěrem si povšimněme, co bylo dál: Krista dále spatřujeme, jak poslouchá učitele v chrámu a dává jim otázky. Nevidíme, že by mu náhle bylo nadiktováno všechno poznání z nebe, ale vidíme růst skrze pokoru, skrze to, že se zeptá – ano, skrze to, že respektuje autoritu učitelů. Dále jej spatřujeme u křtu. Opět ne, že by v jedné vizi získal všechno poznání světa. Ale sestupuje do vody mezi hříšníky a vyznává: Ani pro mě není jiné cesty, než nejdříve vyhlásit poslušnost Bohu: „Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá.“, odpovídá Janovi. Pak odejde na poušť. A ani zde nečteme o velikém vidění od Boha, o vytržení. Ale o zápase s pokušením, s odmítnutím toho, co by si nejspíše sám přál, ale co Bůh žádá jinak. Nikde na počátku Kristova vařejného vystoupení nevidíme problém poznání, ale vždy problém morálky: Otázku autority, otázku sebekázně, ono „ale ne jak já chci, ale jak ty chceš“. Protože hlavní problém člověka není, že by nevěděl. Ale že ví a přece nekoná.

Že člověku chybí nějaká vědomost, to se dá vyřešit, to se dá doučit. Že člověk nebyl tam, kde měl být, že zklamal naději těch, kdo na něj spoléhali, kdo na něj čekali, s tím už nic udělat nemůže, to už se stalo. Jen Kristus a jeho čin oběti může zacelit tyto zející trhliny, tyto rány, takže na ně dokonce ani Bůh sám nehledí. Protože ten, který byl od počátku, který je včera dnes i zítra tentýž, který je král všech věků, přece přišel v Betlémě mezi nás. Amen